Říjen 2013

Krásná rána

31. října 2013 v 9:10 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
(Zabíjím čas, než se odkoulím poslušně do školy.)
Je moc krásné vstávat kolem sedmé hodiny (když máte až na dvanáctou nebo na kdy, lol, ještě pořád to nevím), zacvičit si, rozproudit krev, dostat se nad 180 tepů za minutu, což mě jednou s tím vysokým tlakem zabije, sednout si, zpívat si písničky, zavřít si omylem záložku s youtube (-.-), zpívat si znovu, nepít kafe (-.-), nemít co jíst, čekat na smrt (školu...prý dnes budeme dělat web Oo, takže to zas nebudu pobírat od začátku)...pohodička jahodička.
Fascinuje mě, jak někteří interpreti mají úžasné texty písniček.
Zlepšila se mi angličtina. Zase jsme dělali maturitní poslech a dal jsem to pěkně na jedničku (lol, jako by to v prváku bylo jinak, žejo).
And I don't want the world to see me 'cause I don't think that they'd understand...
Geez, nemůžu poslouchat James Dean & Audrey Hepburn...ani jednu z verzí, protože feels.
(Ale stejně si to zpívám a trochu mi to ujelo, nevadí.)
Asi se konečně najím...Pak se vysprchuju, umyju vlasy, upravím vlasy a půjdu. Možná budu za potápku, ale to nee...
Zítra mají koncert Yashin (a další čtyři, myslím, post-hardcorové kapely) a mně se nějak nechce (vlastně ani nevím, jestli jsou ještě volné lupeny, ale pravděpodobně jo). Přítel by rád jel, ale nechce mě tu nechat. Jako by mi nebylo 17, žejo.
Když mu slíbím, že se nezabiju, tak třeba pojede.
Nechce se mi do školy.


xxx kotě

O ničem

24. října 2013 v 19:57 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Když jste malé, nemluvné, ošklivé, (tučné), relativně chytré kotě, nemáte moc přátel, ale spíš máte nepřátele, to je docela logické. V angličtině mají na opsání vlastnosti lidí, kteří jsou jako já, takové zvláštní slovíčko, co se mi líbí. Nerdy. Paradoxně je větší pravděpodobnost pádu meteoritu přímo na moji hlavu, než abych se učil doma. (Taky tak letos ty známky vypadají, žejo.)
Ale...zase, i když jsem 'nerdy' (haha), tak to není důvod insultovat mě jen tak pro nic za nic...zkrátka mezi řečí, kde se jedná o někoho úplně jiného.

A nevím, co mám napsat do titulku.

Dětem v mém věku je tak cca 17-18. Holčičky (lol, mě pro jednou vynechejte) trpí PPP, aniž by o tom samy věděly, kluci (zase bych se s dovolením vynechal)...právě začínají pubertu (jo, je fakt moc vtipný vzít mokrý deštník a oklepávat ho na všechny okolo nebo stříkat v bazénu vodou po všech možných nebo si ve skříňce pěstovat nebezpečnou směs vzniklou smícháním asi padesáti druhů jídel a zavřením to do obědové krabičky...) a nejsou ochotní se holit...ok, buranov-móda, s tím už asi člověk nic neudělá.

Když už jsem na to narazil, zajímalo by mě, kde je hranice mezi zdravým životním stylem a PPP. Ona totiž není moc dobře vidět.
Je zdravé zhubnout do optimálního BMI a je zdravé si to udržet. Není zdravé zhubnout do optimálního BMI a hubnout dál. Jenže...optimální BMI pro některé z nás (sem už bych se započítal) znamená, že budeme vypadat jako vyžrané bečky. Zvlášť někteří, kteří jsou menšího vzrůstu...ehm, ehm.
Geez, ale i tak...není zdravé jíst malinké porcičky a k tomu běhat kilometry. Denně.
Sport je (bohudík) docela návykový. Když člověk začne, nějak si na to zvykne, chytne ho to a pak už to sám vyžaduje, i když na začátku byl lemra líná (hahahahaha, to určitě není z vlastní zkušenosti - já jsem lemra líná dodnes). Jako každá návyková věc, i sport má svoje rizika. Třeba riziko vyčerpání. Sport je tedy, hned vedle nežraní, krásná pomůcka pro holčičky, aby spadly do PPP.
Let's eat some hair and run about 15478521213546987 miles.
Jsem si všiml, že když žeru míň, než bych měl, tak mi váha stagnuje a nějak nejde dolů. Kdežto když žeru a hýbu se, tak jsem na nižším čísle. (Akorát já žeru a nehýbu se, lol.)

Dostali jsme novou češtinářku a Geez, je hrozně krásná. Spíš jsem doufal v učitele, ale i na tohle se dá zvyknout. Kromě toho vypadá, že je stará asi tak jako my, jenže je i přísná. Jo, jo, ta, kdyby chtěla, by mi dala.
A máme v prváku zase buzíčka.

Dnes je to 17 měsíců a dva dny, co chodím se svým krásným velkým kocourkem. A jsem prostě furt kurevsky zamilovanej, ok, stačí.

Možná, že já ani nejsem tak moc přecitlivělý, ale kolem mě jsou necitliví lidé. No, ono to bude obojí, já rozhodně přecitlivělý jsem. Jestli náhodou nějak neberu estrogen...no, snad ne.

Vlastně nevím, proč píšu...asi jen tak.
Stále nemám titulek.


xxx kotě

Doma.

15. října 2013 v 22:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mňau.
Po týdnu v UK jsem, ani sám nevím, jakýsi přešlý. Napřed jsem myslel, že to nezvládnu (a taky jsem to pořádně nezvládal), ale zvykl jsem si a teď mi to všechno prostě chybí. A proč? Protože v Česku se lidi nezastaví, když vidí cizince koukat do mapy a nenabídnou mu pomoc. A když někdo něco zmastí, tak ho to nenechají opravit. A když jdu do obyčejného obchodu pro rohlíky/whatever, tak se na mě nikdo neusměje, ale všichni se tváří, že mě chtějí zabít. Češi.
Ale jsem tady doma. Co nadělám.

Můj sen by byl sedět v Hyde parku a psát. Nebo v kavárně. Nějaké zapadlé kavárničce uprostřed velkoměsta, která by byla plná podobných existencí, jako jsem já. Ale chci moc. V Londýně je prostě pořád o čem psát. Je tam inspirace. Jsou tam různí lidé, nekonzervativní. Růžové vlasy? V pohodě, žádné divné pohledy, prostě další člověk. Gay? V pohodě, prostě člověk.
A móda. Krásně elegantní. Žádné sandály s ponožkami. Zkrátka ráj. Zapadl jsem. Ptali se mě na cestu, kterou jsem, samozřejmě, neznal. Ale ptali se. Protože vypadám jako oni. Nevypadám jako křupan z buranova. ...To mě nesmírně potěšilo.

Viděl jsem Oscara Wildea. Z vosku.

A šel bych do galerie, muzea, podobného, kreslil bych.
Pil kávu.
V Brně jsou prý docela kreativní lidé. Ano, samozřejmě, na poměry buranova určitě.

Chtěl bych velkou revoluci. Aby se každý staral o sebe a ne o ostatní. Aby lidé akceptovali jedinečnost člověka (avšak, je taková vůbec? Nejsme náhodou všichni z jednoho, takže podstatou stejní?). Aby přijímali fakt, že ne každý je podle jejich představ.
Nesoudit.
Lidé by byli čistší.
Jenže já ne.

Ve čtvrtek jdu na prohlídku po sedmnácti letech. Budu se měřit (vím, že jsem malej), vážit (vím, že jsem špekatej), dostanu přednášku o tom, že bych měl chodit k psychiatrovi nejlépe a já nevím, co všechno. Nechci tam. Nemám rád doktory. Už přes týden mám chuť se pořezat jako prase, ale nechci to kvůli té kontrole ještě zhoršit. Budu čekat do čtvrtečního večera a pak se zřídím jako hovado. Neplánuju si to, vím to, mám absťák, nálady mi kolísají snad ještě prudčeji než obvykle. No, nejen mně...

Měl jsem dnes zase úzkost. Začínám si myslet, že je spojená s jedním místem. Jakmile mi bude osmnáct, nechám si napsat nějaké prášky. To už se mi do toho nebude moct motat matka.

Jsem protivný. Nebaví mě to. Nebaví mě nic. Je to pořád to stejné. Je to jedna velká posraná sinusoida. Jednou jseš nahoře, jednou dole, protože musí být rovnováha.
Ale představme si, že žádná rovnováha není. Karma je pi...pkovina na entou. Vše se odvíjí od toho, jak si to člověk sám udělá. Žádná vyšší moc. A jestli ano, tak nerozhoduje o naší iniciativě.
Je to stejně, jako s našim státem. Měli jsme se dobře, protože byl převrat a z hrozného bylo méně hrozné, takže se to zdálo fajn. Teď se máme zase špatně, protože politici (a jim příbuzní) jsou kreténi, ne protože rovnováha.
Je opravdu tolik bohatých na to, kolik je chudých, co umírají hlady? Nemyslím si. Ha, karma, jasně, boháči, kterým všechno vychází, jsou určitě svatoušci. Hovna, akorát mají za ušima.
Takže sinusoida je náš život proto, protože jsme dementi, co se neumí zařídit a neumíme být stále spokojení/šťastní/cokoliv pozitivního.

Prý jsme všichni z černocha. Pochybuju o tom, že mám v sobě jedinou kapku negří krve. Berte s nadsázkou. Moje krev je fialová. Ne doslova, doslova je červená a docela sladká. Negativní. Moje negativní krev přitahuje všechno pozitivní. Haha, fyzika. Milujeme fyziku. Fyzika se přeci nemýlí.

Měl bych být sám. Nebavit se vůbec s nikým. Asi to tak bude. Je to pro mě na jednu stranu lepší. Sociální kontakt mi už teď stejně nic moc extra neříká. Navíc, nikdo nemá zájem se mnou mluvit nebo cokoliv. Je to tak dobře. Už se snažím vyrovnávat, jenže to prostě nejde. Aspoň nebudu moct ovlivnit další lidi.

Všichni si myslí, jak jim nikdo nerozumí...hlavně malý holčičky okolo patnácti let. Jenže pak mají kamarády, přítele, u kterých se mají fajn a porozumí si. Nakonec jsem tu já...asi taky jako malá holčička, ovšem s rozdílem, že já se jako ony necítím. Nikdy necítím stoprocentní souhru. Nejspíš sem vážně nepatřím. Vylíhl jsem se o pár století později, než jsem měl. Takže bych to tu měl zabalit.

Potřebuju si ublížit. Potřebuju upustit tlak. Potřebuju drogu.

Nejsem si úplně jistý, jestli jsou to zase ty moje úžasné záchvaty nebo mám prostě jenom depresi (ano, opět, zase, znovu, pořád dokola, pořád to stejné, jsem hrozně trapný, všichni mě pošlete se zabít, kay, thanks).


xxx (prostě) kotě

Droga

3. října 2013 v 23:14 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Všichni lidé jsou sobci, i ve jménu dobra.
Vzít feťákovi dogu, to je taky sobecké. Protože on ji chce. Sobecky chce a vy sobecky nechcete, aby si ji vzal.
Drogy mají v některých případech zajímavé, odporující si, vlastnosti.
Drží při životě a zároveň zabíjí.
Co znamená být živý? Že bije srdce, dýcháme? Nebo naopak to, že se živí cítíme?
Na světě jsou spousty živých-mrtvých.
Ale pořád je víc živých, opravdu živých.
Protože málokdo chce umřít. To se jenom tak říká, že chtějí. Vlastně nechtějí, jen potřebují víc cítit, že jsou vlastně živí.
Všichni jsme vlastně nějaká matematická rovnice. Když se levá, různorodá, strana rovná pravé, což jsme my.
Neberte mi moji drogu, zasloužím si ji, potřebuju ji, abych přežil. Zatím nejsem mrtvý.

xxx kotě