Říjen 2013

Doma.

15. října 2013 v 22:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mňau.
Po týdnu v UK jsem, ani sám nevím, jakýsi přešlý. Napřed jsem myslel, že to nezvládnu (a taky jsem to pořádně nezvládal), ale zvykl jsem si a teď mi to všechno prostě chybí. A proč? Protože v Česku se lidi nezastaví, když vidí cizince koukat do mapy a nenabídnou mu pomoc. A když někdo něco zmastí, tak ho to nenechají opravit. A když jdu do obyčejného obchodu pro rohlíky/whatever, tak se na mě nikdo neusměje, ale všichni se tváří, že mě chtějí zabít. Češi.
Ale jsem tady doma. Co nadělám.

Můj sen by byl sedět v Hyde parku a psát. Nebo v kavárně. Nějaké zapadlé kavárničce uprostřed velkoměsta, která by byla plná podobných existencí, jako jsem já. Ale chci moc. V Londýně je prostě pořád o čem psát. Je tam inspirace. Jsou tam různí lidé, nekonzervativní. Růžové vlasy? V pohodě, žádné divné pohledy, prostě další člověk. Gay? V pohodě, prostě člověk.
A móda. Krásně elegantní. Žádné sandály s ponožkami. Zkrátka ráj. Zapadl jsem. Ptali se mě na cestu, kterou jsem, samozřejmě, neznal. Ale ptali se. Protože vypadám jako oni. Nevypadám jako křupan z buranova. ...To mě nesmírně potěšilo.

Viděl jsem Oscara Wildea. Z vosku.

A šel bych do galerie, muzea, podobného, kreslil bych.
Pil kávu.
V Brně jsou prý docela kreativní lidé. Ano, samozřejmě, na poměry buranova určitě.

Chtěl bych velkou revoluci. Aby se každý staral o sebe a ne o ostatní. Aby lidé akceptovali jedinečnost člověka (avšak, je taková vůbec? Nejsme náhodou všichni z jednoho, takže podstatou stejní?). Aby přijímali fakt, že ne každý je podle jejich představ.
Nesoudit.
Lidé by byli čistší.
Jenže já ne.




xxx (prostě) kotě

Droga

3. října 2013 v 23:14 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Všichni lidé jsou sobci, i ve jménu dobra.
Vzít feťákovi dogu, to je taky sobecké. Protože on ji chce. Sobecky chce a vy sobecky nechcete, aby si ji vzal.
Drogy mají v některých případech zajímavé, odporující si, vlastnosti.
Drží při životě a zároveň zabíjí.
Co znamená být živý? Že bije srdce, dýcháme? Nebo naopak to, že se živí cítíme?
Na světě jsou spousty živých-mrtvých.
Ale pořád je víc živých, opravdu živých.
Protože málokdo chce umřít. To se jenom tak říká, že chtějí. Vlastně nechtějí, jen potřebují víc cítit, že jsou vlastně živí.
Všichni jsme vlastně nějaká matematická rovnice. Když se levá, různorodá, strana rovná pravé, což jsme my.
Neberte mi moji drogu, zasloužím si ji, potřebuju ji, abych přežil. Zatím nejsem mrtvý.

xxx kotě