Zpomalit.

5. května 2017 v 12:41 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jsem si dost jistý, že už byly chvíle, kdy jsem sem psal o tom, že bych potřeboval, aby svět zpomalil. Nebo možná i zastavil, já nevím. Ale čím jsem starší, tím rychlejší ten svět je. Například dnes. Přijde mi to jakopět minut, co jsem vstával, ale ono je to už několik hodin a já se jen najedl, podržel příteli a pustil vysavač. Pak jsem si jen četl nějaké ne moc záživné blogy, to proto, abych se vyhnul učení...což vlastně tak nějak dělám i teď.

Jsem momentálně postaven před mnoho velkých rozhodnutí a úkolů. Napsat práci, udělat zkoušky, sehnat si brigádu, nechat si vyřezat zuby, rozmyslet si vysokou, zjistit, kdo vlastně jsem... A upřímně, ve všech těchto bodech selhávám na sto dvacet procent.

Včera jsem se konečně po dlouhé době odhodlal oznámit příteli, že bych rád byl pár týdnů mimo domov → bez něj. Není to tak, že bychom měli nějakou krizi ve vztahu a měli se rozcházet, tospíš naopak. Je to jen o tom, že bych měl dobrou příležitost zkusit si žít sám. A možná by mi to v mnohém pomohlo. Jde o seberozvoj.
Ale myslím, že to pochopil špatně, protože potom pokládal velmi nepříjemné otázky a pronášel ne zrovna přívětivé věty.

Vlastně jsem zjistil, že je možná daleko citlivější a vnímavější než já, aspoň v některých ohledech. Mně třeba vůbec nedošlo, že v ten týden, kdy bych chtěl být poprvé pryč, je naše pětileté výročí. Pět let. Asi čtvrtina mého života. Asi jsem prostě už jen přehlcený vším tak, že zapomínám na věci, na kterých mi záleží. Jako je třeba on a naše výročí. Přitom to není tak dlouho, co jsem s někým řešil, že vůbec nevím, jestli mu mám něco dávat a pokud, tak co. Což nevím ještě teď, díky za optání.

Vlastně jsem chtěl psát o budoucnosti. O tom, co mi stále přijde takové matné a hodně nejasné. Což je logické, tak to mají nejspíš všichni, co jsou velmi nerozhodní a neschopní plánovat.

Hodně dlouho mám v hlavě myšlenku, že bych chtěl být učtelem. A vlastně bych byl nejspíš velmi dobrým učitelem, protože rád předávám svoje poznatky a znalosti dál, je jedním z mých velkých snů inspirovat lidi kolem, jenže...
Poslední týdny se vážně snažím překonávat svoje úzkosti a všelijaké takové blbosti, které mě dostihují v každodenním životě. A někdy se mi něco povede, ale dost často taky ne. Jako když jsem chtěl to výborné latté z Costy a asi deset metrů před vchodem jsem změnil směr a dělal, že zabloudil. Pak jsem šel kolem Kofi-Kofi, trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že tam půjdu, ale byl tam velmi hezký muž. A v zápalu touhy po kávě jsem koketoval s myšlenkou, že si dám alespoň nádražní kávu. Dopadlo to tak, že jsem si doma udělal jahodový koktejl a brečel nad tím, jak chci latté z Costy a jsem úplně nemožný.

Čím víc se snažím o to se těch úzkostí zbavit, tím víc mi přijde, že jsou stále horší. A taky zas mluvím ještě daleko méně než v těch dobách předtím. A vím, že je to špatně, protože svět není nastavený pro lidi, jako jsem já.

Ale jak jsem psal, mělo to být o budoucnosti. Kdybych nebyl učitel, mohl bych být to, co dělám teď na škole, ale to zas nechci. Není to ono. Nevidím v tom tu zapálenost, která by mi měla vydržet třeba déle než pár měsíců.

Rozmýšlel jsem o mnoha povoláních. Na některá jsem myslel jen proto, že jsem se ctěl zasmát nad tím, jak bizarně bych v nich působil, jiná se mi velmi líbila, ale bohužel, koťátko, na to jsi moc velký "autista".

Hodně jsem se zasekl nad tím, jak naprosto na hlavu postavený jsem. Jako vážně. Většina aspektů v mém životě je naprosto nastavená proti sobě, jako bych nemohl žít v nějaké harmonii, prostě je vše buď černé nebo bílé a nic mezi tím. Už moje bipolarita. A pak to, že jsem INTP. A jsem rak. Jsem typ osobnosti, který má nejvíce rozvinuté logické myšlení a pocity jsou až někde podružnější, na čemž zakládá svoji existenci a zároveň jsem neskutečně přecitlivělé znamení. Ne, že bych nějak extrémně věřil na horoskopy a podobně, ale 99 % věcí, co jsem si o tom četl, na mě neskutečně sedělo.

Upřímně, miluju to a nesnáším. Miluju objevování nových možností, vidění tolika východisek, ale nemyslím si, že je to pro můj správný vývoj prospěšné. Je mi dvacet let, lepší část života mám za sebou, tu zodpovědnou před sebou a já stále nevím, kdo jsem. Nemám ani tušení. Vždy se objeví něco, u čeho si říkám "a, pozor, tohle vypadá slibně", z čehož se nakonec vyklubá úplně něco jiného a pak to ani není relevantní.

Jsem ten, kdo umí vše, ale mistrně neovládá nic. A proto jsem si vysnil taky práci, která by byla proměnlivá, ale ne zas tak, aby mi to narušovalo moji psychiku. Vysnil jsem si něco, co by pro mě bylo naprosto ideální.
Problémem ale zůstává, že reálně to pro mě asi není příliš uskutečnitelné. A i kdyby bylo, bylo by to nadmíru těžké a výsledek by byl dost nejistý. V dnešní době zvlášť.

Nebudu tu psát, o co by šlo. Protože tohle není věc, kterou bych chtěl poprvé jako první rozebírat s bandou anonymů na předpotopním blogu, který otevírá moji duši.

Je to o mojí budoucnosti, hm? Je to reálně důležité.

Jsem tak rozpůlený. Úplně roztrhlý. Vím, že není v mojí podstatě moc uzavírat věci, ale některé bych uzavřít určitě měl. Protože takto? Tak jsem všechno a zároveň nic.
To ze mě se stává ta podivná šedohnědá barva, která vzniká smícháním všech možných jiných.
A přeci, tolik lidí mi tvrdí, jak jsem unikátní, že tomu snad i věřím. Nebo ne snad, věřím tomu a i bez nich.

Jsem estetické světlo ve tmě.
Jsem Bůh a prostý člověk.
Jsem všechno a nic.



xxx kotě
 

Stůj a dýchej, kotě

2. dubna 2017 v 9:41 | Arthurovo kotě
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji chyby tam, kde jsem si myslel, že nejsou. Obvykle je k tomu ale potřeba nějaké nakopnutí, které dneska v noci přišlo v podobě snad nekonečné a dost jednostranné hádky.
Když na vás někdo řve, je to celkem dobrý čas na to ho vnímat a uvědomovat si, že je špatně nejen to, co vám druhý vyčítá, ale i to, jaký s ním máte vztah.
A tak jsem zbytek noci proplakal a nakonec nějak usnul. Jako vždy. Byl jsem unavený, potom už neschopný vnímat. Jen mi v hlavě pořád běhalo dokola, že tohle je tak špatně a že se to musí nějak změnit. Jenže netuším jak.
Po pěti letech vztahu je už člověk zajetý v jistých kolejích. To je asi normální. A ty koleje nejsou špatné, jen by chtěly trochu upravit. Problém je v tom, že oba si tu úpravu představujeme jinak. A vzhledem k tomu, že já jsem z nás dvou ten, který závisí na tom druhém...je celkem jasné, jak to dopadne. Bojím se, že zas přijdou hluboké deprese spojené s pocitem absolutní méněcennosti, respektive bezcennosti. Vlastně, nějak tuším, že už jsou na cestě. A tenhle článek píšu ráno, když mám ještě relativně čistou hlavu a neutápím se v tom, že mám za sebou na hovno den, který všechno ještě podpořil.
Když jsem se ráno vzbudil, bylo to divné. Cítil jsem se, jak kdybych se ani probouzet neměl. A pak jsem zjistil, že chování kolem mě je jiné. Vše se zdálo jiné.
A po včerejším totálně vyčerpávajícím dni, kdy jsem byl zralý tak na vraždu, se mi v domě hádali potom nakonec ještě tři lidé. Dostalo se mi zastání. Načež přišla sprcha od druhého přítele, ale daleko mírnější, méně afektivní, více reálná.
Cítím se spláchnutě.
A údajně jsem k ničemu.
A já ani nemůžu říct, že ne, protože je to čistá pravda.
Utěšuje mě tak trochu vědomí toho, že za to vlastně úplně nemůžu. To ty deprese. Na druhou stranu jsou to deprese, které si neléčím. Na třetí stranu mi nikdo ale neřekl, jak se léčí, a já na to sám pořád nemůžu přijít.
Zas bych chtěl, aby se svět na chvíli zastavil a já si mohl všechno utřídit. Jenže svět se nezastaví, akorát ze všech stran tlačí a já se dostávám do uzavřeného kruhu, z něhož brzy nebude cesta ven.
Asi bych měl víc psát. Jenže psaní je k ničemu.
Potřebujeme očividně pomoc. Nechci, aby tohle skončilo nějak špatně, protože to nemá skončit špatně.
A prý jsem zas poslední týdny uzavřený. Měl bych se otevřít. Jenže jako vždy, nevím, jak. Prostě to musí přijít. Jenže aby to přišlo, to by musel být napřed chvíli klid, který nebude.
Chtěl bych prostě jeden hezký a naprosto klidný den. Pro začátek. Ale to zas chci příliš. Život je na mě asi moc rychlý. Možná by to bez něj bylo pro některé lepší.
Nevím.


xxx kotě

Chvíle, kdy musíš najít život, kotě

16. března 2017 v 19:02 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Celý týden jsem byl takové malé klubíčko, které se celkem nemotorně, avšak přímočaře koulelo životem. Přitom všechno mělo být jinak. Neměl jsem stagnovat. Nemám stagnovat. Ale stejně stagnuju.
Co to o mně vypovídá? Že se málo snažím, nejspíš. Jako vždy. Jako ve všem.
Nikdy nic není dost. Ale to je pohádka na jindy.
Poslední týdny se často cítím tak, že bych do sebe nejradši zaryl nehty a seškrábal si kůži, vytrhal všechny vlasy a podobně. Ani přesně nevím, co je důvodem této mojí touhy po částečné destrukci těla, prostě to tak je. Ani mě nic zvenčí neirituje, což znamená, že to budu já sám. A z toho místa, jak všichni víme, se odchází nejhůř.
Mám ale i pozitiva. Už asi osmý den bojuju s tím, že si ublížím. A ještě jsem to neudělal. Vydržel jsem to. Frustrace je to asi taková, jak když se nymfomanka zavře sama do sklepa na půl roku, ale nějak to zvládám. Asi. Nebo možná ne. Kdyby jo, necítil bych se děsně. Asi je to jen absťák. A když ho překonám teď, už ho třeba překonám vždy. Třeba bych si nemusel ubližovat už nikdy. To by byl velký pokrok. Ale jsem duševně slabý, takže to nejspíš neklapne, ale to stejně všichni ví. Takže proč to sakra vůbec píšu.
Tenhleten stav, který mám, mě naprosto naplňuje ničím. Vážně. Tak hrozně často se cítím úplně prázdný, že ve mně není nic a nikdy nic nebude.
Proč? Protože budu psát práci, která mě nezajímá, místo toho, abych třeba zabojoval o to, co by mě možná zajímat mohlo. Protože interakce s lidmi. Lidi mi vadí, lidi nemám rád. Obecně. Tedy ne, že bych proti nim něco měl, ale...ne.
Možná by se to celé dalo snášet lépe. Třeba kdybych neměl tvůrčí krizi. Kterou jsem dostal, protože mi došlo, že tvůrčí lidi kolem mě jsou hrozně nevzdělaní. Chci jim pomoct, ale nevím, odkud to uchopit a rozhoduju se už dlouho. Jenže když se pořád rozhoduju, tak jako vždycky k ničemu nedojdu. Chybí mi možnost naprosto spontánního rozhodnutí. Není to tak dávno, co jsem toho byl schopný. Jako když jsem si řekl, že vůbec někomu odepíšu, protože proč ne, jako když jsem se rozhodl, co udělám někdy v budoucnu, pokud se toho dožiju, nebo jak jsem prostě šel a něco si jen tak koupil, aniž bych o tom sáhodlouze přemýšlel, když to byla prostě hezká a finančně nenáročná blbost.
Vždyť já i pět minut bádám nad tím, jestli použít malinový nebo kávový sprchový gel. Zabíjí mě to.
Nicméně, tu svoji tvůrčí krizi vyřešit chci. Jen potřebuju nějakou motivaci. Spoléhám na to, že jak se rozjede jedno malé ozubené kolečko, rozjede se celý proces všeho ve mně a bude mi v tomhle ohledu lépe. Tak nějak, abych zvládl normálně fungovat a necítit se denně tak, že se zblázním a vytrhám si všechny vlasy.
Vážně to chci udělat. Dokonce jsem předevčírem (?...ten čas mě tak jebe) začal, pak jsem si to uvědomil a přestal. Odnesl to jen jeden pramínek a ani to nebolelo. To je na tom to nejhorší. Nebolí to, takže nepřichází ani malinké uspokojení.
A dodnes nechápu, proč všichni jako sebepoškozování berou jen to, že člověk emíčkuje žiletkou. Já se třeba žiletkou nikdy nijak neřezal. Protože prostě...jsou lepší nástroje a lepší způsoby. Žiletky, to jsou takové malé mrdky k ničemu, to se dá leda spolknout, jinak to žádnou paseku nenadělá. Jako já, taková slepá ulička celé evoluce.
Je dobře, že nebudu mít děti.
Jenže tím jsem ztratil i poslední a jediný dlouhodobý cíl, který jsem měl.
Protože teď co? Dokončím jednu školu, další školu, půjdu do práce, nechám ze sebe takových 30 let vysávat život a potom umřu, aniž bych cokoliv podstatného udělal. Stejně jako vy všichni, co to čtete, jako vaši rodiče, děti, sousedi, kamarádi a známí. Čest výjimkám.
Takže jsem vlastně vážně našvaný.
A do toho všeho ani nemám chuť k jídlu. Nepiju. Umírám. Možná už jsem umřel.
Chci ten impuls. Ten impuls, který v poslední době dostávají všichni kolem, jen já ne. A je i vidět, odkud lidi ty impulsy dostávají. Ale já mám teď taky prostředí, ze kterého by ten impuls vzešel, jen prostě...asi se zasekl. Protože proč by jednou v životě nemohlo jít něco bezproblémově i pro mě.
Je jaro. Skoro.
A chci se nemít špatně, když se v podstatě nemám mít proč špatně. Mám se dobře. Jsem zamilovaný, věci v životě mi poměrně vychází, neděje se nic vyloženě špatného kromě toho, že mi Kocoura málem přejelo auto. Mám být spokojený. Svým způsobem i jsem spokojený.
Už několik dní nežeru ani to pojebané železo, když jsem to slíbil. Si tak matně vzpomínám...
Ani mě tolik nebaví věci, které mě normálně baví. Tak druhý měsíc chodím ven ve stylu bezdomovce a netrápí mě to. Chci Flash mikinu, ale vím, že než se rozhodnu, kterou, tak už nebudou prodávat žádnou. Takže si pořídím černý svetr, abych zapadl do kouta a nikdo mě neviděl.
A už zas mám ty neurotické tiky, o kterých si tři týdny říkám, že se jich zbavím. Říkám si to každý den. A akorát je to pořád horší.
Chci jahody. Tak snad aspoň to.


xxx (velmi neurotické) kotě (s abstinenčními příznaky)
 


Protože tohle není člověk

11. února 2017 v 22:38 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nesnáším začátky, fakt jo. Nevím, proč si píšu blog, když je to obvykle začátek, který mě odradí od veškerého psaní.
A přitom je to jedno. Já stejně nemám začátek. Nemám konec. Mám jen prostředek, zauzlovaný a zmatený.
Je to jen chaotická smyčka v čase, stejně, jako jsem já.
Je to tak hrozně zajímavé. Cítit se najednou tak moc naživu a přitom tak moc mrtvý. Jako by bylo nic a zároveň všechno. Ten přehršel pocitů, který už ani nejde ventlovat žádnou poezií nebo beletrií. Prostě se to jen kupí na sebe. Nabaluje se to. A pak jednou prasknu, rozletím se do všech stran.
Odnaučil jsem se vyjadřovat pocity sám v sobě a proto si ubližuju. O tom to celé je. O mně. Celý tento vesmír.
Vím, že bych si ubližovat neměl. Jsem na to dost starý, abych to věděl. Vlastně to ani nechci, asi. Je to lidské. Lidské věci jsou... Přízemní. Jako sex. Jako city. Ale nic není stejné jako si ublížit.
Někdy nevím, jestli to dělám, protože se nenávidím, nebo protože se miluju.
Asi oboje. Dospívám do bodu, kdy jsem sám sebou a jsem za dobře se svými názory, s tím, kdo nejspíš jsem. A potom je druhá stránka mojí osoby, která to nestíhá, nechytá se. Načež jsem rozpolcený.
Co když jsem převzal tu společensky akceptovatelnou ideu o tom, kým jsem? Co když já nejsem já? Poslední dobou jsem dost zlý. Moc se tomu bráním. Ale jako by to bylo ve mně.
Třeba je to jen frustrace.
Jsem velmi frustrovaný.
Co si budeme povídat, život stojí za nic a potom za všechno. Jsou ty krásné chvíle, kdy není nic a jsem jen já uprostřed všeho a ničeho a všechno a zároveň nic je jen šmouha, která proudí kolem mě.
Někdy sedím minutu na posteli a je to hodina a potom hodinu ležím a je to minuta. Beru prášky a ztrácím se.
Nejvíc ze všeho bych si teď přál být zas já.
Kdysi jsem byl. A dnes být nemůžu. Nejsem já. Proč nejsem já?
Byl jsem já, když jsem byl ten kus umění. Jen jsem byl a bylo to krásné, bolestivé, smutné, neuvěřitelné.
Potom jsem poznal člověka, se kterým bych mohl být zas jen umění.
Jenže se tak necítím. A proč ne?
Proč nemůžu být tím, čím mám být?
Teď mě to bolí. Zase si ubližuju. Kůže je tak tenká a stačí trochu a člověk se hned probojuje k nervovým zakončením.
Bolest je dobrá. Chrání nás. Chrání mě. Před nečím daleko horším.
Když cítím bolest, cítím něco, co se týká jen mě. Je to jen moje. Chvíli se cítím jako jen svůj a nikoho jiného.
Spousta věcí je dnes špatně. Nemyslím si, že tohle je správná cesta zpět ke mně. Je to špatná cesta. A nikam jinam já přeci nechci. Nikam jinam nepatřím.
Já je skvělé. Já je jádrem všeho. Je přetížené. Všechno to vede aferentně a zpětná vazba není.
Topím se a vím to a přesto se nemůžu nadechnout. Ruce nezaberou zpět nad hladinu. Plíce se neroztáhnou vzduchem. Umírám. Plním se vodou. A vracím se tam, kde začíná život.


xxx kotě

Není to tak, že bych byl pryč, vlastně jsem tu byl furt.

28. ledna 2017 v 18:36 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
A tak, milý světe, se ozývám po dlouhých 3 měsících... nebo tak nějak.
Mám lehce tvůrčí krizi (=depresi), takže moje věty jsou kostrbaté a tak, takže to bych vůbec neřešil.
Nevím, co jsem přišel napsat. Asi to, že žiju. Protože třeba nějací 2 záhadní lidé (ahoj Doro!) tento blog sem tam asi čtou a možná si říkají, že jsem se konečně zabil nebo tak něco, ale pravdou zůstává, že za ty tři měsíce jsem měl nový článek otevřený tolikrát, že bych to nespočítal, akorát jsem vždy napsal asi dvě věty, které jsem pak smazal s tím, že až to přijde, tak to přijde... Pořád to nepřišlo.
Přesto jsou nějaké novinky. Začnemě tím nejžhavějším... Znovu beru prášky, což už nikoho asi ani překvapit nemůže. Takže jsem selhal. I když vím, že takové věci si říkat nesmím, protože to údajně není pravda, jelikož jsem udělal hrozně velký pokrok a tohle opatření je jen malinký krůček zpět a takové podobné kecy.
No, prostě jsem selhal.
Další věc je, že teď od Nového roku umřelo pár lidí, to mému stavu taky úplně nepomohlo, řekl bych. Ale jsou to lidi a mají expirační data, jednou se tam dostaneme všichni.
Vánoce byly krátké, stály za kokot. Podvrtl jsem si kotník a do teď se nemůžu pořádně hýbat a to může být další aspekt toho, proč mám vlastně tedy tu depresi.
Vystupoval jsem i s čerstvě podvrtnutým kotníkem před x stovkami lidí. A dopadlo to dobře. Jen jsem si málem zničil nervy. Můj bezmezný talent mě miluje a nesnáší zároveň, řekl bych. To je tak, když jste v mánii a kývnete, že něco uděláte a pak si uvědomíte, že vystupovat před tisícovkou lidí asi pro vás nebude to pravé ořechové, když jste introvertní af.
Ale je to za mnou. Možná si díky tomu najdu reálné kamarády, ne jen ty přes internet. Ale to mě upřímně trochu děsí, reální lidé jsou většinou hrozně nudní a nesnáší mě. (Nebo jsem měl zatím jen smůlu, nevím.)
A před Vánocemi...to už je pěkně dlouho... To bylo ještě docela fajn. Vlastně to nebyly vůbec zlé dva měsíce, do těch Vánoc. Náročné, to ano, hlavně díky škole.
A pak až někdy v tom prosinci jsem celkem ztratil chuť k jídlu, takže pár týdnů už jím pořád několik jídel dokola, protože prostě jsem si na to zvykl a na nic jiného nemám chuť, případně se mi z toho obrátí žaludek.
Jím tuny sladkého.
Mám z toho špatné pocity.
Ale když chci jíst zdravé věci, je mi fyzicky zle.
Situace nemá řešení, prášky snad pomůžou.
To je prý taky asi z té deprese. Přitom deprese mám průběžně celý život a tohle se mi nikdy nestalo.
Pokud jsem to, co jím, tak momentálně budu těstovina s bazalkovým pestem, protože to teď jím zhruba 6x týdně.
Nepamatuju si den, kdy jsem naposledy splnil bílkoviny nebo celkový příjem. A kdy jsem jedl fakt zdravě. Chybí mi to.
Jinak jsem v letním semestru a je mi fajn. Krom toho, že mě každou chvíli něco sere.
Moje sebepoškozovací skóre se trochu zhoršilo, to protože neumím nikomu pořádně vynadat, tak to dělám sobě.
Ale celkově jsem tak nějak v průměru. Nějak přežívám. Prášek jsem měl dnes teprv druhý ten, tak uvidím, co se mnou to svinstvo udělá. Třeba konečně něco pomůže (i když jsem vůči tomu velmi skeptický).
A teď zas půjdu udělat něco, co jsem někomu slíbil už před týdnem, protože se mi zdá nefér psát článek o hovnech místo toho, abych někomu udělal radost.
Jenže kdo si zaslouží radost, když ji nemám ani já?


xxx kotě

Odcházení.

28. října 2016 v 22:43 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Někdy mám špatné dny. Což je asi jasné, za účelem ventilace vůbec vznikl tenhle blog, který čtou tak dva až tři lidé, kteří nedočkavě čekají na další bláboly a pocity.
Být já je těžké. Ale upřímně, myslím, že být kýmkoliv je těžké. Všichni mají svoje nejistoty, strachy. Jen někteří jich máme víc a proto se nám zdá svět tak nefér, tak bolestivý a tohle všechno. A proto zakládáme brečící blogy. Abychom si aspoň někde nepřipadali jako idioti, když píšeme "do vzduchu". Abychom měli pocit, že tam někde v dáli může být třeba někdo naprosto cizí, kdo se stará a komu nejsme úplně jedno.
Je paradoxem, že s čím víc lidmi jsem, tím se cítím víc sám. Asi je to věkem. Tím, že mě pořád tlačí čas a když si udělám třeba dva volné dny, které strávím čistě u nějaké relaxační činnosti, mám fakt blbý pocit, že ten čas jsem asi mohl využít jinak, lépe.
Mým primárním cílem nyní je něco změnit. Já vím, pohádka, co tu byla stotisíckrát, ale tentokrát je to jiné. Už jsem se dostal přes tolik problémů, už jsem si uvědomil jisté věci a najednou... Je mýmm cílem prostě být spokojený, možná i šťastný a zvládnout žít nějak normálně, v rámci možností. Jenže v tom to možná je. Zvládnu já žít normálně? Co znamená "normálně"? Mít rodinu, práci, každý den nechat plynout ve stereotypu.
Och, bože, tohle bych uvítal. Uvítal bych starosti, které by se týkaly pouze práce a nějakých domácích povinností. Uvítal bych povinnosti navštěvovat naši rodinu. Jen už ne tohle. Jen už si v sobě nenosit tu tíhu toho všeho, co jsem byť jen trochu pokazil.
"Normální" člověk se z toho prostě oklepe. Třeba za den, někdo za měsíc. Ale oklepe. Já si v sobě nesu pořád všechno. Že jsem někdy v první třídě zapomněl na hraní si na santu a nevzal žádnou maličkost jako dárek? Musel jsem improvizovat a ten dotyčný byl z toho zklamaný. Je to dobrých čtrnáct let a já si z toho nesu pořád vinu. Z toho, že jsem zapomněl obětovat pět minut drahoceného času a vyrobit aspoň něco předpotopního papíru. Přitom jsme pak byli v pořádku. Kamarádili jsme se ještě několik let poté, než se naše cesty rozešly na střední školu.
Proč to prostě pořád nemůžu nechat jít? Je to jako by zůstávalo to negativní. To, v čem jsem selhal. A v čem pořád selhávám. Jako jsou třeba vztahy.
Cítím se tak jako jedno velké zklamání. Však každý si dokáže udržet nějakého kamaráda. Sejít se s ním nebo ho kontaktovat třeba po pěti letech a být s ním tak, jako by žádná pauza nebyla. mít někoho, kdo tam někde prostě bude a v nejhorší situaci člověk ví, že na to nebude úplně sám.
Já mám teď jistotu maximálně ve svých přítelích. Respektive ani to ne. Co jim zabrání se jednoho dne taky jen tak zvednout a beze slova odejít?
Přijde mi, že to se jednou stane. Že všichni najednou budou pryč a já se budu zas cítit sám, stejně jako v dnešních dnech, akorát to bude najednou doopravdy. Bude to tak, že budu sám a ani nebudu mít s kým prohodit pár slov. Budu sám, izolovaný a nakonec umřu.
- a přitom jsem tolik bojoval za to, abych mohl vůbec žít.
Tady ty týdny nebyly špatné, nebo tak nepůsobily. Začínám mít pocit, že se pomalu ustaluji. A tento pocit zase střídá pocit, že jsem hopík vší silou mrštěný o zem. Ale to je u mě normální, teď jako by se mi jen dařilo se s tím nějak částečně sžít.
Ale tam uvnitř to pořád je. Všechno to negativní. Ten odpad.
A vím, že spousta lidí mi říká, ať to prostě nechám být. Ať to vyhodím uprostřed cesty a jdu dál, jenže to nějak nejde. Jako by to nešlo prostě uchopit a odhodit. Jako by to ke mně bylo permanentně přilepené, neodlepitelné.
Jsem si vědom toho, že tohle všechno je v mojí hlavě. Ale už mě to stálo několik psychologů, psychiatrů, vztahy,... A neodešlo to. Přitom já se opravdu snažím, aby mi bylo lépe. Snažím se žít lépe. Snažím se...být prostě ok. Ale s balvanem, který je větší než já, se špatně dýchá. Špatně se s ním žije.
V životě je spousta krásných a otřesných momentů. A správně by si ze šatných měl člověk vzít nějaké ponaučení, možná malinkatou výčitku svědomí a z těch dobrých se měl radovat, uchovávat si je.
Jenže já to dobré zapomínám a zůstává jen ta špína.
Třeba celý tento prozatimní školní rok jsem si říkal, jak je mi fajn. Až jsem tomu nakonec i celkem uvěřil. A myslel jsem, že to prostě nějak zvládám, ale bylo to jen obelhávání se.
To jsou potom maličkosti, které prozradí pravdu. Jako že se nechci dívat na komedii, ale pokaždé si vyberu film nebo seriál, u kterého vím, že nad sebemenším klišém nebo dojemnou scénu budu řvát a budu pro to mít prostě legitimní důvod. Kdy vyhledávám svoje oblíbené písničky, protože ty texty, ty texty je udělaly mými oblíbenými. A to nejsou texty zrovna o kytičkách, duhách a jednorožcích.
A když jsem si to přiznal, že věci asi nejsou tak ideální, jak jsem se snažil si vsugerovat, pak to přišlo. Došlo mi, že jsem se vlastně celou dobu upínal na to, že chci asi umřít. Že jednoho dne vezmu nějaký nástroj nebo něco a prostě to udělám znovu. Tentokrát ale nebudou tak rychlí, nenajdou mě včas.
K největšímu mému zděšení mě to ale celkem uklidnilo. Že je cesta pryč. A o pár minut později už jsem se přemlouval opět stylem, že život je jen jeden a je to výjimečná šance.
Jenže je to šance pro někoho, kdo si neumí odpustit ani tu nejniternější chybu? Co pak člověk z toho života má, krom několika krásných chvil, které stejně brzy zapomene na úkor toho všeho negativního.
O prázdninách jsme byli na výletě v Kutné Hoře, vím, že to byl naprosto nejúžasnější víkend za hodně dlouhou dobu..a dnes? Sotva vzpomínám. Jsou to asi tak tři měsíce Ale na to, jak jsem se cítil, když jsem v první třídě nedokázal vypočítat příklad pro třeťáky...na to jsem nezapomněl. Tíží mě to dodnes.
Nebo jak jsem omylem propálil jako malý koberec, když jsem to nechápal. A potom jsem se musel jít omluvit a hrozně jsem se toho bál. Jak jsem se už kdysi dávno v mých školkovských letech cítil špatně. Jak mě mrzela každá dírka na tričku, když se mi někde zaháklo. Jak mě matka vytahala za vlasy, jak mi táta vykloubil rameno, jak se hádali, jak jsme se my hádali, jak jsem jako malý zvracel a tolik mě to mrzelo, protože jsem nechtěl. Jak jsem pro každého na světě, kdo se mnou měl tu čest, byl prostě aspoň jednou zklamáním.
A pamatuju si každý i jen nevážně myšlený vtípek ze základky. Tlustoprd, šprt, emař, buzrant. A asi tak milion dalších.
A všechny ty urážky ze střední plné nenávisti. Ne kvůli tomu, co bych udělal nebo jak se choval. Ale kvůli tomu, kdo jsem byl. Respektive kdo jsem.
A teď najednou je to ve škole fajn, nebo se to tak zdá, ale stejně mi někdo i tak připomene, že jsem nula. Jako k čemu mi je škola? I se školou budu hovno.
Když chci mít dalš školu takovou, aby mě fakt zajímala, budu nula. Pořád budu nula.
Jsem nula v předpřítomném čase.
Život není možná úplně pro každého.
A jak jsem říkal, už to začalo. Přišel zlomový den a najednou byl pryč. Jen tak. Beze slova. Bez čehokoliv. A bez zájmu. Vždyť je to jedno, že já na to musím denně myslet. Že musím myslet na to, co jsem zase udělal špatně. Že kvůli tomu brečím. Že mi bylo tisíckrát řečeno, že to mám nechat plavat, jenže...
Možná...možná bych si měl dát pauzu od všeho. Od života, od psaní. Možná bych měl tenhle blog zrušit. Je v něm nakumulováno to nejhorší.



xxx kotě

Někdo, kdo umí být obojím.

12. září 2016 v 22:35 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Pořád jsem u toho podvojného tématu. A všímám si čím dál víc, kolik toho se mnou je nejednoznačně, jak moc jsem rozpolcený. Pak žij normálně, kotě, že jo, jako vždycky, klasika jak hrom.
Zahraniční buzna-tumblr je plný takových těch volnomyšlenkářských frází jako "find someone who can do both", které se mi hrozně líbí, ale na Česko je to moc...no, moc...moc. A já jsem moc "someone who can actually do both". To Češi moc nemusí, zatím. Ale věřím, že během pár desítek let to sem taky přijde. A taky tomu, že to nebude moc velká překážka v mých plánech, protože by se mohlo ze "someone who can do both" stát neurotické "not gay but not straight and hella confused&pissed off".
Poslední dobou jsem pro změnu velká cholera. Až se skoro nepoznávám. Na druhou stranu jsem ale taky takový happy jak dva grepy, spokojeně proplouvám nechutně horkými dny, kdy se mi dělají tak dvanáctkrát denně mžitky před očima a přirozeně se dezinfikuji potem zhruba tak každou minutu onoho dne.
Nejhorší je, že si nejsem jistý, jestli je to manická fáze, nebo jen prostě staré dobré štěstí, které stejně časem asi pomine, ale třeba mě aspoň nehodí do hluboké deprese, jak to dělává právě mánie. Mánie jsou svině, trochu jako většina holek. A kluků. A zvířat. A tak všeho prostě.

Díky tomuhle všemu se mi ale sny zdrcly do takové celkem "hmatatelné podoby".

V podstatě toužím po ženě, která mě bude milovat a já ji, budeme spolu už do konce našich dnů (ok, já nejspíš umřu první, ale kdo by to řešil), rozšíříme rodinu. Chci ženu, která tu pro mě vždy bude, já pro ni. Takovou, kterou budu dělat šťastnou, budu se o ni moci starat jako o princeznu a vše bude klapat.
A ona bude ráno chodit v mém oblečení, bude to pro mě jako trofej, že ji mám zrovna já, když je tak neskonale dokonalá.

Když si člověk uvědomí, že ji nejspíš našel, začíná to být trochu na panický záchvat.

Začínám mít i trochu jasno v tom, co bych nakonec chtěl dělat. Už se mi zrak zaostřuje na ty nejasné možnosti, které se rozplývaly tak, až mi přišlo, že bych snad mohl dělat cokoliv...což je blbost.
Nechci být zdravotní sestra, asi ne. I když jo, ale ne.
Spíš mám i co dát lidem, tak proč to zahazovat?

A moje beletrie momentálně stojí, protože mám hlavu v oblacích, ze kterých se mi nechce dolů na zem. I když budu muset. Nevadí mi to, rád si dám na čas. Se vším. Takový prostě jsem. Tohle je paradox. Když už to vypadalo, že si Někdo mé práce všimne... To bych taky měl ještě dořešit. Nějak. Možná.
(Taky často myslím na sex. Jako ještě víc často než obvykle. A nějak se přikláním k tomu správnému pólu podle biologie. Možná to chtělo jen správného člověka.)

Upřímně respektuju všechny ženy. Obdivuju je. Jsou tak silné, dávají toho tolik. Když už nic jiného, tak minimálně životy. Jako ano, k tomu jsou potřeba i muži, ale stejně... To ony jsou matky, to ony věčně tahají celý svět na svých ramenou. Jen táta mě kdysi vedl k tomu, abych je měl v úctě, ale jako špunt jsem tomu až tolik nerozuměl. I sám od sebe cítím, že je to potřeba. I když dnes je to možná důvodem, proč mi vztahy předtím nevyšly. Dnešní holky chtějí zlé kluky a tomu já se tak nějak vymykám. Ať už chci, nebo nechci.

Ještě stále nezapomínám... Na nic, na nikoho. A nikdy nezapomenu, i když to teď možná může vypadat trochu jinak. Pořád mě zajímá, co se vlastně stalo, ale Bůh ví, jestli se to někdy dozvím. Já doufám, že ano, protože by byla škoda skončit takto...nijak.



xxx kotě

Pět minut.

21. srpna 2016 v 15:38 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mám kočku.
Děláme rekonstrukci.
Chodím do práce.
Brzy bude škola.
Jsem sám.

Preventivní volačka s psychologem dopadla po pěti minutách slovy: "podívej, kotě...ty máš depresi, takže by bylo dobré, kdybys teď opravdu nebyl sám".
A ejhle, takhle sám jsem nebyl snad už roky.
Mám dobrého psychologa, když mě zvládne diagnostikovat během chvilky, to ano.
Ale už není divu, že mi nic nejde. Všechno to najednou nějak dává smysl.
Moje neschopnost rozhodnout se. (Dám si těstoviny, nebo rýži? Půjdu spodem, nebo vrchem, když to vyjde nastejno? Koupím si mobil teď, nebo později?...)
Moje neustálá únava a vyčerpání. (Spím různě dlouhou dobu na zkoušku, ale únava neodchází. Je různé počasí a únava je stejná. Jsem přes den různě vytížený a únava je stále.)
Pocit nutnosti změny, který nedokážu uskutečnit, čili nedostatek vůle. (Nemyslím, že vyloženě abulie, ale hypo prostě ano.) Což má za následek pouze to, že život mě ubíjí, ale přitom s tím nejde nic dělat.
Poslední dny i snížený apetit. (Protože jsem jedl ve čtvrtek dopoledne a pak až dneska ráno.)
V hlavě mám chaos, ale zároveň i prázdno.
Pocitů tolik, ale přitom prázdno.
Všeho tolik, ale přitom naprosto prázdno.
Jsem vygumovanej. Přitom nejsem.

Takže mám depresi, život je asi fajn. Nebo ne fajn, spíš normální. Takovej, jakej byl vždycky.

Ubíjí mě, že nemůžu být, kdo jsem. A to jsem si pořád říkal, jak už se přes všechno dostávám. Leda hovno. Jsem furt na začátku. Je to jak bludnej kruh.
Lepší, horší, dobrý, super, na dně, dobrý, jde to, úžasný, na hovno... Přičemž si uvědomuju, že takovýhle je každý život. Ale málokterý to tak graduje, jak ten můj, to je taky věc.

A pak jsem furt seklej v tom, že se nikdo nestará. Teď už pochybuju třeba i o K. Stará se vůbec? Proč je radši 14 hodin denně v tahu, než aby obětoval pár korun a byl se mnou aspoň někdy doma?
Jako vážně, sakra, proč?
Proč odjíždí vždycky všichni najednou?
A co když se už nevrátí?
To už není paranoia, to už je prostě daná věc.
Lidi odcházejí. Vždycky ode mě odcházejí. Naprosto všichni.
A já pak doma řvu do peřin a ptám se, co jsem udělal špatně.
"Staral jsem se moc málo?"
"Něco špatného jsem řekl/napsal/udělal?"
"Bylo to kvůli *tomu něčemu, co nemůžu ovlivnit*?"
"Nebo je to prostě jenom kvůli tomu, že já jsem já?"

Psychicky nemocní lidé si jako kamarády nezaslouží? Lidé, co nemají jasno v tom, co jsou pořádně zač, si kamarády nezaslouží?
Proč jenom jsem ten typ člověka, co tu bude vždycky, když ti dotyční mě budou mít pořád na háku?
A pak jen poslouchat/číst si o tom, jak jsou jejich povedení kamarádi na hovno, protože jim dělají špatné věci. Přitom oni dělají naprosto to stejné.
Nakonec si i říkám, že nechci poslouchat ty podělané kecy o tom, jak s nimi někdo vyjebal, když oni nedělají nic jiného, než že vyjebou se mnou.
Stejně ale zase přijdu a budu si hrát na vrbu.
Dokonale se hodím na kariéru psychologa, to už mi nikdo nevezme. Což ale ani neznamená, že to půjdu dělat.
Dokonce se i vrací moje "předchozí já", které se natolik bálo jakéhokliv odmítnutí, že se přesvědčilo, že nesnáší lidi.
Třeba i budu chtít být sám, konec konců, nic jiného než samota stejně není. Ne v mém životě, očividně.
Protože ať už jsem s kýmkoliv, vždy mám chvíle, že jsem sám. Je jedno, jestli je to s jedním člověkem, nebo jich mám kolem sebe třeba sto.
Jsem opuštěnej ve světě, kterej je totálně přelidněnej a jsem vězněm v něčem, co má být mým lístkem za svobodou.
Celej můj svět ja naruby. Přesně takovej, jakej by bejt neměl.
A to všechno jenom proto, že to mám na hovno v hlavě. Tak aspoň, že tohle vím. Jsou i jiný podobný trosky, co si to nedokážou uvědomit.
Navíc pořád slyším hlasy. Už je slyšet nechci, v tom vidím kapku problém. Respektive slyším.
Pořád mi říkají něco ve smyslu, že se mám zabít, když to už máme za sebou.
Jsem zbytečnej, navíc, šestý kolečko v autě, blbec, co poslouchá hlasy v hlavě, i když ví, že nejsou skutečný...

Seru odstavce a překlepy.



xxx kotě

...odcházejí.

13. srpna 2016 v 8:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Všichni jsou pryč.
Vlastně jsem teď tak roztržený na dvě poloviny, že se to ani nedá nijak rádoby poeticky popsat. Můj život má nyní přesně dvě strany mince. Striktně rozdělené na pannu a orla, když vždy to spíše bylo tak, že pořád padala jedna strana. Teď nastala dokonalá pravděpodobnost, která už ani pravděpodobností není a já jsem z toho silně zmaten.

No samozřejmě, jako by nestačil zmatek ze sexuální orientace, osobnosti, celé mé budoucnosti a podobně.

Podíváme se na první stranu. Faktem zůstává, že ve vztahu se svými kocoury jsem teď spokojenější než jindy. Jistě, vždy se najdou nějaké drobnosti, které se dají řešit v průběhu času, ale kdyby bylo všechno takové, jaké to teď s nimi je, byl bych pravděpodobně nejšťastnějším člověkem světa, což by bylo dost...divné. Pro tohle přeci předpoklady nemám.

Na druhé straně se ale sype všechno ostatní. Nejvíc mě bolí asi to, že všichni jsou pryč. Všichni lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou moji dobří přátelé, protože tady byli, já tu byl pro ně a tak dál...to už jsem psal v některém z posledních minulých článků, pokud si dobře vzpomínám.
Jenže to samozřejmě nesu dost blbě. Potřebuju ty lidi. To mě dělá zranitelným. Ten fakt, že já je potřebuju, ale oni mě ne. Staví mě to do dosti blbé pozice vůči světu. Protože já budu vždy někoho potřebovat, nejen teď.
Ale není tohle snad lidskou přirozeností?
Není tohle lepší, než když jsem byl jen kostra bez emocí, citů a všech těchto serepetiček? Mělo by být, i když budu pořád citový mrzák.

Pak nevím, jestli chci dodělávat školu. Na jednu stranu chci, na druhou si myslím, že to možná je trochu ztráta času. Respektive my všichni tu víme, že to je v podstatě ztráta času, ale protože já potřebuju čas navíc, tak to prostě podstupujeme. Žádná tragédie, stejně ji dodělám. Jenom mám prostě takové pocity, že to není to pravé, ale to je možná jen taková ta prázdninová pseudodeprese spojená s tím, že do druháku nastoupím jako vyžraná koule, protože jsem velmi přibral.

Nebo taky to, že ve mně teď žije něco mezi klukem a holkou a střídá se to tak desetkrát během dne.
Není moc příjemné ráno sedět na snídani ve volných kalhotách, maxitriku a potom se z toho během dopoledne probrat a vyčítat si, že vypadám jako pytel brambor, že jsem si měl vzít něco elegantnějšího, upnutějšího, načež o hodinku později zas přijde rezignace se slovy "vždyť je to jedno, jednou jsem muž, tak ať si svět nasere". A před odjezdem z práce se sám v hlavě seřvu, že takhle přeci nemůžu jít nikam ven, protože vypadám jako napůl bezdomovec, kterému ke všemu stojí vlasy metr vysoko.
Je to k zbláznění, ale tak snažím se to přecházet. To jde těžko, když se těžko zvládnu jednoznačně definovat.

Ohledně sexu, orientace a všeho kolem mám trochu menší zmatek, ale pořád také váhám. Někdy mám chvíle, kdy mě naprosto odpuzuje představa sexu se ženou, načež přichází chvíle, kdy si nedokážu představit, že bych ještě někdy spal s klukem. Nebo třeba kýmkoliv. A pak bych zas spal s čímkoliv, co je lidského původu a aspoň trochu atraktivní. (Nebo povolné, přeci jen si nemůžu tak vybírat.)

Kocour bude na skoro dva týdny pryč a nikdo se mnou nechce být, aby mě hlídal. K. mádvě bigády, takže doma spíš není než je, tudíž to vypadá, že budu v podstatě sám. Všichni ví, co se děje, když jsem delší dobu sám.
A všichni jsou pryč.
Pořád, když je potřebuji, i když ne.
Metafory došly, když jsem napůl šťastný a nešťastný.
Třeba už ani nejsem kotě...
Ale blbost, já jsem furt já. Příliš jsem se nezměnil.
(Hlavně proto, že jsem zas byl na návštěvě v nemocnici, že ano...)


xxx kotě

...domovina má nepřátelská jest.

29. července 2016 v 11:14 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Domov, to je takové nekonkrétní označení. Zvlášť pro člověka, který si není jistý ani tím, jestli vůbec existuje.
(Protože všechno je třeba jen nějaká představa, nikdo z nás opravdu nežijeme, jsme jen výzkumné hračky, a podobně. Koťátko zase schízuje.)

Myslím, že do tohoto ještě dorostu. A poznám, co je mým domovem, myšleno místně, ne žádnými přeslazenými metaforami, jak je můj domov v něčím srdci.

Byli jsme totiž na výletě přes noc, už minulý týden. (Takže větší než výlet, ale zas menší než dovolená.) A bylo to super. Upřímně, vůbec se mi nestýskalo po rodném městě. Co si budeme povídat, stojí to tu za hovno z pár prostých důvodů. Nepříjemní lidé, nepříjemná atmosféra, jediné pozitivum je možná tak jistá dávka anonymity, ale na druhou stranu, často se říká, že jsme jen přerostlou vesnicí. O tom také svědčí ty neustálé drby a to, že se člověk jen projde centrem a potká dvacet známých.

Tedy, já ne, já jsem asociál a když vidím někoho známého, obvykle se snažím koukat všude jinde, jen ne jeho směrem. Ostatně, takhle to dělají i oni, když vidí mě, protože kolikrát jsem měl veselejší náladu, čučel na ně, on mě ten někdo třeba zahlédl, ale neobtěžoval se ani pokývnout hlavou na pozdrav, což je asi aspoň ten nejmenší drobek slušnosti, který by v sobě měl mít každý.

To město je zkrátka nepřátelské. Není divu, že Kudrlina po několika letech v této toxické oblasti taky dostal depresi.
A tím, že já se tu narodil, je jasný, že ji mám od prvního nádechu. Hodně to vysvětluje.

Tam na výletě to bylo jiné. Všechen personál se choval vstřícně, někdo nám dokonce chtěl sám od sebe poradit, když jsme lehce bezradně čučeli do mapy. (Ono by sice stačilo ji dát mně, jelikož já z nás tří jsem očividně jediný, který se podle mapy umí orientovat, když ví, kde zrovna stojí.)


U nás se stane co? Člověk přijde do podniku na to, aby si vychutnal s někým kávu, vezme do ruky tedy nápojový lístek a asi o celých deset vteřin později se přiřítí od pohledu otrávená pinglice (muži jsou v tomto ohledu na tom kapku líp) a vyštěkne, co si člověk dá. Když si vlastně ani nestihl přečíst, co mají. A tak ji buď pošle pryč, že nemá vybráno, čímž riskuje, že mu pinglice později do kávy i plivne, nebo horečně vybírá s komentářem v pozadí, který má podobu otravného mlaskání nebo urputného pohledu, který by člověka zvládl propálit. A tak to obvykle vyhraje kapučíno, protože to je taková jistota. To, že se na vás pak pinglice dívá jako na kreténa kávy neznalého, už je vám celkem jedno. Aspoň, že vás nepleskla nápojákem přes palici a dostanete nějakou kávu (kterou jste třeba vůbec nechtěli, ale tak káva jak káva, že ano, potleskejte mi, všichni znalci. p.s.: doma někdy piju i turka).

Co se týče toho, když někdo přijede s mapou... Od pohledu cizinec (protože je xkrát lépe oblečený, jo a taky má třeba kufr), od pohledu ztracený v ulicích i místní české řeči, které sem tam nerozumím ani já. Ale ne, místní se nezastaví. Místní ho objedou, blbě na něj čumí, někdy se zasmějí, občas ho pošlapou, někteří se ho pokusí okrást a jiní do něj narazí, protože v centru se přece jen tak nestojí.

Přitom je vážně tak složité se zeptat "can I help you?", načež by cizinec vychrlil jméno ulice nebo lokace, kam se potřebuje dostat. A bylo by těžké aspoň ukázat směr nebo říct, když už nejsme v angličtině nejzdatnějšími, "bus number one two". Ale hlavně že se dneska všichni chvástají angličtinou, kterou mixují napůl s češtinou, když tomu očividně sami ani nerozumí. Jejich maximum je "jsi best", "jsi top", "je to bitch", což je slovní zásoba, se kterou dnes i hravě odmaturují.

Já se s cizinci na našem výletě setkal, protože jsme asi zrovna chytli nějakou cizincovitou sezónu. Sice jsem si neodpustil pár předsudků, přeci jen mi nebylo v dnešních dnech příjemné jet i tu chvíli vlakem s partou muslimských (teď už asi?) spoluobčanů, ale když se nás pak nějaký pár zeptal, kudy na Prahu, dokonce jsem jim musel složitě vysvětlovat, že vystoupili na špatné zastávce a že další vlak jede asi až za hodinu, ale že je stejně nevezme, když nebudou mít lístek, ale že ta správná zastávka je asi jen kilometr tam tím směrem. Jednodušeji to prostě nešlo, když jsem byl ve městě, kde jsem to neznal. Ale stejně. Věděli aspoň něco. Už nebyli ztracení na vlakové zastávce, kde už nebyla ani noha a ještě by se tam někde ztratili. Já ztratil dvě minuty času, ale kolik toho času mohli ztratit oni, kdybych byl další z pyšných čecháčků, co jsou nad věcí a na ostatní prostě dlabou? Bloudili by tam třeba ještě dneska.

Já už ani nemám sny o tom, jak se přestěhuju do přátelské Británie (ok, ale zas bych se tomu vůbec nebránil, jenže už přežiju, když to tak nebude, hehe, lidi dospívají) nebo jiné země, která se pyšní tak nějak přívětivějším obyvatelstvem, ekonomikou atd. Ale chtěl bych vypadnout z tohoto města. Jako nic proti městu samotnému, ale to prostě mě prostě pomalu otravuje a já nechci skončit jako zapšklý měšťák, který je líný oplatit pozdrav, když někam přijde. Nechci se nakazit absolutním pesimismem, skepsí, nepřátelstvím jen tak. Nebaví mě se v tramvaji dívat na x zamračených obličejů - a to není jen ráno, ale v kteroukoliv denní dobu. Nechci snášet pomluvy, posměšky.
Neříkám, že tito lidé jsou jen tady. To rozhodně ne. Jsou všude. Ale je fakt, že u nás jsou opravdu koncentrovaní.
A jak Česko je obecně zpátečnické, tak tady to platí dvojnásob.

Trochu jiný článek než obvykle, ale ventilace byla z nějakého důvodu nutná. Asi si napíšu ještě další zvlášť, protože mě namíchlo vícero věcí.



xxx kotě

Kam dál