Kouknu se nahoru na nebe a vidím

12. července 2013 v 21:35 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Objevil jsem nové věci, které nejsou nové, jsou staré, ale nebyly mi na očích. Ani nemohly, protože se nejedná o věci jako věci, ale o mě. No, já vlastně jsem taková nějaká neurčitá věc, tak dejme tomu.

Hrabal jsem ve svém notebooku, trochu jinak, než minule, když jsem měl zálohovat data, o která jsem pak stejně přišel, protože mám geniálního přítele. Našel jsem tam svoje staré věci. Věci, co jsem napsal (proč tenhle článek obsahuje tolikrát slovo "věci"?). Došel jsem k názoru, že jsou to sračky. Postupoval jsem k věcem (!!) novějším, což jsou taky sračky. Všichni to vždycky věděli, jenom já ne, ale nikdo mi to neřekl. Asi jsem zpomalený.
Takže, mám problém. Já mám vždycky něco. Když jsem zjistil, že píšu sračky, byl jsem trochu překvapený. Jenom chviličku. Pak jsem z toho byl zdeptaný. To jsem stále. Člověk by si řekl, že bych měl hledat nějaký nový smysl života, jenže mně se nechce. Vždycky je to stejné. Pro něco se nadchnu, chvíli se snažím, zjistím, že je to debakl (sračka!) a hledám něco dalšího. Nebaví mě to.
Nebaví mě, vlastně, vůbec nic. Poté, co jsem se včera ráno probudil v nemocnici s tím, že jsem se opět v noci (sám doma a zlobí, hehe) předávkoval prášky a pořezal. Byl bych rád, kdybych si z toho někdy něco pamatoval. Něco víc, než jen to, že mi bylo nedobře, že mám útržky a zbytek se dozvídám od lidí, co mě zachraňují. Chtěl bych vědět, jaké to je, od začátku do konce. Carpe diem.
Omezil jsem hudbu. Je to posledních několik týdnů, tak nějak asi od června, nevím. Pár dní už ji neposlouchám skoro vůbec. Ani nevím, proč ne. Nevím, jestli se mi nelíbí, jestli se mi zdá oposlouchaná. Poslední jsem poslouchal King for a Day od Pierce the Veil. A říkám si, že pokud se mi do té doby nepodaří umřít, tak v říjnu uvidím naživo Sleeping with Sirens. Jenže se bojím, že umřu. Kvůli tomuto, dalšímu koncertu ve Vídni a mým kočkám nechci umírat. Je to hrozně málo. Ne, moje kočky nejsou málo. Ještě jsem nenapsal dopis Gerardovi. Tedy, napsal, ale potom jsem přemýšlel, což bylo špatně. Že by mi vadila moje neslavná angličtina se říct nedá, spíš...jedenácté září před dvanácti lety bylo podvod. Taky svým způsobem sračka. To ale nechci rozebírat, zkrátka, co když i Gerard vědomě reagoval na podvod? Ale ne, to on nemohl. Nesnesl bych pomyšlení, že jeden z mých hrdinů, o kterém jsem schopný psát anglické eseje, je lhář.
Měl bych si udělat To do list, kde budu mít vše, co chci splnit před svojí smrtí. Nebude obsáhlý. Nebude tak obsáhlý jako dopis pro Gerarda, u kterého jsem skončil na čtvrté nebo páté straně. Možná ho nikdy nepošlu. Možná jsem ho psal zbytečně. Zbytečně jsem si připomínal špatné věci. Možná to tak Gerard chtěl. Aby si všichni sáhli do svědomí. Do minulosti, do svých chyb, do svých zkurvených životů. Nemám rád svůj život. Ne kvůli minulým dnům. Dnům, kdy jsem pochopil a zároveň skončil. Pochopil jsem. Byl jsem z toho docela v euforii. Takový mix otupělosti a fyzické bolesti mě donutil uvědomit si všechno. Takže teď vím, vidím, chápu, ale...k čemu to je?
K čemu jsem já? K čemu je tenhle článek? K čemu jsou lidi, které mám rád? K čemu jsou vůbec celkově lidi? K ničemu. Jediné, co z nich člověk má, je to, že poslouchá kecy o existenciálních depresích a že by měl chodit k psychologovi. Jako bych to nezkoušel, pomohlo to asi jako kousnutí od psa.

Kdyby se mě někdo tak před měsícem, možná i dvěma týdny, zeptal, jestli je lepší orgasmus, jídlo nebo psaní, hodně bych váhal, asi bych všechno povýšil na stejnou hodnost a dal to ve svém imaginárním seznamu věcí, co mám rád, na hodně vysokou příčku. Dnes již na zmíněné seru, nejlepší je ležet v posteli, nic nedělat, být k ničemu, protože k ničemu je člověk i když se snaží. Orgasmus je prchavá záležitost, jídlo nezasytí navždy a jeho chuť je také pomíjivá a psaní je, v mém případě (a nejen mém), kupa sraček. Navíc slovy nejde vyjádřit úplně vše, jak jsem si donedávna myslel.
Tak proč?

Jako obvykle, tohle mě zase během pár dní nebo týdnů přejde. Budu naivní pisálek, snít si o tom, jak vydám knihu (ha, hlavně, že už mám přebal...), jak s přítelem odjedeme někam do sluníčkové země, kde podporují homosexuální svatby a adopce dětí. Takový nějaký Rainbowland, to mají docela hodně v Americe. Budu veselý, budu se těšit na svoje pseudokamarády, budu s nimi venku, budu dělat, že mě neštve, jak po mě jistá bruneta vyjíždí, budu tolerovat přítelovy toulky po nocích, budu hodné kotě, co se nesnaží zabíjet a žije s ideou, že tu na světě pro něco je, i když to není pravda. S ideou, že mám světu co říct a že to dokážu povznést na nějakou uměleckou úroveň. Jakkoliv rychle jsem musel tak nějak dospět, v určitých věcech budu asi až do smrti dítě.

Nechce se mi věřit, že je mi ode dneška sedmnáct. Už jen šedivé, vypadávající vlasy a pivní mozol místo břicha. Nejlepší léta mám pravděpodobně z většiny za sebou.
Vytáhněte mě někdo z toho vlaku.

A moje pocity z předchozího článku stále přetrvávají a mně se to vůbec nezdá. Bohužel, bude to vždycky jenom malé tajemství. Tedy, nejspíš.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama