of mice and men

15. ledna 2014 v 22:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Všichni ve škole se postavili na hlavu a máme tolik učení, kolik jsme neměli za celé předchozí dva roky dohromady. Učil jsem se Eko, to už umím nazpaměť jako básničku, protože naše učitelka je...dejme tomu, že zákeřná mrcha a dává otázky tak, že nechápu, na co mám odpovídat. Taky je to jedna ze dvou dvojek, co mě čeká na vysvědčení. Bless our coffee-teacher. Nebudu s nikým přeci spát za lepší známky, nejsem holka.

"Že poznáš buzeranta podle toho, jak si sedá?"

Ať už je to cokoliv, když to uspokojuje tvoji duši, je to pravda. - W. Whitman

Studovat práva by mohlo být dobré.

Jak se nic neděje, tak se toho děje hrozně moc. Je dobře, že cítím vztek, je špatně, že ho nepouštím ven. Je dobře, že jsem smutný, je špatně, že to neumím pustit ven. Je dobře, že jsem s někým, koho miluju, ale je špatně, že spolu žijeme. Neotesaný mozek psychologa. Můžu dělat psychologa? Co můžu dělat, když nic neumím? Jo aha, můžu jít do politiky nebo uklízet nebo do Tesca za pokladnu.

Romantičtí hrdinové prý vymřeli. Nemyslím si.

30/30 - uznání, sebevědomí, sny, cíle, nenávist, láska, pomsta.
Mám na to. Napsat knihu. A o kom mám psát? O nás ne. O nás už je to napsáno. Můžu ale psát o jiných. O nedůležitých. O těch, co nejsou nekoneční.

Chtěl bych se vrátit ke všemu. Abych vše věděl. Viděl. Prožil. Věděl bych, jestli Bůh je nebo není. Věděl bych, jestli to byla nehoda nebo ne. I když možná je lepší se se vším prostě smířit. On šel dál. Řešit neřešitelné, to je tak...romantické. Vsadit vše pro jeden jediný cíl, tak nejistý, tak vzdálený. Stejně už nemůžu, vsadil jsem všechno na naši nekonečnost. Romeo a...Romeo. Kdyby nebylo unáhlených lidí, všechno mohlo být jinak. Kdyby. Všechno je pravda.

Přenes mě do doby, kdy se nosily elegantní aktovky a spisovatelé nosili pera, ne notebooky.

Subjektivně nebo objektivně. Urážlivě nebo konstruktivně.

Přátelé přichází. Lidé odchází. Přátelé nejsou. Ne v mém světě. Tam jsem jen já. A on, Romeo. A samozřejmě ještě Andělé.
Liebesbrief. Nic mě nerozhodí nebo mě rozhodí úplně všechno? Ochráním tě, to vím, ale ochráním tebou i sebe? Kdo z nás je vlastně ten slabý? Jak slabý? Čím slabý? Počtem slabin?

Miluji nebo nenávidím? Nebo oboje? Neřešitelný osud, který se musí vyřešit. Nepříjemně brzy. Jak dlouho to všechno lze ještě vydržet? Jak dlouho se jedna duše může postavit za dvě? Energie je nekonečná. Tudíž jsme energie. Neztratíme se. Jsme věční, nekoneční. Mně se to tak zatraceně líbí. To vědomí je větší slast než všechno ostatní. Na druhou stranu jsem ale člověk. Nikdy jsem neměl cítit, ale cítím a o to víc. Vztek je jako miliarda tenoučkých řezů na rukou. Štěstí zas jako příjemně teplý čaj stékající dovnitř. Deprese jako docela všední stav. A kdy bude ta exploze? Křik nemůže být navždy uvězněn. Někdo nás sleduje. Každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Ticho.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama