Andělé

16. prosince 2013 v 21:25 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Nikdy je nenech, aby vzali světlo zpoza tvých očí...ale na to je pozdě.

Jsou večery, kdy pročítám různé věci. Občas mě to naplní pozitivními myšlenkami, občas z toho upadnu do melancholické nálady, třeba jako teď. A vlastně, kde jsou večery, kdy jsem nechodil spát, jen abych mohl psát? Jsou pryč.

Předběhl jsem svůj děj. Připadám si jako tvůrce. Už jako tvůrce, ne více jako umělec. A havran dí...

Čemu na světě vlastně rozumím? Ničemu. Stejně jako všichni ostatní. Můžu si zůstat u tvrzení, že láska je všechno. Jenže, co když láska není? Pak tedy je nic?

Nic...je to takové černé...a nebo možná bílé, kdo ví. A už za dávnějších časů věděli, že smrt má červené vlasy. (Pak se ptám, proč mě to tak přitahuje.) Nic bude asi šedé. Ve všem je přeci kus černé a kus bílé. Nic, to bude taková padesátiprocentní šedá.

Prostě prahnu po psaní. Jenže nevím, co psát. Připadám si zaražený v růstu (hah, při mojí výšce to docela i sedí). Nebo možná rostu, ale někdo mě postupně odsekává. Znovu, znovu a znovu. Možná jsem strom. Možná jsou stromy chytřejší než my.

Dnešní doba je na nic. Odvážní lidé vymírají. Romantici jsou ohrožený druh. A když se zrovna neseknu na chování pětiletého dítěte, jsem asi trochu staromódní. Asi, nejspíš určitě. Ještě pořád totiž věřím na životní lásku. Pořád věřím, že lidé jsou schopni něco dokázat. Zastávám staré ideály. (Taky novou hudbu, ale to je o něčem jiném.) Jsme ovce. Dnes už skoro všichni. Rebelie dnes už nemá svůj význam.

Duše si možná vybírá, kam se narodí, ale ta moje se o několik desítek let sekla. Přišel jsem v době, kdy nemám co dokázat, a co hůře: v době, kdy možná nebudu mít co říct. Ale už za svůj život jsem objevil to, že tu pořád jsou lidé, ke kterým můžu vzhlížet. Nejsou to velká jména, možná ani nikdy nebudou. Jen pro mě. Pravděpodobně si to přeju, aby zůstali velcí jen pro mě. Až zemřou oni i já, odneseme si svoje tajemství. Budou to moji velcí. Velcí neznámí. Přitom tak důležití.
Jsou jako andělé, kterým život láme křídla a mě to hrozně bolí i za ně. Je možné, že píšu je o jednom člověku, možná o dvou. Jsou nedocenění a je to z části i moje vina. Jsou zářiví, čistí. Nebo byli, ale šednou. Nebo šednou, ale pro mě jsou pořád čistě bílí. Třeba na nich nedokážu vidět ty životní šrámy. Či tomu snad chci věřit, že ještě dnes nějaká čistota je. Že jsou mezi námi andělé, že všechno není ztraceno, že si můžeme hýčkat naději.
Jakou barvu mám já?

Někteří lidé jsou šediví. Podléhají všemu, co se jich dotkne, jsou to ovečky, ne bílé, ne černé, ale šedé. Z principu by patřili mezi většinové bílé, ale je v nich něco, co tu bílou špiní. Pohled do očí, které jsou plné lásky, až mě to donutí přestat na chvíli dýchat. Gesta starých duší. Podoba. Jsou odrazem toho, co by mohli být všichni bílí.
Mohl by nadejít čas, kdy bychom vzali plechovky barev, a všichni bychom jich byli plní. Byli bychom barevní, ale každý přeci trochu jinak.

Měl bych jít. Nejspíš andělům něco dlužím. A stejně tak i vy všichni ostatní.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama