Srpen 2013

Jíst či nejíst, to je oč tu běží

7. srpna 2013 v 11:10 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ne všichni kocouři mají to štěstí (jako třeba můj přítel a 95 % populace, kterou vídám), že by byli vysocí. Mhm...a občas mě to štve.

Od doby, co jsem se zprasil na nějakých 73 kilo při výšce kolem 160 cm, se snaží hubnout a tak. Tedy, od mých třinácti, dejme tomu. Jo, vždycky jsem byl hrozně malé kotě. Někdy kolem čtrnáctého a patnáctého roku jsem se asi o deset čísel vytáhl, takže jsem vypadal hubenější, ale zároveň jsem k tomu ještě hubnul, že jo. Vytáhnout se za dva měsíce o deset čísel, no, taky to není nic moc, když pak se růst zastaví a vy skončíte na 175 cm forever. Hlavně, že váš přítel má skoro metr devadesát a ještě roste a to je starší. VŠAK PROČ NE, ŽE? - mindráky přeci nejsou tak hrozné.

Jak šel čas, já byl to víc než sedmdesátikilové prasátko (wtf, jak se z prasete stane kočka??), tak jsem začal cvičit. Ne nějak extra. Nějaké běháníčko, občas posilovačka, občas jsem se na to vysral, protože jsem neviděl účinky. Největší problém, proto jsem asi taky neviděl ty úbytky, byl ten, že jsem stále žral jako největší prase. Naštěstí, váha nešla nahoru, protože jsem se alespoň hýbal. Kdybych se dostal ještě na víc kilo, asi bych skočil z Nuseláku (za předpokladu, že by tam nebyly ty ploty bránící sebevrahům skočit). Po nějakém čase mi to došlo. A začal jsem dietovat. Okay, to bylo asi v devítce, když mi bylo k těm patnácti. Napřed jsem jídlo trochu omezil, stále jsem jedl nezdravé sračky a kdybych jedl věci z McD, tak bych pravděpodobně pokračoval bez výčitek. Potom jsem jídlo omezil daleko víc, však dvakrát denně jíst stačí, když se člověk pořádně nadlábne. Blbost, samozřejmě. Když jsem se najedl víc, než jsem si dovolil, šel jsem zvracet (dobrou chuť k obědu přeji), ale to brzy skončilo. Tedy, neskončilo to úplně, trochu to trvá dodnes, ale to později.

A tak, s minimem jídla, nějakým pohybem, kila šla dolů. No, ještě aby ne.
Byl jsem v prváku. Bylo mi asi patnáct a půl, měl jsem šedesát kil, svoji úžasnou výšku, kterou mám stále (asi tak těch 175 čísel) a myslel jsem, že je to v pohodě. Pořád jsem na sobě viděl špeky, do dnešních dnů je vidím, ale nebylo to tak tragické, ale co, jedna slečna o mně nepřímo řekla, že jsem tlustý. Nemusím rozebírat, že mi to srazilo sebevědomí ještě někam hodně daleko pod nulu. Začalo to znovu. Všechno cvičení, akorát ve větší míře, málo jídla, zvracení, kolotoč věcí, k tomu samozřejmě zvýšená frekvence řezání, bylo to prostě na hovno.

Řekla mi to v lednu. Do května, kdy jsem začal chodit se svým kocourkem, jsem zhubl dalších skoro deset kilo. Měl jsem tak kolem těch padesáti, někdy o dvě víc, o jedno...a říkal jsem si, že to bude dobré. Pořád to nebylo těch pětačtyřicet, ale když už se mnou byl ochotný chodit i kluk...

Během našeho vztahu jsem se vyšplhal až na 55, zároveň jsem byl ale schopný zhubnout na 47, to jsem byl opravdu nadšený, protože už jen dvě kila...jen dvě kila...(a padám k anorexii, hahaha) a budu mít vysněnou váhu.
Nikdy jsem se na těch 45 nedostal, pokud vím.
Šel čas...zase...a v posledních týdnech jsem měl tak 48. Spokojenost, dalo by se říct. To běhání a všelijaké sračičky, mě začalo i bavit, běhal jsem s kocourem (když ještě kouřil jak fabrika a poměrně dost hulil, takže to moc nedával), s jiným kocourem, s kamarádkou. Parádička.
Před prázdninami si pamatuju, že jsem měl i 52/3.

Takže, několik posledních dní jsem se nevážil v iluzi toho, že se cítím pořád stejně, že cvičím, nežeru jako hovado, tak se mi váha určitě drží (+-48). Dnes ráno dupnu na váhu...

53,1, vážení. Předpokládám (čti: doufám), že to je ve svalech. Jsem bečka, no co :D.

Přitom mám naprosto krásný jídelníček. Na snídani 4-5 kukuřičných plátků a půlka žervé, na svačinu nic (pokud nemám hlad) nebo třeba jablíčko/bílý jogurt, oběd například 70 g těstovin + zelenina/tuňák/špenát nebo 250 g ryby a 180 g brambor (což jsou tak 2 a půl menších brambůrek) etc., druhá svačina nic/bílý jogurt/kus okurky a na večeři něco podobného obědu, tedy těstoviny většinou ne. K tomu se hýbáme, 40 min - hodina kardia a potom posilovačka břicho, ruce, nohy, i když to bolí.

Pořád to nechápu. O svaly ani moc nestojím, ale kardiem se hubnou údajně právě svaly, takže to musím vyrovnat posilováním. Mám svého "osobního trenéra" (:DD), který říká, že si vedu dobře. Přitom, něco mi připadá špatně.
Nejhorší je vzdát se sladkého kromě ovoce.
Vysoká cena za zdravý životní styl.

Mimochodem, tohle jsem psal jen proto, abych si zkrátil čekání na oběd. A abych se pochlubil tím, jak jsem vyžraný.


xxx (vypasené) kotě

On je dáma

2. srpna 2013 v 9:55 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Asi bych měl od září zase začít chodit k psycholožce.

Dnes ráno jsem se pěkně probudil, ale místo toho, abych vstal, jsem zůstal jenom tak ležet v posteli a přemýšlel jsem. Vlastně přemýšlím pořád. Dneska je jeden z těch dnů, kdy si můj mozek nedá "voraz", řekl bych. Nebo to možná vyženu z hlavy, když budu cvičit.

Já nejsem vykroucená buzna. Nebo takhle - minimálně ne veřejně. Dost často přemýšlím nad tím, co to se mnou tedy je. Občas mám chutě na holky, do holky jsem se opravdu zamiloval jen jednou. A z toho bych zase chtěl všechny ty pěkný kluky, co znám i neznám. Občas mě chytne ta nálada, že se chci nalíčit, tak mám černý oči, jsem docela posedlý svojí postavou, protože jsem byl tlustý a teď už, naštěstí, tolik nejsem (dokonce po tom mém posilování břicha mi skoro zmizel ten špek), jsem závislý na svém příteli, nevycházím se svojí mámou hlavně kvůli tomu, že jsem s klukem, lidi na ulici se na mě dívají dost často skrz prsty (právě, když jsem zrovna nalíčený). A to je ok. Jasně. Řekl bych, že v tomhle nejsem sám, tedy ve většině těch věcí. Ale za ten rok a něco, co jsem se svým současným se toho hrozně moc změnilo.
Skoro nemám kamarádky, vlastně se vídám s málo holkama, už se s nimi ani moc nebavím. Protože... "Já už nechci, aby ses s ní vídal víc, než je to opravdu nutné." A já poslechnu. Tak se nebudu vídat s holkama, co na tom. Vídám se teď víc s klukama.
Každý tvrdí, že všichni (resp. většina) gayů jsou namyšlení, vykroucení, prostě takové ty typické buzničky. Já znám takové dva. Jeden se mnou chodí do školy, je tak na facku lopatou po obličeji, aby z něj spadal všechen ten make-up, druhého znám přes přítele a nikdy jsem se s ním moc nebavil, protože bych si s ním stejně neměl co říct. Jinak ta další, větší část, gayů, co znám, ti jsou úplně normální.
Vůbec, když si vezmu toho svého. Po devíti měsících, co jsem se s ním vídal docela často, dalo by se říct tak obden (s tím, jak on nechodí do školy) jsem nevěděl, že je gay. Nikdy tak nepůsobil. Působil jako heterák, takový ten osamělý typ, co na balení holek ještě sere, protože na to má čas a raději si užívá života a bůh ví co. Že je gay jsem zjistil až ve chvíli, kdy mě oslovil, tedy spíš, když po mně začal náhodně pokukovat a mně to přišlo divné, tak jsem měl podezření (stále jsem nevěděl, jestli se nesnaží být třeba jen milý, což by k němu ovšem vůbec nesedělo). Vlastně, kdybych ho neznal tak, jak ho znám, jeho vztah k holkám, to, co má rád, s kým se stýká, tak bych pořád měl takový ten pocit, že on je heterák a já jsem oproti němu ta typická buzna. On v sobě skoro nemá tu "ženskou část", které já v sobě mám bez tak plno. Po škole by se tedy asi tak 95 % kluků zdálo být víc "gay", než je on...když pomineme fakt, že na naší škole je teplej každej asi tak třetí, říká se (a já tomu i věřím).
Docela často se ptám: "co když jsem gay?" ... Co by se tím pro mě změnilo? Vlastně nic, přítele mám, s jinýma jsem kamarád, holkám vybírám oblečení a tak. Jenže jsem typ člověka, co rád ví, na čem přesně je. Občas se nemůžu zbavit toho pocitu, že jsem "bisex" jen proto, že se snažím popřít sám sebe. Za to může moje máma, kvůli tomu, jak se postavila k tomu, že mám přítele. Já asi pořád doufám, že se něco spraví a bude to "správně". I když, ani bych to popravdě nechtěl. Prostě to potřebuju vědět. Potřebuju si být jistý. Když si nejsem jistý, je to se mnou špatný. Moc nemluvím, tedy, já toho celkově moc nenamluvím, ale když je něco špatně, tak mluvím ještě míň nebo vůbec. Podle toho, jak moc je něco špatně. Třeba když něco provedu, tak mlčím jak hrob, takže je vždycky poznat, že jsem něco udělal.
Další věc je ta, že ani nemůže být legální to, jak moc jsem submisivní. Haha, funny. Nejhorší na tom je to, že kdybych neměl přítele takového, jakého mám, tak bych to asi ani nezjistil. To bude asi velký vliv té "ženské části". No, v dnešní době jsou ženské ale takové emancipované, feministky a podobné, tudíž, fakt, že si připadnu podřízený jako holka, bude trochu mimo. Ani holky takové asi nejsou. Když poslouchám to, jak zametají s klukama. A to mě taky sere, zametat s klukama. Nemám to rád.

Blíží se Prague Pride. Chtěl bych tam jet, ne proto, abych prosazoval, že jsem "nehetero", ale proto, že mám rád různé takové akce, vlastně, je fakt, že pokud by se mlčelo, nepořádaly se takové průvody, LGBT by se zamlčela a queer lidi by zkrátka nebyli akceptovaní ani tak, jak jsou teď. Takže je to dobře. Z tohoto pohledu. Z druhého, když se po Praze bude prohánět pár tisícovek barevných šašků, tak všechny utvrdí v přesvědčení, že jsou všichni vykroucení a bůh ví co. Ale zase, pokud by ten průvod byl jen "černobílý", všední, bez padesátimetrové duhové vlajky, nikoho by to neoslovilo. Je to těžké. Aby bylo jasno, tak ani moc nepodporuju to, že jsem "pyšný, že jsem gay". To mám být jako pyšný i za to, že jsem bílej nebo co? Lidé nemají být pyšní na to, jak se narodili, ale čím se stali, co dokázali. Maximálně můžou být rádi, že jsou gay, bílí, mají deset nohou a dvě hlavy od přírody.

Prostě mám v hlavě docela zmatek. Rád bych věděl, jak to se mnou všechno je. Bohužel, přítel by tohle nepochopil, protože nikdy neváhal a vůbec, urazil by se, kdybych mu řekl, že má v sobě ženskou stránku.

Možná, že jsem toho chtěl napsat víc, ale už asi nechci. Nebo možná...
Dnes odpoledne mám jet na nějakou akci, vůbec nevím wtf, ale bude to tak na hodinku prý že nějaký promo nebo co? Nevím, ani nechci vědět. Ale zkuste si vydat hlásku před několika tucty lidí, když vám to nejde ani doma před nejbližšíma kočkama. Singers rule the world. Ftw, chtěl jsem psát.


xxx kotě