Leden 2014

of mice and men

15. ledna 2014 v 22:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Všichni ve škole se postavili na hlavu a máme tolik učení, kolik jsme neměli za celé předchozí dva roky dohromady. Učil jsem se Eko, to už umím nazpaměť jako básničku, protože naše učitelka je...dejme tomu, že zákeřná mrcha a dává otázky tak, že nechápu, na co mám odpovídat. Taky je to jedna ze dvou dvojek, co mě čeká na vysvědčení. Bless our coffee-teacher. Nebudu s nikým přeci spát za lepší známky, nejsem holka.

"Že poznáš buzeranta podle toho, jak si sedá?"

Ať už je to cokoliv, když to uspokojuje tvoji duši, je to pravda. - W. Whitman

Studovat práva by mohlo být dobré.

Jak se nic neděje, tak se toho děje hrozně moc. Je dobře, že cítím vztek, je špatně, že ho nepouštím ven. Je dobře, že jsem smutný, je špatně, že to neumím pustit ven. Je dobře, že jsem s někým, koho miluju, ale je špatně, že spolu žijeme. Neotesaný mozek psychologa. Můžu dělat psychologa? Co můžu dělat, když nic neumím? Jo aha, můžu jít do politiky nebo uklízet nebo do Tesca za pokladnu.

Romantičtí hrdinové prý vymřeli. Nemyslím si.

30/30 - uznání, sebevědomí, sny, cíle, nenávist, láska, pomsta.
Mám na to. Napsat knihu. A o kom mám psát? O nás ne. O nás už je to napsáno. Můžu ale psát o jiných. O nedůležitých. O těch, co nejsou nekoneční.

Chtěl bych se vrátit ke všemu. Abych vše věděl. Viděl. Prožil. Věděl bych, jestli Bůh je nebo není. Věděl bych, jestli to byla nehoda nebo ne. I když možná je lepší se se vším prostě smířit. On šel dál. Řešit neřešitelné, to je tak...romantické. Vsadit vše pro jeden jediný cíl, tak nejistý, tak vzdálený. Stejně už nemůžu, vsadil jsem všechno na naši nekonečnost. Romeo a...Romeo. Kdyby nebylo unáhlených lidí, všechno mohlo být jinak. Kdyby. Všechno je pravda.

Přenes mě do doby, kdy se nosily elegantní aktovky a spisovatelé nosili pera, ne notebooky.

Subjektivně nebo objektivně. Urážlivě nebo konstruktivně.

Přátelé přichází. Lidé odchází. Přátelé nejsou. Ne v mém světě. Tam jsem jen já. A on, Romeo. A samozřejmě ještě Andělé.
Liebesbrief. Nic mě nerozhodí nebo mě rozhodí úplně všechno? Ochráním tě, to vím, ale ochráním tebou i sebe? Kdo z nás je vlastně ten slabý? Jak slabý? Čím slabý? Počtem slabin?

Miluji nebo nenávidím? Nebo oboje? Neřešitelný osud, který se musí vyřešit. Nepříjemně brzy. Jak dlouho to všechno lze ještě vydržet? Jak dlouho se jedna duše může postavit za dvě? Energie je nekonečná. Tudíž jsme energie. Neztratíme se. Jsme věční, nekoneční. Mně se to tak zatraceně líbí. To vědomí je větší slast než všechno ostatní. Na druhou stranu jsem ale člověk. Nikdy jsem neměl cítit, ale cítím a o to víc. Vztek je jako miliarda tenoučkých řezů na rukou. Štěstí zas jako příjemně teplý čaj stékající dovnitř. Deprese jako docela všední stav. A kdy bude ta exploze? Křik nemůže být navždy uvězněn. Někdo nás sleduje. Každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Ticho.


xxx kotě

Když svíčky hořely...

4. ledna 2014 v 19:13 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Vánoce jsou pryč. Je další rok. Bude mi osmnáct. Probůh...Nechci nést plnou odpovědnost za vlastní činy.

Je jeden z takových těch pohodových večerů. Popíjím...ani nevím, co to je, pojídám, co mi přijde pod ruku, poslouchám hudbu, přemýšlím, co psát a co potom dělat. Přítel po obědě usnul a před chvílí se vzbudil. Budu zas sám doma.
Home alone watching Home alone. Jako vždy.
Naštvalo mě, že přes Vánoce pozastavili seriály. Chápu, že v TV, ale na netu?

Tento rok byl Ježíšek docela bohatý :). Viděl jsem celou rodinu (vyjímaje matky), Štědrý večer jsem trávil s lidmi, které mám rád, doma, v pohodě. Až na ten hysterický záchvat :D.
Zkrátka, dostal jsem hromadu hader (^^), hromadu výtvarných a podobných pomůcek ("láskooo, tys jim namluvil, že jsem nějaký kreativní nebo co?!"), , kosmetiku, plyšáky (♥), od rodiny peníze (jahůů) a od svého milého (mimo jiné) nádhernou něco jako scrapbook. Dělal to sám, takže je to top-dárek. Už asi stokrát jsem tím listoval za těch pád dní. Tolik fotek (po svátcích jsem hledal schovanou kameru a foťák v pokoji), o kterých ani nevím, že byly pořízeny. Popisky k tomu. A vůbec, víc než ten rok a půl. Snad půlka té knihy je víceméně obrázkové porno, haha.

Během tohoto volna jsme byli hrozně mockrát nakupovat. Mám tolik nových věcí, že bych měl být asi celý nový. Nejde to. Pořád jsem to jenom já. S mými chybami. Tak moc impulsivní.
V pondělí ve škole končíme brzy. A hned po škole půjdeme k psychologovi. Protože to přítel chce. Jsem zvědavý, jestli mi ten člověk řekne něco nového. Nebo jen to, co už vím sám. V úterý nebo ve středu půjdu provětrat nějaký oblek, zřejmě.

Začal jsem číst pořádně v angličtině. Jako celé knihy. Potřebuju se do začátku února zlepšit, protože budu na týdenním kurzu (se čtvrtými ročníky, úžasné). Ne, že bych na tom byl nějak špatně, ale oni mají o rok náskok.

Snažil jsem se o prázdninách vyhýbat zlým lidem. To je nemožné. Stačí vyjít ven na ulici a je jich tam hrozně moc. Tak tedy alespoň zlým lidem, které znám. Docela se mi to dařilo. Na Silvestra mi ale zavolal zlý člověk. Že prý si ho mám poslechnout, že udělal chybu, když ke mně nebyl upřímný, že by to chtěl napravit. Měl dost času se rozhodnout, jak bude jednat. Na napravování nehraju. Ne v tomto případě.

Taky jsem si asi skoro úplně otevřel přítele. Není nic lepšího, než milovat někoho, koho znáte do posledního detailu. Jsou na něm věci špatné, ale stejně ho miluju. Proč? Protože je jich milionkrát méně než těch dobrých.
On o mně ví taky prakticky vše. Akorát už od začátku.

Budeme předělávat bývalou (a vlastně i současnou) ložnici na pracovnu. Zítra pojedeme kupovat nějaký nový nábytek a toho starého se začneme zbavovat. Pokud nám tedy vyjde odvoz. Nemůžu se dočkat. Hrozně mě to bude bavit...předělávání.

Jdu už dělat zas něco jiného, takže prozatím končím.
(Brkl jsem si, docela hluboko, a znělo to líp než Oliver Sykes, co k tomu dodat...)


xxx kotě