Koťátko

6. července 2013 v 19:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
5. 7. 2013, 22:45
Ležím. Zničeně koukám do zdi. Svět je rozmazaný, dívám se na něj, jako by byl za tlustým sklem křišťálové láhve od vodky.
Trpím. Jen potichu. Vždycky, když trpím hodně, jsem potichu. Ta nemožnost plakat, to je poslední fáze zoufalství. Tělo je otupělé, ničemu nerozumí. Co se to děje? Duše bolí, křičí, sténá, stejně jako já při myšlenkách na tebe. V těch chvílích, kdy se uvolňuje veškeré napětí, když kousek pulzujícího svalu působí rozkoše, když topím se a hořím, když přilepen k zemi létám, když toužím a zároveň se obávám, když se odhodlávám a současně se ti vzdávám. Vzdal jsem se?
Dýchám. Chvílemi trhaně, chvílemi plynule. A občas taky vůbec. Přemýšlím o svém životě. O tom, že v něm musíš mít nějaké speciální místo. Když se ti snažím utéct, nemůžu se pohnout, protože vím, že bez tebe běžet nemůžu, jsi moje energie, slunce, které musí vyjít, aby byl i den a ne jen nekonečná noc, která by mě mučila představami, jak mě zabíjíš, víš o tom, ale asi to nechápeš nebo si to nepřipouštíš. A když ano, v dálce je slyšet tichý smích, ani ne nenávistný, spíš lítostivý. Směješ se mé naivitě, tomu, jak jsem malý a jak mám strach.
Cítím. Moje nitro cítí. S každou představou tebe se rozpadá a zase spojuje, je to bolestivý proces, horší než fyzické mučení, bití.
Ovládáš mě. Každý mě ovládá, ale ty asi nejvíc. Ničíš mě, ničíš moji tvorbu, jsi jediný člověk, kvůli kterému mám pocit, že musím psát, že musím psát o tobě, že musím světu nechat zprávu, o tom, že žiješ, o tvé dokonalosti, o tvé velikosti, o tvém božském těle, vzhledu a o svaté duši, kterou nesobecky popíráš, což tě činí ještě svatějším v mých očích, kvůli tomu ti propadám ještě víc, jsem v začarovaném kruhu, jsem v nekonečné propasti a ty, ty máš ten "téměř nekonečný žebřík", který se houpe kousek nad mojí hlavou, ale nedosáhnu na něj - když vyskočím, zkrátí se! Jenže já jsem v té jámě i rád. Je to, jako kdybych byl uvězněný v tobě, ne v tom nádherném těle, ale v té duši. Jako bych ji viděl, nahou, v celé její kráse, dostávám se k tobě blíž, čím dál blíž, jsem skoro u tebe, ale dotknout se nemůžu. Ničeho svatého se nemůžu dotknout. Není mi souzeno, není mi dovoleno. Jsem spoutaný!
Metafyzické vztahy. Nekonečně důležité, jako kyslík v našich plicích, v naší krvi. Jsi můj kyslík, akorát zhmotněný. Máš ďábelsky svádivou podobu. Ležím ti u nohou a ty mě stále odmítáš, snažíš se mě postavit, nechápeš, že já potřebuji být tvojí zemí, po které budeš šlapat, líbal bych ti chodidla, kdybys mi šlápl do slabin, usmál bych se, poděkoval a chtěl bych víc, vyžadoval bych to, tak, tak moc jsem ti oddaný. Každý den, každou minutu, kdy můj mozek není ve stoprocentní pohotovosti, všechny ty vteřiny náleží tobě. Ber, ber si sobecky čas mého života, nebudu ho potřebovat, protože ty jej stejně nechceš!
Podbízím se. Všem, nejen tobě. Jsem až moc lidský na to, abych ti vydržel být věrný se vším všudy. Vystavuji se, klečím před nimi, snažím se dát jim co nejvíc, nechávám je, aby mě plnili svými zárodky, nemůžu neobdivovat jejich těla, miluji je. Každé je jiné, ale mají jednu společnou vlastnost - pro mě jsou všechna tvoje, ty jsi přeci ďábel - a taky bůh! - měníš podoby, ale tvoje podstata zůstává stejná, nikdy se nezmění, vždy budeš výjimečný, vždy budu toužit, abys chtěl, nikdy ti nenabídnu sebe jako ostatním, kteří chtít nemusí. Když ty budeš chtít, bude to znamenat, že budu nekonečný, věčný - že budu ty, budu svatý.
Žárlím. Na vzduch, který se ti dostane do plic, na vodu, která omývá všechny částečky tvojí určitě dokonalé a horké kůže, kterou bych bez váhání obsypal polibky, sem tam bych si kousl jako trest za tu tvoji dokonalost, jako pocit vítězství za to, že jsi člověk, že máš taky svoji lidskou stránku, ale stejně bych se k tobě mohl dvakrát denně modlit a prosit o odpuštění za svoji posedlost. Mohl bych ti napsat epitaf, ale ty bys ho nepotřeboval ani s kulkou v hlavě nebo srdci (jak bych jí záviděl!), jsi nesmrtelný.

Kdybych mohl, seděl bych pod tebou - hodiny, dny, týdny - s hlavou opřenou o tvoje kolena, s tvojí (možná hebkou a možná hrubou) rukou ve vlasech a poslouchal rozhřešení. Jsem totiž velký hříšník a ty jsi můj výjimečně sladký a svatý hřích! Obětoval bych svému hříchu své tělo, svoji duši, laskal bych ho, hladil, plnil mu veškerá přání, dal bych mu svůj život, obětoval bych vše, co mám. A to je možná láska, možná tu byla vždy, ale já si jí všiml až teď, až mě sežehla. Nebo možná vášnivě vzplanula a já teď musím tančit mezi plameny…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama