Doma.

15. října 2013 v 22:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mňau.
Po týdnu v UK jsem, ani sám nevím, jakýsi přešlý. Napřed jsem myslel, že to nezvládnu (a taky jsem to pořádně nezvládal), ale zvykl jsem si a teď mi to všechno prostě chybí. A proč? Protože v Česku se lidi nezastaví, když vidí cizince koukat do mapy a nenabídnou mu pomoc. A když někdo něco zmastí, tak ho to nenechají opravit. A když jdu do obyčejného obchodu pro rohlíky/whatever, tak se na mě nikdo neusměje, ale všichni se tváří, že mě chtějí zabít. Češi.
Ale jsem tady doma. Co nadělám.

Můj sen by byl sedět v Hyde parku a psát. Nebo v kavárně. Nějaké zapadlé kavárničce uprostřed velkoměsta, která by byla plná podobných existencí, jako jsem já. Ale chci moc. V Londýně je prostě pořád o čem psát. Je tam inspirace. Jsou tam různí lidé, nekonzervativní. Růžové vlasy? V pohodě, žádné divné pohledy, prostě další člověk. Gay? V pohodě, prostě člověk.
A móda. Krásně elegantní. Žádné sandály s ponožkami. Zkrátka ráj. Zapadl jsem. Ptali se mě na cestu, kterou jsem, samozřejmě, neznal. Ale ptali se. Protože vypadám jako oni. Nevypadám jako křupan z buranova. ...To mě nesmírně potěšilo.

Viděl jsem Oscara Wildea. Z vosku.

A šel bych do galerie, muzea, podobného, kreslil bych.
Pil kávu.
V Brně jsou prý docela kreativní lidé. Ano, samozřejmě, na poměry buranova určitě.

Chtěl bych velkou revoluci. Aby se každý staral o sebe a ne o ostatní. Aby lidé akceptovali jedinečnost člověka (avšak, je taková vůbec? Nejsme náhodou všichni z jednoho, takže podstatou stejní?). Aby přijímali fakt, že ne každý je podle jejich představ.
Nesoudit.
Lidé by byli čistší.
Jenže já ne.

Ve čtvrtek jdu na prohlídku po sedmnácti letech. Budu se měřit (vím, že jsem malej), vážit (vím, že jsem špekatej), dostanu přednášku o tom, že bych měl chodit k psychiatrovi nejlépe a já nevím, co všechno. Nechci tam. Nemám rád doktory. Už přes týden mám chuť se pořezat jako prase, ale nechci to kvůli té kontrole ještě zhoršit. Budu čekat do čtvrtečního večera a pak se zřídím jako hovado. Neplánuju si to, vím to, mám absťák, nálady mi kolísají snad ještě prudčeji než obvykle. No, nejen mně...

Měl jsem dnes zase úzkost. Začínám si myslet, že je spojená s jedním místem. Jakmile mi bude osmnáct, nechám si napsat nějaké prášky. To už se mi do toho nebude moct motat matka.

Jsem protivný. Nebaví mě to. Nebaví mě nic. Je to pořád to stejné. Je to jedna velká posraná sinusoida. Jednou jseš nahoře, jednou dole, protože musí být rovnováha.
Ale představme si, že žádná rovnováha není. Karma je pi...pkovina na entou. Vše se odvíjí od toho, jak si to člověk sám udělá. Žádná vyšší moc. A jestli ano, tak nerozhoduje o naší iniciativě.
Je to stejně, jako s našim státem. Měli jsme se dobře, protože byl převrat a z hrozného bylo méně hrozné, takže se to zdálo fajn. Teď se máme zase špatně, protože politici (a jim příbuzní) jsou kreténi, ne protože rovnováha.
Je opravdu tolik bohatých na to, kolik je chudých, co umírají hlady? Nemyslím si. Ha, karma, jasně, boháči, kterým všechno vychází, jsou určitě svatoušci. Hovna, akorát mají za ušima.
Takže sinusoida je náš život proto, protože jsme dementi, co se neumí zařídit a neumíme být stále spokojení/šťastní/cokoliv pozitivního.

Prý jsme všichni z černocha. Pochybuju o tom, že mám v sobě jedinou kapku negří krve. Berte s nadsázkou. Moje krev je fialová. Ne doslova, doslova je červená a docela sladká. Negativní. Moje negativní krev přitahuje všechno pozitivní. Haha, fyzika. Milujeme fyziku. Fyzika se přeci nemýlí.

Měl bych být sám. Nebavit se vůbec s nikým. Asi to tak bude. Je to pro mě na jednu stranu lepší. Sociální kontakt mi už teď stejně nic moc extra neříká. Navíc, nikdo nemá zájem se mnou mluvit nebo cokoliv. Je to tak dobře. Už se snažím vyrovnávat, jenže to prostě nejde. Aspoň nebudu moct ovlivnit další lidi.

Všichni si myslí, jak jim nikdo nerozumí...hlavně malý holčičky okolo patnácti let. Jenže pak mají kamarády, přítele, u kterých se mají fajn a porozumí si. Nakonec jsem tu já...asi taky jako malá holčička, ovšem s rozdílem, že já se jako ony necítím. Nikdy necítím stoprocentní souhru. Nejspíš sem vážně nepatřím. Vylíhl jsem se o pár století později, než jsem měl. Takže bych to tu měl zabalit.

Potřebuju si ublížit. Potřebuju upustit tlak. Potřebuju drogu.

Nejsem si úplně jistý, jestli jsou to zase ty moje úžasné záchvaty nebo mám prostě jenom depresi (ano, opět, zase, znovu, pořád dokola, pořád to stejné, jsem hrozně trapný, všichni mě pošlete se zabít, kay, thanks).


xxx (prostě) kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama