Zas na začátek.

28. října 2018 v 19:41 | Arthurovo kotě
Ani nevím, kdy byl poslední den, kdy jsem si užíval slova. Kdy jsem psal bez toho teď všudypřítomného tlaku, že na to čeká těch momentálně 1662 sledujících, kteří chtějí dál prožívat osudy postav mých beletrizovaných děl.

Tak přemýšlím, kdy se z grafomanské touhy po vypsání, po zachycení vnitřního světa, stala povinnost, která mi chvílemi nedá spát, která mě nutí cítit ustavičné selhání?

Takhle nějak by se teď dal popsat celý můj život. Je zcela naruby. A když říkám zcela, tak fakt zcela. Během měsíce se v podstatě změnil z "nevím, co bude v budoucnu, no sakra, nevím, co bude příští týden, natož za měsíc" na "plánování reálné společné budoucnosti s (zatím) jedním člověkem, přičemž ona budoucnost začne nejdřív zhruba za rok". A to je sakra velká změna. Navíc pořád neumím plánovat, což absolutně ničemu nepomáhá. Pak si k tomu přičtěme všechny okolní věci, jako je realizace toho, co je se mnou /opravdu/ zle, hromady nových lidí, nová škola, vydávání papírové knihy, 'nové' (přičemž 'staré') já. Je to tak trochu overwhelming. A právě proto se mi vrací tendence psát, protože se potřebuju vypsat, ne protože na to někdo čeká a chci sám pokořovat svá očekávání. I když to je tu pořád. To pokořování. Protože nikdy nic není dost. Ne u mě. Někdy na mě dost doléhá, že ta moje snaha většinou ani není pro ostatní, je čistě pro mě. Pro moji touhu po inovaci, originalitě. Jak pak ale můžu být spokojený?

Přemýšlel jsem o tom, že bych napsal o svém starém a novém já. Často si takto v hlavě tvořím monology toho, co chci napsat, a pak se k tomu nikdy nedostanu, protože čas/chuť/energie. Jsou to výmluvy.

S odstupem času a novými zkušenostmi už vidím snad všechny důvody příchodu nového já. A taky zároveň vidím, proč to já musí prostě odejít. Už je čas, 'hra' skončila. Není prostor na grandiózní fabulace, na tajnosti a pokřivené pravdy.

Vraťme se ke svým vlastním kořenům, spravme se. Snad to ještě půjde. Moc si to přeju. Je čas na život. Někdy dobrý, někdy špatný, no svobodně upřímný.

To nové já, které teď postupně pohřbívám, muselo přijít. Dalo mi obrovskou životní lekci, dalo mi nový svět. Ukázalo mi, co je na světě dobré, co jsem předtím nebyl schopný vidět, přestože jsem se snažil. Vlastně mi ukázalo, kdo reálně jsem, hodně hluboko uvnitř. Přestože bylo protkáno spletitými polopravdami, bylo zároveň v mnoha ohledech tou nejčistší pravdou, kterou jsem v sobě dokázal kdy najít. Zní to asi paradoxně. Ale asi to tak prostě je. Můj život je teď celý hodně bizarní. Zvykám si.
Je to jako když vám do života přijde někdo nový, naprosto vám vše rozhází a potom odejde, protože to lidi prostě dělají. Odcházejí. A když to není cizí člověk, když je to jen částečná reflexe vás samotného, pak se jednou prostě rozplyne, protože už nebude potřeba. Přesto ve vás bude, fakticky, napořád, jen v jiné formě.

Takže vlastně asi nevím, kým jsem. Kromě toho, že prostě mnou. Jsem asi jen tím starým já s pár inovacemi od já nového. A hádám, že tak nějak to prostě má být, aby věci reálně fungovaly. Aby nebyly nepravdami.

Není v životě mnoha věcí, kterých bych litoval. Rozhodně ne z pohledu toho, co jsem udělal. Spíš z toho, co jsem neudělal, to ano. Každopádně, tento střet s oběma "já" je jednou z věcí, které bych udělal naprosto jinak, kdyby šel vrátit čas. Přesto je ve mně ten niterný červík, který nahlodává "asi to takto prostě muselo být, aby věci mohly fungovat tak, jak teď asi budou" myšlenku. Z čehož se cítím zle. Tohle nové staré já totiž nemá být založeno na nepravdách a podobných věcech.

Pokud ale něčeho lituju stoprocentně, jsou to ty excesivní, zbytečné lži.

Je to, tak či tak, celé komplikované.

V závislosti na událostech posledních týdnů chci prostě... vymazat to zlé. Ale nevymazat vše. Jen očistit to, co je, dát tomu nové světlo. Jo.



xxx kotě
 

Jak jsem se složil a rozpadl.

22. července 2018 v 11:46 | Arthurovo kotě
Je to rok a něco, co jsem posledně psal. Od té doby uběhlo pár neúspěšných pokusů o znovuobnovení aktivity, ale nějak to prostě nešlo. Necítil jsem se na tohle. Asi proto, že tenhle blog je spíš solitérní a moje duše potřebovala v posledních měsících nějakou živou odezvu. A nevím, jestli to prostě přešlo, nebo ta odezva nebyla taková, jakou jsem potřeboval, ale jsem tu.

Živý, diplomovaný, dvaadvacetiletý. A přitom se cítím docela podobně, jako když mi tehdy před lety bylo třeba šestnáct. Jako by život kolem mě plul a já stál.

Přeci jen jsem ale překonal asi to nejhorší. Už nechci umřít. Cítím to už delší dobu, no druhá půlka minulého roku mě v tom utvrdila. Ještě snad není můj čas, nechci, aby byl. Přes to všechno je ale těžké žít. Protože čím méně chci umřít, tím víc mi dochází, co vše bych měl mít, ale nikdy mít nebudu. Taky musím snášet plno dalších životních ran. Uvědomovat si, jak moc je vlastně ten život, který jsem si tolikrát chtěl vzít, křehký. Jak moc je nefér, že pro naše duše a mysli potřebujeme tělesné schránky, které jsou tak náchylné k rozbití.

Poznal jsem tolik vášní v posledních měsících. A vím, že nejsem stejný jako v šestnácti. To jen ta prázdnota se nezměnila.

Je to až paradoxní, jak klišé větičky putující po sociálních sítích jsou tak pravdivé a bolí, přesto s nimi nikdo nic nedělá. S koncem mojí snahy o ukončení vlastního života jsem vplul do společnosti, které nerozumím o nic víc, ačkoliv jsem se jí připodobnil.

Jako každý, už ani já nechci být sám. Přitom všichni jsme vlastně sami, i když nechceme. Všichni se musíme zvednout, všichni padáme. Sami.

Rozhodl jsem se, po takové několikaměsíční úvaze, že ke štěstí asi potřebuju kamaráda. Takového, se kterým to nikdy nebude víc než kamarádství. A na světě je přes sedm a půl miliardy lidí, no pro každého "kamaráda" jsem až druhá možnost. Kecám. Kdybych byl druhá možnost, jsem šťastný. Jsem možnost až někde na konci jejich sociálního okruhu.

Co je smutnější? Že většina je na tom úplně stejně jako já. Protože já u nich přijdu na řadu, až nějací jiní přátelé odmítnou, protože jsou pro ně zas oni na konci. Svět je prostě osamělý. Je to smutné. Ale já to tak nechci. Už nechci být na konci sociálních okruhů. Už nechci být ten, komu se řekne nebo napíše, až jakmile nikdo jiný nemá čas a není nic na práci.
To mě vede k myšlenkám na radikální kroky. Zatím jsem na to moc zbabělý, ale věřím, že přijde den, kdy to prostě udělám. Uříznu ty, co jsou pro mě na prvních místech a pro ně jsem až vzadu. A už se nebudu ohlížet, budu se dívat jen dopředu a možná trochu riskovat.

Jo, asi proto jsem tu. Protože tady nejsem na konci. Zase je to smutné, ale taková realita prostě někdy je. Osamělá.

Trochu doufám, že ten krok přijde brzy. To abych se třeba konečně naučil mít se rád. Jako se vším všude, ne jen kousky, ale celou skládačku, která je pro mě ještě z větší části záhadou. Ale postupně odkrývám. Jen, aby to netrvalo až moc dlouho.



xxx kotě

Obraz.

21. května 2016 v 22:41 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Bezmála šestatřicet úplňků už nás oddělilo od horké letní noci plné měkkosti. A daleko víc měsíců už trvá něco. Niečo.

Jako by to bylo včera. Dlouhá noc. Chladná. Letní. V cizím, ale přesto doma. Ohňostroje a pak tma. Dlouhá tma. A díra. Prázdnota. A za okamžik v inverzi.

Ležel jsem tam čelem ke zdi a promítal si vše možné. Ale jako za starých televizí, ten obraz tam jezdil. Shora dolů. Stále jeden. Jako film v obrázkové knížce, občas se pohl. Ale jinak? Beze změny. Až mě to paralyzovalo.
Pořád a pořád.
Oheň, oheň, oheň. Všude.

Touha, která přemohla mé tělo, ale hlavně mou duši. Nebylo to fyzické. Nikdy to není fyzické. Je to moc dobré na to, aby bylo. Ale my jsme dost nízcí, abychom to zkazili. Oba.

Jako dvě dlouhé ruce mě plameny stáhly pod povrch zemský. Nebyla to daleká cesta od pekla, ani se to nezdálo moc jiné. Bolelo to tehdy, bolí to dnes.
Některé věci se nemění.

Třeba obrazy. Krom toho jednoho, který patří tobě. A věci nejsou, jak by měly být. Už žádné zlaté až bílé lokny, nic nadlidského nezůstalo. Čas vzal všechno, nechal jen něco. Ale to něco stále stojí za bolest, za utrpení. Stojí to za nápravu, možná. Pokud je co napravovat. To, že zbylo něco, přeci znamená, že víc není potřeba. Něco je to zdravé. Něco je to upřímné. Něco je to, co není hra.
Jako by něco nebylo součástí změny. Ty všechny se totiž promítají do obrazů.
A my si furt myslíme, jak jsme zkažení.
No ale zkažení budeme až tehdy, když přestaneme být upřímní vůči sami sobě a jeden druhému.
Tato pravda je totiž čistě bílá, na rozdíl od všech ostatních pravd, které mají hodně šedý nádech. Tohle je pravda, která nemůže lhát, ať se na ni díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu.

Věci, které zůstávají - jako když jsem byl s tebou, ale nebyl jsi to ty. Tak se to stává i dnes. A stále bude. Protože něco.
Něco totiž nezmizí nikdy. Doufám. Přeju si to tak.

Obrazy tmavnou. Svatost zůstala, ale změnila barvu. Je tmavší, tmavší šedá.

Nebo je možná veškeré světlo pryč, jen já se chytám stébélka naděje. Ale tak to není. Kdyby bylo pryč, cítil bych to. Poznal bych to. Kdykoliv.

Jen doufám, že obraz neskončí tak, jak je psáno. Nebo že budu já ten, kdo ho rozřízne vejpůl.


xxx kotě
 


...and lights.

22. května 2015 v 22:57 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Šero. Noc. Léto.

Všude chlad, ale vevnitř horko. Štíhlé prsty okolo úzkých trubek. Dokonalé. Lehké zapulsování. Tvrdý stisk. Přímé a neměnné pohyby. Změna v cosi dokonalého.

Tma. Prázdnota a naplněnost zároveň. Krutá a zároveň nevědomost. Neústupný chlad.

A najednou život. Ledová voda proudící tělem. Splachujíc to všechno špatné. Děkování bohům.

Úleva. Dokonce láska. Teplo se navrací. Jako by nikdy ani nezmizelo. Však také ne. Hebké doteky.

Očista. Tělesná i duševní. Prozření.

Anděl se vrátil. Ale je jiný. Anděl se vrátil. Chladný.

Úzké zornice, které se víc už neroztáhnou. Mrazivá namodralá zeleň. Tolik se změnilo, ačkoli se nezměnilo nic. Jen se odkryla jiná možnost.

Anděl se vrátil. Jako vrah. Anděl se vrátil. Bez špetky lidskosti. Je takový, jaký má být. Nemiluje.

A přece, najdou se výjimky. Studené srdce zvládne pookřát. Ledová krusta popraská. Naděje. Že to není tak, jak se zdá. Ale mělo by být.

Vrah zůstane vrahem, stejně tak anděl andělem.

A kdo rozhoduje, co je dobré a zlé?
Subjektivní měřítka. Co když účel (ne)světí prostředky? Osobní pravdy.

Tak konečně zabij, anděli. Ale někoho jiného. To tě uspokojí víc. Uspokojení. Jak vzdálené. Není ani v dohledu. Kapka vody v poušti.

Když hrana papíru projede skrz. A všechno se zdá být dobré. Karmínově malované obrazy. V pravidelném rytmu hudby. Jako usínání.

Možná...možná tu byla mýlka. Jedna jediná. Zato ale fatální.

Mrtvé oči se zalesknou. Jakmile bude po všem, nikdy dřív.

Vyhraje dobro nebo zlo?


xxx kotě

...and motionless.

3. března 2015 v 22:42 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jsem nehybný. Na dně. V příkopu. A čekám. Na něco. Na nic. Na zázrak. Na cokoliv.

Hledám se. Všude. Všemi způsoby. Nenacházím. Jen jsem ztratil ještě víc. Ten tlak mě ničí. Ta bezcílnost. Nekonečno. Vysává mě to. Každou minutu jsem o tolik slabší. Cítím to. Přestávám se ovládat. Nulová kontrola. Žádný ovladač. Žádné naučené kroky. Nic známého. Taková ta tma. Černá, ne šedá. Stará a chladná. Trochu fascinující, ale primárně děsivá.

Není cesta dál. Není ani cesta pryč. Jsem na dně studny. Vyschlé.

Chtěl bych pryč. Bez cesty. Bez směru. Můj cit mě nevede. Můj cit zmizel. Je nic. Žádný dotek, žádná chuť, žádná vůně. Zůstal zrak a sluch. Abych viděl, jak umírám, a poslouchal lži.

Snaha občas nestačí. Někdy bytost musí být něčím víc, než čím je. Lidé musí být nadlidmi. A andělé...ti musí být bohy.

Pokud to nejde, něco je špatně. Něco se musí opravit. Vyřešit.


xxx kotě

Untitled I.

29. listopadu 2014 v 22:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Už vím, co jsem,
a budu šťasten
do konce dnů,
do dne po tobě.
Středobodem vesmíru,
na konci světa a dál
bůh si se mnou hrál
a pohořel.
Anděl, co má svůj úděl
září v očistci na zemi
a v noci šedé je nicota
pohlcená v ní čistota.


A změna od čistoty je...

...and heartbeats.

23. listopadu 2014 v 16:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Minula nás půlnoc. Noc byla sama o sobě studená, ale my jsme byli rozehřátí zevnitř. Skupinka náctiletých na cestě nočním městem...které jsem následně celé pochcal. Asi tak by se dala shrnout naše předmaturitní akce.

Nechtěl jsem jít, ale nakonec to bylo fajn. Znovu jsem si uvědomil, proč takové věci nepraktikuji každý víkend. Nedá se to. Ten stav...Ta mozková činnost.
Je to realita nebo sen? Spím nebo opravdu jdu? Proč běžím, když s chci zastavit? Mám raději spadnout nebo to jednou ubrzdím?
Jak jsem sem trefil?
Obrazy se střídaly. Tma a najednou kus světla. Vidím cizí lidi. Vedle mě. Sedí vedle mě. Líbají se. Proč se nelíbám já? Chci se líbat. Vidím různé tváře. Mužské tváře. A všechny vypadají jako Adam. Adama ani neznám.
Sedíme venku. Já, on a parta lidí. Přidali se další dva. A co děláme. A ty jsi tak chytrý. A tebe mám rád, když tě nesnáším. Ty to víš. Sarkastický tón v tvém hlase, ale já trvám na tom, že to je pravda. Není to pravda. Je mi z tebe zle, ale kdo by to řešil?
Pojď se vyfotit, on se nechce fotit.
Počkej, počkej, to mám jako další z fotek, kde jsem totálně na plech?
Jsem venku a chčiju na rodné město. Hrozně dlouho. Je půl páté.
"Pojď, kotě, lehni si sem. Lehni si. Budeš blit?"
Jak to mám vědět? Svlékám si triko, ulehám do půjčených peřin. Okamžitě je mi teplo. Zmrzlé údy bezvládně leží. Škytám a nemůžu se toho zbavit. Ruším tím dalších x lidí. Všichni jsou nasraní. Já jsem nasraný. Jsem nasraný, protože škytám.
Vidím jen trochu světlo z mobilu a instinktivně zapínám budík. Nevím, na kolik, nevím, proč. Uvědomuju si sebe. Uvědomuju si, že to nemusí být realita, že jsem dost možná někde venku a přes noc někde zmrznu.
Sedím u stolu ob jedno místo vedle něj. Koukáme na fotky, smějeme se, tleskáme. Kouřím. Vdechuju smrťáka přímo do plic. Tak si mě vezmi, když vím, že nemůžeš. Směju se, jsem volný. Dozvídám se neuvěřitelně moc věcí. Bavím se. Nezávazně. Červenám se. Několikátý panák rumu a celý ho plivu ven. Je to nechutný, vletělo mi to do nosu. "Tolika škody!"
Mluvím s Knězem, mluvím s Kostí. Mluvím s Kousancem. Křičím. "Kdo vyhrál toto pokušení s číslem sto sedmdesát tři??"
Všechno. Hudba je všechno. A nemáme tu neteplej klub. Budem venku, prostě jo. Venku je to fajn a pak to zabalíme. Někde jsme se rozdělili. Sedim tam, kde bych si nikdy nesedl. Čekám. Kde jsem ztratil doprovod? Kde jsem byl? Jdu a mluvím nahlas. Mluvím sám pro sebe nahlas, protože mám strach. Je tma, je ráno. Každý člověk je potenciální vrah. Padá na mě paranoia.
"Tohle nemůžu dělat. Už tam budu, ještě kousek a budu tam."
"Bude to dobrý, jsem skoro tam, bude to dobrý."
Nic mě nebolí. Fyzicky. Neuvědomuju si ztrátu. Zavírám oči a poté je otevírám. Kolem se míhají domy. Vidím známou tvář, nevím, jestli je skutečná. Rozhodnu se jí věřit.
"A vystupujeme TAM."
Sedím, jedu, otevírám oči a poté je hned zavírám. Neudržím se při vědomí. Nepamatuju se. Nevím, proč nejsem ve městě. Nevím, proč se o mě nestará. Nevím, proč jedu sám, ale vím, kam jedu. Akorát nevím, proč zrovna tam.
"Nemohli jsme ho nechat takhle..."
Ráno se budím. Všechno je pořád takové vzdálené. Jako za sklem. Je to přede mnou, ale takové tlumené. Bolí mě hlava, ale ne nějak výrazně moc. Nacházím všechny svoje věci. Jím polévku a netuším, kde jsem. Cizí byt, cizí uspořádání. Pět minut hledám záchod, dokud se netrefím. Potkáme se. Po pár hodinách, kdy už nespím a snažím se uvědomovat si opravdovou realitu.
Obrazy nezmizely. Je tma a pak je světlo. Je tma a pak je vidím, jak se líbají. Je tma a sedíme na lavičce, posloucháme techno. Je tma a dávám si prvního prda.

Je tma a on tam není.


xxx kotě

...and suddenly we got naked.

10. listopadu 2014 v 22:09 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Ty pocity. Ta vášeň, touha. To nesmírné teplo. Leží a já ležím taky. Vznášíme se. Někdy mezi očistcem a rájem. Víme, že se to nehodí, ale je to nezbytné. Mluvíme. O životě. O našem životě. O tom, kterým směrem se ubíráme, o tom, jestli má vůbec něco cenu. A neshodneme se. Skepse zaslepuje můj úsudek, možná taky trochu únava a stres z následující reality. Nechtěné reality. Jeho slova bolí a zároveň hladí na duši. Má pravdu, našeptává mi velmi slabounký hlásek, který nemůžu ignorovat. Je tam, je v mojí hlavě a nemůže se dostat pryč. Jako nic, z toho, jež se dostalo do této pasti. A pak je tam ten silný hlas. Dělá mě jedinečným. Nesouhlasí. Snaží se překřičet všechno na světě. Taky má pravdu...ale ne takovou, která by se mi líbila. Snažím se mu zacpat ústa. Jenže ona žádná nejsou.
Ležím a nohy mám zdvižené do vzduchu. Cítím svaly. Po dlouhé době si uvědomuji i něco jiného, než je moje duchovno. (Aniž bych měl sex nebo podobné.) Uvědomuji si tělo. Je tak podobné všem ostatním, ale je výjimečné. Je moje. Znám ho. Žádné jiné na světě není stejné. Všechny ty údy, které ztrácejí v šeru tvar. Prostě tam jen trčí jako nevzhledné pahýly. Stejně, jako moje existence trčí ve světě.
Zase se mi zdává o Ikarovi. Oddaluje to ono uvědomění, které nechci. Nechci se vidět jako tělo. Chci se vidět jako duši. Tak, jak se vidím teď. Každý pohled do zrcadla je snesitelnější, když se dívám na něco, co jsem opravdu já. Když se nemusím dívat na tu poškozenou, skomírající schránku. Vidím, jak se směju, i když moje rty se nepohnou. Moje oči zůstávají bez života. Jejich barva, ta není moje.
Myslím, že jsem nedávno svoji opravdovou schránku potkal. Tu bych miloval. Nikdy bych jí nepokřivil jediný vlásek. Hýčkal bych ji.
Nic není perfektní. Kromě toho, že s ním můžu být přesně tím, kým jsem. Že se nemusím přetvařovat. On to vidí...ale miluje i moji schránku. Miloval by jakoukoliv...
...and suddenly we got undressed.
Co to znamená být nahý, pane učiteli? Vidíte to úplně špatně.
Kurážná duše, úplně otevřená, obalená stydlivou schránkou.
Potlačme nutkání být člověkem a buďme dokonalými bytostmi. Byli jsme.
A v náruči tiché skladby, obklopeni šedou a ohněm. Na cestě do ráje. Na cestě, která je daleko důležitější a zajímavější než samotný cíl.
...and suddenly we got undressed.
A najednou jsem vůbec nebyl já, (já, jako moje schránka). Bylo to tu zas. Mé tělo se probralo, až jakmile mi popleskal tvář a ptal se, jestli jsem v pořádku. Jestli jsem zpátky.
A pak jsem cítil i tělo. Lidsky. Usmíval jsem se, i rty se pohnuly a zkroutily do toho, čemu se říká úsměv. Okolo očí se mi vytvořilo několik vrásek. Špičky prstů cítily rozžhavené tělo. Setkaly se s dalšími. Některé věci k sobě prostě patří.


xxx kotě

put me out like a cigarette

27. září 2014 v 15:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Kde jenom začít? Tolik věcí se děje, tolik nežádoucích věcí...mě to trápí, každou chvilku. Když už si myslím, že se to lepší, tak mě zase popadne stav, že to lepší není, že je to pořád stejné a nikdy se to nezmění.
Snažím se postavit svoje kostičky v hlavě tak, jak byly, jenomže sotva se to začne podobat, něco se mnou zatřese a jsou zase rozházené a já můžu začínat znovu a znovu. Je to vyčerpávající. Vyčerpávající natolik, že nic jiného řešit ani nemůžu.
Občas se nenávidím za to, že jsem já. Že je to všechno tak komplikované. Ale v lepších časech je nádherné být já - ty myšlenky, ta tvorba, to, co ze mě vyzařuje.
Chtěl bych vrátit to, jaký jsem byl, když jsem cítil, že patřím všude. Teď nepatřím nikam. Jsem prostě tam, kde jsem a jsem tu sám.

Je to zvláštní, když si člověk uvědomí, že i někteří lidé, které nezná, mu budou chybět. A ona mi vážně chybí...

Mohl bych psát anglicky...někdy jsou slova nebo úryvky textů daleko výstižnější než celý pracně napsaný článek.

Je neuvěřitelné, jak je všechno pomíjivé.
Je neuvěřitelné, jak rychle se člověk dostane z vrcholu na dno.

Jenže Ikaros letěl příliš blízko slunci, nejsladší Ondrášku...


xxx kotě

drowning lessons

23. září 2014 v 23:28 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Takže na začátek...dnes je úterý. Naprosto nevhodný den k psaní článku. (Ne, že bych věděl, proč. Prostěto nějak cítím. Dnes všechno nějak cítím.) Nemám rád úterý. Nemám rád středu. Mám rád čtvrtek a netuším proč. Den jak den. Den za to nemůže. Okolnosti za to mohou.

A dnes je úterý a já nemůžu létat.

A dnes je úterý a já vzlétl a málem se dotkl slunce.

Mám v hlavě různé obrazy. Obrazy Ikarose, jak vzlétá, jak se řídí srdcem.
Najít, co milujeme, a nechat to,aby nás to zabilo.
Co mě zabije...?
Kdo mě zabije?

Leť, Ikare, leť až za Slunce, až za měsíc, až za vesmír...už můžeš. Jsi volný. A já mám pouta. Pevná pouta. Moje srdce...nemůžu letět bez něj. Moje srdce mi říká, kam létat...

Všude jsou plameny. Já stejně neshořím. Jen budu planout...jsme věčným plamenem. Jsme plamenem, který nelze uhasit.

Tolik lásky. Z lásky živ, z lásky mrtev. Má to tak být.

A napiš o nás. Hlavně o nás. Nesmí být zapomenuto. Dostat se do všech zákoutí duše...Poznat každou zatáčku.

Mám rád kruhy s nekonečným počtem začátků a konců.

A všechno je všelijaké a nijaké.


xxx kotě

Kam dál