Prosinec 2013

Andělé

16. prosince 2013 v 21:25 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Nikdy je nenech, aby vzali světlo zpoza tvých očí...ale na to je pozdě.

Jsou večery, kdy pročítám různé věci. Občas mě to naplní pozitivními myšlenkami, občas z toho upadnu do melancholické nálady, třeba jako teď. A vlastně, kde jsou večery, kdy jsem nechodil spát, jen abych mohl psát? Jsou pryč.

Předběhl jsem svůj děj. Připadám si jako tvůrce. Už jako tvůrce, ne více jako umělec. A havran dí...

Čemu na světě vlastně rozumím? Ničemu. Stejně jako všichni ostatní. Můžu si zůstat u tvrzení, že láska je všechno. Jenže, co když láska není? Pak tedy je nic?

Nic...je to takové černé...a nebo možná bílé, kdo ví. A už za dávnějších časů věděli, že smrt má červené vlasy. (Pak se ptám, proč mě to tak přitahuje.) Nic bude asi šedé. Ve všem je přeci kus černé a kus bílé. Nic, to bude taková padesátiprocentní šedá.

Prostě prahnu po psaní. Jenže nevím, co psát. Připadám si zaražený v růstu (hah, při mojí výšce to docela i sedí). Nebo možná rostu, ale někdo mě postupně odsekává. Znovu, znovu a znovu. Možná jsem strom. Možná jsou stromy chytřejší než my.

Dnešní doba je na nic. Odvážní lidé vymírají. Romantici jsou ohrožený druh. A když se zrovna neseknu na chování pětiletého dítěte, jsem asi trochu staromódní. Asi, nejspíš určitě. Ještě pořád totiž věřím na životní lásku. Pořád věřím, že lidé jsou schopni něco dokázat. Zastávám staré ideály. (Taky novou hudbu, ale to je o něčem jiném.) Jsme ovce. Dnes už skoro všichni. Rebelie dnes už nemá svůj význam.

Duše si možná vybírá, kam se narodí, ale ta moje se o několik desítek let sekla. Přišel jsem v době, kdy nemám co dokázat, a co hůře: v době, kdy možná nebudu mít co říct. Ale už za svůj život jsem objevil to, že tu pořád jsou lidé, ke kterým můžu vzhlížet. Nejsou to velká jména, možná ani nikdy nebudou. Jen pro mě. Pravděpodobně si to přeju, aby zůstali velcí jen pro mě. Až zemřou oni i já, odneseme si svoje tajemství. Budou to moji velcí. Velcí neznámí. Přitom tak důležití.
Jsou jako andělé, kterým život láme křídla a mě to hrozně bolí i za ně. Je možné, že píšu je o jednom člověku, možná o dvou. Jsou nedocenění a je to z části i moje vina. Jsou zářiví, čistí. Nebo byli, ale šednou. Nebo šednou, ale pro mě jsou pořád čistě bílí. Třeba na nich nedokážu vidět ty životní šrámy. Či tomu snad chci věřit, že ještě dnes nějaká čistota je. Že jsou mezi námi andělé, že všechno není ztraceno, že si můžeme hýčkat naději.
Jakou barvu mám já?

Někteří lidé jsou šediví. Podléhají všemu, co se jich dotkne, jsou to ovečky, ne bílé, ne černé, ale šedé. Z principu by patřili mezi většinové bílé, ale je v nich něco, co tu bílou špiní. Pohled do očí, které jsou plné lásky, až mě to donutí přestat na chvíli dýchat. Gesta starých duší. Podoba. Jsou odrazem toho, co by mohli být všichni bílí.
Mohl by nadejít čas, kdy bychom vzali plechovky barev, a všichni bychom jich byli plní. Byli bychom barevní, ale každý přeci trochu jinak.

Měl bych jít. Nejspíš andělům něco dlužím. A stejně tak i vy všichni ostatní.


xxx kotě

První sníh

7. prosince 2013 v 19:00 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Facebook je plný "sněží" statusů, přítel to komentuje slovy: "hlavně, ať nepadají ty hovna!", mě to letos nějak minulo. Jen se můžu těšit, že budu zase v centru Brna jezdit po prdeli, protože posypat chodníky je moc velká práce. Hlavně, že cigáni si celoročně doma válí šunky jako my ostatní o víkendech. Akorát my za to nedostáváme dávky o velikosti průměrného platu krát dvě. (Ne, nejsem rasista...nevím o tom, že cigáni by byli rasa. I když...negry taky nemám moc rád, ale aspoň je respektuju.)

Zase jsem se párkrát rozčiloval nad tím, jak Češi jsou pitomí, nechápou, že to s námi jde do prdele, nechápou satiru, nerespektují prakticky nic, ale hlavně, že furt hlásají mírumilovná hovna, ale když dojde na činy...stop. Tohle nemám zapotřebí.

Pořád se blíží maturita. Učitelé pořád šílí. "Kolik máte knih???" - Nejčastější odpovědi: "Nula", "jednu", "dvě"..."pět".
"Myslíš, že prolítnu na Malým princovi?"
"Myslím, že je kokotina na tom propadnout, když je to jen pohádka."
"Ale v tom je filozofické blablablablablabla..."
Čtení je přeci záležitost subjektivní. Ne všichni v modré zácloně vidíme smutek. Minimálně půlka lidí v modré zácloně vidí prostě podělanou modrou záclonu. Ať nám dají k maturitě dadaistické nebo kubistické texty. (No, nebo vlastně cokoliv avantgardního.)

"Jo, já fakt nechápu, proč Lady Gaga nosila maso místo oblečení. Tuhle dnešní módu fakt nechápu."
"Geez, to není móda, to je expresivita."
Když si lidé na uměleckých (a podobných) školách myslí, že jsou umělci, přitom ničemu nerozumí (trochu to připomíná vševědoucí vysokoškoláky). Umění přeci nemusí dávat smysl, aby to bylo umění. Umění musí být akorát krásné. A krása je relativní, takže umění je relativní, takže všechno může a nemusí být umění.

A hodnocení mluvnického cvičení, když kluk stál s překříženýma nohama, ruce chvílemi v kapsách, hlavu nahoře nebo zaražená v zemi, koncovky úplně nesprávné...za jedna? Jako vážně? A všichni pak nadávají na Japončíky, že jsou na tom lépe než my. (Želbohu, ten kluk byl ještě k tomu všemu můj přítel.)

"Bla bla bla něco chvíli. Jaké i/y bude ve slově chvíli?"
"No...tvrdý?"
Vážně? VÁŽNĚ?! Nebo třeba byble.

"A kolik centimetrů krychlových je v metru krychlovém?"
"No...tisíc, ne?"
"Deset tisíc"
"Ne, tisíc, vole, vždyť to je o tři místa"
*huge fuckin' facepalm* "Milión."
A reakce učitelky: "No konečně někdo!"
Bavíme se tu o studentech třetího ročníku střední školy. A tohle udělá maturitu. Možná to půjde i na vysokou školu.

"Každý student střední školy samozřejmě nosí tužku, pravítko, propisku, lepidlo, nůžky, pastelky základních barev..."
"Každý student střední školy je rád, že má propisku, která vůbec píše."

"No tak, *name*, co to tam máš pod lavicí? Dej mi ten papírek!"..."Tak tedy za to, že sis ten tahák připravil a napsal sám, ti nedám rovnou pětku!"
Wat?

"V pátek si napíšeme písemku na trpný rod." (angličtina)
"V pátek dojdu až na druhou hodinu."
"Proč?"
"Protože první píšem ájinu..."

"*Name of my boyfriend*, už budete chodit včas? Nebo alespoň chodit vůbec do školy?"
"No, nevím, spíš ne."
"A kolik jste měl loni neklasifikovaných?"
"Nevím...nějak sedm? Ne...ale minimálně pět to bylo!"

*Po hodině běhání v létě*
*čuch* "Smrdíš."
"Nee, vážně?!"

"Ty vole, že poznáš buzeranta i podle toho, jak si sedá??"

(Otevření "kouzelné krabičky" obsahující uleželé potraviny jako maso, brambory, těstoviny, mléko, mandarinky...)
"Ty vole, to je smrad!!"
"Pičo, to snad i samo žije a chodí!"
(Zavření.)
"Ok, už to necpi k nám do skříňky, ty ocase...hej!"
(Podotýkám, že to je napůl moje skříňka...)

"Prváci si letos otevřeli konkurenční "automat". Kafe tam prodávají za x,-, čaj za y,- a mají dokonce instantní polívky! Dobrý, že to je hned vedle ve třídě."

"Krychle má dvanáct hran a kolik má stěn, pane *name*?"
"Čtyři?"
"Správně!...Počkat..."
*facepalm*

"Když je to POLYsacharid, co to asi znamená?"
"No, že je tam těch sacharidů nějak víc, ne?"

*tělocvik, učitel pouští hudbu M. Jacksona k rozcvičce*
"Si tady ze mě už děláte prdel, ne?!!!"
*pouští nějakou relax hudbu*
"Už si tady připadnu jako někde v Číně, takoví ti domorodci s flétnama z bambusu...a teď jako v pralese!"

"Myslela jsem, že na střední škole už mají slova význam hlavně bez sexuálního podtextu! Mýlila jsem se..."

"Nikdo neovlivní, jak nebo jestli se červená..."
"Ale on měl červený i krk...jako to bývá při sexu."
"Říkání mluvnického cvičení o seriálu ho asi nesmírně vzrušuje..."

*učitelka*: "Kdo lže, ten krade a...jde do vlády."

"Vyberete si téma náhodně podle čísla."
"Do kolikati?"
"Od jedné do pětadvaceti."
"42!"
"69!"

"Kdy si tedy napíšeme tu písemku?"
"Tak třeba v pondělí."
"Já bych si to napsal o Vánocích."
"No to víte, žejo, já s vámi žádnou písemku na Vánoce psát nebudu."
"Přes skype..."

"Všichni ostatní se týden před Vánocemi budou dívat na filmy...a vy budete psát písemku."

*cvičení v testu z aj*
"Bad politicians are produced in my country."
"A lot of drugs are exported from here"

"To jsi vážně zaspal tak, že jsi nestihl první tři hodiny?!"

A je toho více...


xxx kotě