Červenec 2013

Bylo by to lepší černý.

28. července 2013 v 20:19 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Proč všichni na světě nechodí nazí?
Co to vůbec znamená být nahý?

Vzít všechny svoje city a omrdat tě s nimi jako lacinou děvku!

Geniální. Cítím se dobře. Plný elánu, myšlenek, honí se mi v hlavě jedna za druhou. Jsou to takové ty jiné myšlenky, co má člověk jen jednou za čas.

...remember me, when you are famous. Remember me!

Nemůžu se vrátit "domů". Nejde to. Všechny vzpomínky bolí. A taky můj zadek.

Venku svítí slunce, všichni se stále potí jako prasata, antiperspiranty, slibující čtyřiadvacetihodinovou ochranu, ve velkém selhávají, lidi zabírají všechna místa ve stínu, plavečáky jsou plné našich mírumilovných tmavších občanů. I hate this shit.

Měl jsem velmi zajímavý, dlouhý a o to víc vyčerpávající rozhovor. Zvlášť, když se táhl od osmi do půl jedné. Večer/ráno.
I'm so sorry for you. How does it feel... being a looser? How does it feel to have no memories? How does it feel to have no friends?
Jsem prý nejlepší věc, kterou udělala.
You're just like your dad was. I know, I was wrong. It still hurts.
After all this time?
Always.
Za tři měsíce a tři dny to bude deset let, co je pryč. Dlouhá doba.

Jsem na tebe pyšná za všechno, co děláš, jak se rozhodneš. A on by určitě byl taky. Vždycky pro tebe chtěl to nejlepší. I když se tak nechoval.
Thought about nine years that he was such a mess. And everytime I heard: "you're just like him..." I felt the same way. Such a mess.
Když se po desíti letech dozvíte, že to, co jste brali jako urážku, je ta největší lichotka, jaká může z rodiny vzejít. Možná proto už to není moje rodina v pravém smyslu.
Měl pravdu. Choval se správně.
Já se snažil chovat jinak než on. Snažil jsem se být celý život hodný, na správné straně, pomáhat lidem, všem, i těm, kteří si to nezasloužili. Protože on se choval arogantně, nebyl hodný. A teď, když můj drahý fiance tvrdí, že mám být hodný, nemůžu. Proč nemůžu? Protože všichni ostatní můžou být zlí...a taky jsou.

Lidé si nezaslouží, aby se s nimi zacházelo dobře. Lidé si zaslouží, aby se s nimi zacházelo tak, jak si zaslouží podle toho, jací jsou. Tak s nimi zacházel on. A já budu taky. Hodně lidí, ke kterým se chovám dobře, si to nezaslouží. Hodně lidí, co tvrdí, že jsou mí přátelé, mými přáteli nejsou. Akorát o tom neví.

I should have told you again, I'm so sorry, I'm so sorry.

Někdy je na omluvy prostě pozdě. Jsou věci, které se nedají jen tak spravit a vrátit zpět.
Jsou věci, které ovlivní na celý život.
Lhala.
A já nebudu nikdy schopný být šťastný. Úplně.
Kvůli ní.
Takhle se dobré matky nechovají. Jenže stejně ji mám rád. Nebo mi je jí líto. Nebo obojí.

Člověk za život pozná jednu životní lásku. A když ji pozná, tak to ví.
Co když ale zemře?
Zemřel.
Život šel dál.
Zůstalo dítě, ještě docela nevinné, sotva začalo chodit do školy.
Zůstala žena, docela mladá, šestadvacáté narozeniny za sebou.
Dva životy, které nemohou dojít úplně šťastného konce.
Kde je mateřská láska, když dítě vypadá stejně jako on, chová se jako on, mluví jako on, je chytré jako on?
Není.
Kde je bolest každého pohledu na dítě, každého poslechu jeho hlasu?
V srdci.
Když bolest překoná lásku.
Nic není náhoda. Ani já ne.
Oni chtěli. Čekali na to. Na mě.
"Styděl by se za tebe!" - a já jsem byl rád.
Proč odešel?

Amazing singer and screamer. Loved books. Always wore headphones. Looked kinda arrogant. Didn't talk much.

Jestli jsem špatný člověk, pak to mám v krvi. A jsem pořád to nevinné sedmileté dítě.
Lidé si nevolí, jací doopravdy budou, ale rodí se tak. Každé dítě není hříšník. Žádné dítě není hříšník. Ještě nespáchalo hříchy, které spáchat má.

Deset let je dlouhá doba. Dá se zapomenout spousta věcí.
Ale ne láska. Láska se nezapomíná nikdy. Láska se zapomenout nedá.

Jsem naštvaný. Vlastně i mám proč. Vím, za co stojí někteří moji kamarádi. Nejsem z toho nadšený. A z ní taky ne. Mám rád svoje kamarády. Některé víc, některé míň. Některé miluju.

Po víc než čtyřech hodinách poslouchání příběhu, poslouchání lidského života, jsem zmatený.
Mám nové otázky a hledám odpovědi. Jestli to má vůbec cenu.
Ale mělo to i jeden fakt.
Mohl to být dobrý člověk?
Teď už vím, že ano. Byl.

A já jsem stejný.



xxx kotě

Dej mi lásku

20. července 2013 v 18:22 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Lidé, u kterých se předpokládá, že jsou schopní milovat, to neumí. Takových lidí je na světě hrozně moc.

Dnes v noci, tedy spíš nad ránem, jsem strávil vzhůru asi hodinu. Nebylo mi dobře, asi jsem něco špatného snědl nebo tak. Když jsem pak otevřel dveře, venku bylo světlo, svítalo. O půl páté ráno. A začal jsem si všímat, jak jsou i ty nejdelší dny hrozně krátké.
Dvacátého července. Je mi sedmnáct. sedmnáct. Pamatuju si, když mi bylo dvanáct a byl jsem zamilovaný. Když mi bylo dvanáct, jemu bylo dvanáct, bylo to ve dvanáct v noci...nebo ráno? Nedivil bych se, kdyby to bylo dvanáctého dvanáctý. Budu tě milovat vždycky nebo jen dvanáct let?

Byli jsme dnes v Brně, tedy ne přímo, ale v nákupní zóně Brno-jih (že se to tak nazývá, na to jsem přišel až dnes). Byli jsme v Kika, ani nevím, proč vůbec, nic jsme tam nekoupili. Ale přišla tam paní a měla na rameni obrovského leguána. Ta potvora byla neskutečně dlouhá. Klidná. Vyrovnaná. Trochu jsme to nechápali. Všichni, včetně zvědavých prodavaček a prodavačů, z toho byli na větvi, jen mně to bylo nějak jedno. Při každém doteku mě bolí obličej.
Dvaatřicítky jsou moc velké.

Některé ženy jsou krásné jen proto, že jsou namalované jako obrazy. Se spoustou svítivých barev. A někteří muži nejsou krásní, protože se nenarodili jako ženy.
V Česku pozoruji abnormální absenci vkusu. Nejhorší na tom je, že ty všechny nevkusné věci (=lidé) jsou stejné.

Mým největším hrdinou nebyl nikdy ani jeden z mých rodičů.
Je se mnou něco špatně. Všichni "staří" známí se změnili. Z děvčat jsou víceméně lehké holky, z chlapců nabušená monstra, která shání lehké holky. Jenom já jsem pořád stejný. Možná stejný jako oni...ale ne, to ne.
Mám něco zvláštního v krvi...něco...modrého.

Arthure, zachránil jsi mě.

A všechno je prostě jenom černé. Černá. Black. Schwarz. Noir. Ale touha je přeci červená jako krev. Nebo možná fialová, jako moje krev. Hlavně však zrádná.
Aliterace, absolutní Arthure.
Propukl jsem v nepochopený smích. Nepochopený, nekonečný, neutišitelný. Neuvěřitelný.
Němec, respektive geniální Germán, možná z části Angličan. Mými nepřáteli jsou namyšlení Francouzi. A taky Češi. Pařížská romance. Jeux du destin. Sehraní jako voda a oheň.

Možná, že výsada milovat je božská.
Možná, že nejsi tak božský, když nemiluješ.
Možná, že mě nemůžeš milovat, ani kdybys chtěl.
Možná, že jsem se jednou zmýlil...



xxx kotě

Kouknu se nahoru na nebe a vidím

12. července 2013 v 21:35 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Objevil jsem nové věci, které nejsou nové, jsou staré, ale nebyly mi na očích. Ani nemohly, protože se nejedná o věci jako věci, ale o mě. No, já vlastně jsem taková nějaká neurčitá věc, tak dejme tomu.

Hrabal jsem ve svém notebooku, trochu jinak, než minule, když jsem měl zálohovat data, o která jsem pak stejně přišel, protože mám geniálního přítele. Našel jsem tam svoje staré věci. Věci, co jsem napsal (proč tenhle článek obsahuje tolikrát slovo "věci"?). Došel jsem k názoru, že jsou to sračky. Postupoval jsem k věcem (!!) novějším, což jsou taky sračky. Všichni to vždycky věděli, jenom já ne, ale nikdo mi to neřekl. Asi jsem zpomalený.
Takže, mám problém. Já mám vždycky něco. Když jsem zjistil, že píšu sračky, byl jsem trochu překvapený. Jenom chviličku. Pak jsem z toho byl zdeptaný. To jsem stále. Člověk by si řekl, že bych měl hledat nějaký nový smysl života, jenže mně se nechce. Vždycky je to stejné. Pro něco se nadchnu, chvíli se snažím, zjistím, že je to debakl (sračka!) a hledám něco dalšího. Nebaví mě to.
Nebaví mě, vlastně, vůbec nic. Poté, co jsem se včera ráno probudil v nemocnici s tím, že jsem se opět v noci (sám doma a zlobí, hehe) předávkoval prášky a pořezal. Byl bych rád, kdybych si z toho někdy něco pamatoval. Něco víc, než jen to, že mi bylo nedobře, že mám útržky a zbytek se dozvídám od lidí, co mě zachraňují. Chtěl bych vědět, jaké to je, od začátku do konce. Carpe diem.
Omezil jsem hudbu. Je to posledních několik týdnů, tak nějak asi od června, nevím. Pár dní už ji neposlouchám skoro vůbec. Ani nevím, proč ne. Nevím, jestli se mi nelíbí, jestli se mi zdá oposlouchaná. Poslední jsem poslouchal King for a Day od Pierce the Veil. A říkám si, že pokud se mi do té doby nepodaří umřít, tak v říjnu uvidím naživo Sleeping with Sirens. Jenže se bojím, že umřu. Kvůli tomuto, dalšímu koncertu ve Vídni a mým kočkám nechci umírat. Je to hrozně málo. Ne, moje kočky nejsou málo. Ještě jsem nenapsal dopis Gerardovi. Tedy, napsal, ale potom jsem přemýšlel, což bylo špatně. Že by mi vadila moje neslavná angličtina se říct nedá, spíš...jedenácté září před dvanácti lety bylo podvod. Taky svým způsobem sračka. To ale nechci rozebírat, zkrátka, co když i Gerard vědomě reagoval na podvod? Ale ne, to on nemohl. Nesnesl bych pomyšlení, že jeden z mých hrdinů, o kterém jsem schopný psát anglické eseje, je lhář.
Měl bych si udělat To do list, kde budu mít vše, co chci splnit před svojí smrtí. Nebude obsáhlý. Nebude tak obsáhlý jako dopis pro Gerarda, u kterého jsem skončil na čtvrté nebo páté straně. Možná ho nikdy nepošlu. Možná jsem ho psal zbytečně. Zbytečně jsem si připomínal špatné věci. Možná to tak Gerard chtěl. Aby si všichni sáhli do svědomí. Do minulosti, do svých chyb, do svých zkurvených životů. Nemám rád svůj život. Ne kvůli minulým dnům. Dnům, kdy jsem pochopil a zároveň skončil. Pochopil jsem. Byl jsem z toho docela v euforii. Takový mix otupělosti a fyzické bolesti mě donutil uvědomit si všechno. Takže teď vím, vidím, chápu, ale...k čemu to je?
K čemu jsem já? K čemu je tenhle článek? K čemu jsou lidi, které mám rád? K čemu jsou vůbec celkově lidi? K ničemu. Jediné, co z nich člověk má, je to, že poslouchá kecy o existenciálních depresích a že by měl chodit k psychologovi. Jako bych to nezkoušel, pomohlo to asi jako kousnutí od psa.

Kdyby se mě někdo tak před měsícem, možná i dvěma týdny, zeptal, jestli je lepší orgasmus, jídlo nebo psaní, hodně bych váhal, asi bych všechno povýšil na stejnou hodnost a dal to ve svém imaginárním seznamu věcí, co mám rád, na hodně vysokou příčku. Dnes již na zmíněné seru, nejlepší je ležet v posteli, nic nedělat, být k ničemu, protože k ničemu je člověk i když se snaží. Orgasmus je prchavá záležitost, jídlo nezasytí navždy a jeho chuť je také pomíjivá a psaní je, v mém případě (a nejen mém), kupa sraček. Navíc slovy nejde vyjádřit úplně vše, jak jsem si donedávna myslel.
Tak proč?

Jako obvykle, tohle mě zase během pár dní nebo týdnů přejde. Budu naivní pisálek, snít si o tom, jak vydám knihu (ha, hlavně, že už mám přebal...), jak s přítelem odjedeme někam do sluníčkové země, kde podporují homosexuální svatby a adopce dětí. Takový nějaký Rainbowland, to mají docela hodně v Americe. Budu veselý, budu se těšit na svoje pseudokamarády, budu s nimi venku, budu dělat, že mě neštve, jak po mě jistá bruneta vyjíždí, budu tolerovat přítelovy toulky po nocích, budu hodné kotě, co se nesnaží zabíjet a žije s ideou, že tu na světě pro něco je, i když to není pravda. S ideou, že mám světu co říct a že to dokážu povznést na nějakou uměleckou úroveň. Jakkoliv rychle jsem musel tak nějak dospět, v určitých věcech budu asi až do smrti dítě.

Nechce se mi věřit, že je mi ode dneška sedmnáct. Už jen šedivé, vypadávající vlasy a pivní mozol místo břicha. Nejlepší léta mám pravděpodobně z většiny za sebou.
Vytáhněte mě někdo z toho vlaku.

A moje pocity z předchozího článku stále přetrvávají a mně se to vůbec nezdá. Bohužel, bude to vždycky jenom malé tajemství. Tedy, nejspíš.



xxx kotě

Koťátko

6. července 2013 v 19:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
5. 7. 2013, 22:45
Ležím. Zničeně koukám do zdi. Svět je rozmazaný, dívám se na něj, jako by byl za tlustým sklem křišťálové láhve od vodky.
Trpím. Jen potichu. Vždycky, když trpím hodně, jsem potichu. Ta nemožnost plakat, to je poslední fáze zoufalství. Tělo je otupělé, ničemu nerozumí. Co se to děje? Duše bolí, křičí, sténá, stejně jako já při myšlenkách na tebe. V těch chvílích, kdy se uvolňuje veškeré napětí, když kousek pulzujícího svalu působí rozkoše, když topím se a hořím, když přilepen k zemi létám, když toužím a zároveň se obávám, když se odhodlávám a současně se ti vzdávám. Vzdal jsem se?
Dýchám. Chvílemi trhaně, chvílemi plynule. A občas taky vůbec. Přemýšlím o svém životě. O tom, že v něm musíš mít nějaké speciální místo. Když se ti snažím utéct, nemůžu se pohnout, protože vím, že bez tebe běžet nemůžu, jsi moje energie, slunce, které musí vyjít, aby byl i den a ne jen nekonečná noc, která by mě mučila představami, jak mě zabíjíš, víš o tom, ale asi to nechápeš nebo si to nepřipouštíš. A když ano, v dálce je slyšet tichý smích, ani ne nenávistný, spíš lítostivý. Směješ se mé naivitě, tomu, jak jsem malý a jak mám strach.
Cítím. Moje nitro cítí. S každou představou tebe se rozpadá a zase spojuje, je to bolestivý proces, horší než fyzické mučení, bití.
Ovládáš mě. Každý mě ovládá, ale ty asi nejvíc. Ničíš mě, ničíš moji tvorbu, jsi jediný člověk, kvůli kterému mám pocit, že musím psát, že musím psát o tobě, že musím světu nechat zprávu, o tom, že žiješ, o tvé dokonalosti, o tvé velikosti, o tvém božském těle, vzhledu a o svaté duši, kterou nesobecky popíráš, což tě činí ještě svatějším v mých očích, kvůli tomu ti propadám ještě víc, jsem v začarovaném kruhu, jsem v nekonečné propasti a ty, ty máš ten "téměř nekonečný žebřík", který se houpe kousek nad mojí hlavou, ale nedosáhnu na něj - když vyskočím, zkrátí se! Jenže já jsem v té jámě i rád. Je to, jako kdybych byl uvězněný v tobě, ne v tom nádherném těle, ale v té duši. Jako bych ji viděl, nahou, v celé její kráse, dostávám se k tobě blíž, čím dál blíž, jsem skoro u tebe, ale dotknout se nemůžu. Ničeho svatého se nemůžu dotknout. Není mi souzeno, není mi dovoleno. Jsem spoutaný!
Metafyzické vztahy. Nekonečně důležité, jako kyslík v našich plicích, v naší krvi. Jsi můj kyslík, akorát zhmotněný. Máš ďábelsky svádivou podobu. Ležím ti u nohou a ty mě stále odmítáš, snažíš se mě postavit, nechápeš, že já potřebuji být tvojí zemí, po které budeš šlapat, líbal bych ti chodidla, kdybys mi šlápl do slabin, usmál bych se, poděkoval a chtěl bych víc, vyžadoval bych to, tak, tak moc jsem ti oddaný. Každý den, každou minutu, kdy můj mozek není ve stoprocentní pohotovosti, všechny ty vteřiny náleží tobě. Ber, ber si sobecky čas mého života, nebudu ho potřebovat, protože ty jej stejně nechceš!
Podbízím se. Všem, nejen tobě. Jsem až moc lidský na to, abych ti vydržel být věrný se vším všudy. Vystavuji se, klečím před nimi, snažím se dát jim co nejvíc, nechávám je, aby mě plnili svými zárodky, nemůžu neobdivovat jejich těla, miluji je. Každé je jiné, ale mají jednu společnou vlastnost - pro mě jsou všechna tvoje, ty jsi přeci ďábel - a taky bůh! - měníš podoby, ale tvoje podstata zůstává stejná, nikdy se nezmění, vždy budeš výjimečný, vždy budu toužit, abys chtěl, nikdy ti nenabídnu sebe jako ostatním, kteří chtít nemusí. Když ty budeš chtít, bude to znamenat, že budu nekonečný, věčný - že budu ty, budu svatý.
Žárlím. Na vzduch, který se ti dostane do plic, na vodu, která omývá všechny částečky tvojí určitě dokonalé a horké kůže, kterou bych bez váhání obsypal polibky, sem tam bych si kousl jako trest za tu tvoji dokonalost, jako pocit vítězství za to, že jsi člověk, že máš taky svoji lidskou stránku, ale stejně bych se k tobě mohl dvakrát denně modlit a prosit o odpuštění za svoji posedlost. Mohl bych ti napsat epitaf, ale ty bys ho nepotřeboval ani s kulkou v hlavě nebo srdci (jak bych jí záviděl!), jsi nesmrtelný.

Kdybych mohl, seděl bych pod tebou - hodiny, dny, týdny - s hlavou opřenou o tvoje kolena, s tvojí (možná hebkou a možná hrubou) rukou ve vlasech a poslouchal rozhřešení. Jsem totiž velký hříšník a ty jsi můj výjimečně sladký a svatý hřích! Obětoval bych svému hříchu své tělo, svoji duši, laskal bych ho, hladil, plnil mu veškerá přání, dal bych mu svůj život, obětoval bych vše, co mám. A to je možná láska, možná tu byla vždy, ale já si jí všiml až teď, až mě sežehla. Nebo možná vášnivě vzplanula a já teď musím tančit mezi plameny…