Únor 2014

Usměj se pro mě

27. února 2014 v 18:59 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Some things went terribly serious.

Není to tak dlouho, co jsem viděl přítele se smát. Opravdu často smát. Měl ten svůj (občas až moc) morbidní černý humor, trochu rasismu v sobě, trochu nadsázky. Nevím, kdy to přestalo. Bude to tak pár týdnů. Možná měsíců. Bezstarostnost je pryč. Jsou chvíle, kdy to je tak, jak to bylo. Odlehčeno. Malicherné problémy. Ne žádné závažné, komplikované, neřešitelné věci. Ale konflikty mezi studenty a žáky, konflikty týkající se známek, vztahů mezi spolužáky. A nebo třeba přilepené těstoviny na dně hrnce. Kam to všechno šlo? Život dospělých je hrozně vážný. Nelíbí se mi to. Není v tom žádná hravost. Není v tom dítě. Je v tom jen ulítanost a skepse. Lidi dělají práce, které je nebaví, za peníze, které nepotřebují. A nebo za peníze, za které si stejně nemohou dovolit, co chtějí. A proč? Aby se mohli cítit dobře před lidmi, kteří je stejně nemají rádi.

"Hele, kotě, líbí se ti bydlet tady, že?" "Ano." "Líbí se ti dostávat dárky, oblečení, všechno, co chceš, že?" "Ano." "Líbí se ti, že budeme moct jezdit na dovolené, na tvá vysněná místa, že?" "Ano." "Tak si nestěžuj, že moc pracuju."

"Co to vlastně děláš za práci?" "To nemusíš vědět, kotě." "Kde jsi byl celý ten týden, když jsi mě tu nechal samotného?" "To nemusíš vědět." "Je to něco ilegálního?" "To nemusíš vědět." "Proč to vlastně děláš?" "Protože chci a protože je to práce, která stojí za to." "Takže, co to vlastně děláš za práci?" ...

Naštěstí, teď už to všechno vím. Nebo ne všechno, ale mám dostatečný obrázek. Tak vím, že nechci, aby to dělal. Jenže on chce. Říkal to. A viděl jsem, že to tak vážně myslí. Nejsem si jistý, že kdybych mu dal na výběr mezi tou prací a mnou, že bych nebyl bezdomovcem. Je to pro něj něco jako pro umělce umění. Nechci ho ztratit. Musel jsem si počkat na jeho nadřízeného/kolegu/kamaráda/bývalého a ujistit se násilím, že nedopustí, aby se mu někdy něco stalo. Přísahal. Svět je až moc malinký.

Psycholog mi řekl, že mám hodně psát. (Jako už jsem tu možná i psal.) Moc se toho nedržím, protože nevím, co psát. Tyto dva dny se totiž necítím vůbec dobře. Tedy, dnes mi občas bylo úplně skvěle, ale z toho zase mizerně, takže jsem zmatený a přešlý. Včera mi bylo tak zle, že jsem musel jít ze školy dřív domů (a to já obyčejně nedělám, protože jsem slíbil Romeovi, že nebudu jako on a školu dodělám bez problémů). Bylo mi zle psychicky. To je mi i dnes. A z toho psychického je mi zle i fyzicky. Jen občas. Když je ta lepší chvíle, tak bych si zpíval, cvičil, dělal cokoliv. Když ta horší, tak bych se šel usmrtit a nebo bych jen tak ležel a nic nedělal, jako už se mi jeden den povedlo a vyděsil jsem tím kocoura.
Mimochodem, dnes je mu devatenáct. Už. Ale nebyl to nijak výjimečný den. Byl pěkný a pak méně. Dal jsem mu hlavní dárek. Hned, jakmile mě probudil. Zeptal se mě, jestli to myslím vážně a já na to, že jo. A on mě objal a držel mě a já jeho a bylo to takové krásné, takové, jako to bylo vždy na začátku. Už nejsme na začátku. Už jsme uprostřed cesty. Dárek teprve vyzkoušíme. Prý až budu víc v klidu.
Tudíž jsem nepsal. A bohužel, s přibývajícím věkem to bude horší. Stářím se totiž vytrácí určitá forma talentu.


xxx kotě

Up and down and red

25. února 2014 v 21:08 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Měl bych se učit. Ale to až potom, až si umyju vlasy. Nebaví mě každý druhý den si umývat vlasy, protože se mi hrozně rychle mastí a já musím být pěkný, abych mohl mít pěkného přítele a aby neměli ostatní další důvod k tomu, aby mě nenáviděli. I když já je taky nemám rád.

Od pátku jsou všechny věci divné. Svět je nějaký zpomalený. Chci pořád něco dělat! Ale nechce se mi. Nemůžu se soustředit. Nemůžu nic. Takže se pořád jenom válím, válím, válím a jím a je mi dobře a pak je mi špatně a pak je mi zase dobře a pak špatně a kolikrát nevím, proč je mi špatně, když před chvílí mi bylo tak hrozně dobře. Je to přesně tak, jako to bylo před čtyřmi lety. Jako by mi bylo zase podělaných třináct. Jako bych měl zase procházet tím, že se mám dobře, že cítím štěstí (is it even possible?) a pak najednou ta hluboká deprese. Doteky už mě nenaplňují. Mám hrozně divné představy. Chtěl bych vrátit čas o deset a půl roku a jednou říct prosté "mám tě rád". Všechno by bylo jiné. Pak bych se zase vrátil zpátky do současnosti a měl bych se dobře a pak zas dobře a necítil bych se blbě. I když to není ten důvod. On není ten důvod. Ne až tolik. Já nechci znovu třináct. Já nechci. Ale je to úplně stejné. Je to jednou up, jednou down, jednou red. A všichni, které mám rád, mi postupně odcházejí. Minule to bylo proto, protože jsem byl najednou divnější, než jsem býval předtím. Jenže dnes nejsem divnější, než jsem byl, takže nechápu, proč mě opouští. Jak jsem se cítil odvážně a sebevědomě s tím, že se hodně věcí změní, tak už přesvědčený až tolik nejsem. Všechno to teď občas skřípe. Děsí mě to. Všude kolem jsou mrtví lidé, co umřít nemuseli. Kdyby...
Prostě se toho všeho bojím. Nejsem připravený být najednou zase bez svých velkých přátel. Nejsem připravený na nic. Chci je zpět. Asi jsem prostě sobecký. Určitě jsem.
Jdu spát. Nebo ne. Nebo nevím. Možná.


xxx kotě

Ten pocit, kdy je nám všechno jedno asi nikdy nepoznáme

23. února 2014 v 13:11 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy nevím, kam (do které rubriky) mám strčit svůj úžasný článek, protože se to všechno tak prolíná, ale mít jednu rubriku je na druhou stranu hrozně trapné. Kdybych si tu zveřejňoval alespoň nějakou vedlejší ("umělečtější") tvorbu, tak by to bylo o něčem jiném. Jenže já nechci.

Od čtvrtka (nebo pátku, těžko říct) se nezměnilo vůbec nic a přitom se změnilo všechno. Svět je nějaký lehčí. Asi je to tím, že už nemusím nést veškerá břemena, která jsem nesl a konečně, po celých deseti (a plus mínus čtvrt) letech vím všechno. Všechno, co potřebuji, abych se mohl posunout dál. Jsou věci, které mi zůstanou. Třeba ten fakt, že jsem příšerně plaché stvoření, že toho zrovna dvakrát moc nenamluvím, že to pořád bude všechno "špatné" a pravděpodobně se budu dále sebepoškozovat (teď to znělo jako odpověď na otázku "jaké je počasí?", ale upřímně to tak nebylo myšleno, nelžu). Zase bude ale jednodušší přežít.

Všichni vždy říkají, že se věci zlepší. Však "to bude dobré, uvidíš" je taková univerzální chlácholivá věta, která na mě nikdy nefungovala. Jenže ti lidé, co mi to tvrdili, měli pravdu. I když trefnější by bylo "to se změní, uvidíš". Protože vždycky se to změní. Nezáleží na tom, jestli k lepšímu nebo horšímu. Záleží na tom, že se posouváme dál a nezůstaneme uvíznutí na jednom bodě po zbytek života.


Austin je taková úžasně inspirující osobnost. A om&m mají fajn hudbu, o tom žádná. Mám tyhle chlápky rád. Co vypouští do světa moudra, co se snaží ukázat všem mladým (třeba i starším), že v tom nejsou sami, co jsou opravdu inspirující osobnosti. Alespoň v určité míře. Někdy nemusí být třeba ani slavní. Za okolností, že se moji oblíbení Chemici rozpadli, je číslo jedna, které chci potkat, právě Austin. Simply, he's a good guy. A potom také ti další, ...ale Austin.

Hledal jsem hudbu, při které bych se mohl cítit nekonečný. Pár písniček jsem našel, tedy žádná sláva to nebyla. Byly tak dvě nebo tři. Pak to najednou byly všechny. Protože to všechno přišlo s pravdou. Nemusel jsem ani slyšet celé příběhy. Stačily střípky, víc se stejně pochytit v tom rozrušení pořádně nedalo, a já si to dal všechno dohromady. Všechno to sedělo. Dokonalá skládačka. Můj mozek to zpracovával docela dlouho. Nevěděl jsem, jestli o tom chci mluvit. Rozhodl jsem se, že ano, ale ne s Romeem. (Pravda je, že mě ten jeho geniální mozek trochu děsí.) Chci to řešit, probírat, dobrat se nějakého definitivního konce a uzavřít jednu velkou a ne zrovna dobrou kapitolu života. Chci psát, tolik moc psát, i když mě to zabije. Budu jako Balzac, který psal noc co noc a jeho zabijákem byla také z velké části káva. No, to asi nebudu, protože miluju spánek, ale začal jsem kávu znovu pít. (Po opakovaném ujištění, že nemám abnormálně vysoký tlak, jako se myslelo.) Budu hledat ty nejlepší knihy. Zajímalo by mě, jestli má ta Slečna až tak pozitivní vztah k literatuře, aby mi doporučila něco neuvěřitelného.


Já to všechno vím. Jen na některé věci nejsem připravený. Ale vím, že jednou budu. Budu schopný odpustit. Některým jsem odpustil. Lidem, kteří ubližují, aby vyplnili to prázdné místo, kde by měla být láska, jenže tam není. Jednou taky odpustím mámě. Já to vím. Asi to nebude zítra, možná to nebude ani za rok. Avšak vím, že to bude. Bude to jeden z nejlepších dnů v životě, protože konečně budu schopný žít. Létat. Nebude ve mně žádná sžíravá jízlivost, nelibost, prostě nic. Už ne, když vím, že ve mně koluje dobrá krev (a kolik jsem jí vyplýtval!). Teď to chce jenom čas.


xxx kotě

Prosit o lásku

17. února 2014 v 20:46 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Počínaje dneškem v našem kraji začaly jarní prázdniny. Ale já žádné jaro necítím. Bude letos vůbec?
Vůbec nic se nezměnilo. Je únor a nic se nezměnilo k lepšímu. Není pravda, že všechno je možné. Byla to chlácholivá novoroční lež. Proč mi to vůbec říkal? Abych přežil další úplně stejně špatný rok? Prý to bude lepší. Nic není lepší. Vůbec nic. Akorát občas je všechno najednou horší. Já ležím a nic nevidím, nic necítím. "Dýcháš?!" - nejsem si jistý. Jsou chvilky, kdy mi je dobře. Jako vážně dobře. Jako kdybych byl na drogách, ale nejsem. A všechny dny jsou tak krátké, protože se něco děje a hned potom je jiná část dne, další den a já vůbec nevím, jak jsem ty předchozí části strávil. Protože mám hrozné výpadky. Něco mi totiž chybí a sžírá mě to. Nebo spíš možná někdo.

Někdy mám pocit, že už ani nežiju. Naplňuje mě nic nedělání, nenaplňuje mě psaní, možná snad jen trošku, když si tu do tohoto pseudodeníčku vylívám srdíčko. Kdyby na tom aspoň záleželo. Kdyby na mně záleželo. Jenže ono ne. Občas se cítím opravdu strašně. Jsem celý napnutý. Rozrušený, roztěkaný, nesvůj. Několik dní koukám na pohádky. Buď si chci vsugerovat myšlenku, že jsem opravdu ještě dítě, nebo mi hráblo. Není snad lepší koukat se na pohádku, než řešit, že za rok touto dobou maturuji a nevezmou mě na žádnou vysokou školu? Já myslím, že je. Budu taky dělat asi státní srovnávací testy a potřebuju se dostat do třiceti nejlepších procent. Což by až takový problém být snad neměl. Ale musím studovat. Jenže já nevím, co chci studovat? Všechno je to tak brzy. Jak mám, sakra, v sedmnácti nebo osmnácti vědět, co chci studovat? Co chci dělat? Vždyť se o mě stará někdo jiný. Já nic nevím. Kdyby mě vyhodil na ulici, tak do týdne pojdu. Ale musím studovat. Neexistuje, abych nestudoval, i když mi navrhl rok pauzu. Nemůžu mít rok pauzu. Rok je moc dlouhá doba. Rok je příšerně dlouhá doba. Za rok se změní spousta věcí, za rok se změním já, za rok se změní náš vztah, za rok se změní moje psaní, za rok budou noví přátelé (i když to asi ne), odejdou ti staří (haha, no, nevím). Rok v dospělosti nemůžu obětovat ničemu. Dlouhou dobu jsem ani nevěřil, že se dospělosti dožiju. A ono možná ano, když už je to ani ne za půl roku. Bude mi osmnáct. Co se tím změní? Bude ke mně upřímnější? Řekne mi, co dělá? Kde to dělá? S kým to dělá? Proč to dělá? Budu mu moct pomáhat? Nebo to všechno bude pořád nevhodné pro malá kočičí ouška? Ale já už malý přeci nejsem. Já byl dospělý už tehdy, než jsme se poznali. To byla ta věc, co se mu líbila. Pak taky to, že jsem splachovací. No ne. Myslel si o mně, že jsem geniální stvoření. A co se to se mnou, do háje, stalo? Já jsem byl geniální. Jednou určitě ano. Ono to odešlo. Za všechno můžu já. Za to, co je, co bylo, co bude. Vybral jsem si špatnou cestu. Mám ještě možnost přejet do jiného pruhu? Doufám, že ano. Mohl bych začít tím, že vyhodím všechny lidi ze svého života. Kromě něj. Lidi mi v tom všem dělají bordel. Když jsem byl sám, byl jsem geniální. Když mám kolem sebe těch pár lidí, kterým věřím (jak jsem si myslel, že to už nebudu umět...), tak to nejde. "Co asi dělá...?" - jako kdyby mě to před dvěma lety zajímalo. Měl jsem jednoho. Ten jeden mi zlomil srdce. Ten jeden mi ublížil. A nakonec to bylo dobře. Bylo to geniální. Neuvěřitelné. Potom se tu nachomýtne pár lidí. Lidí. Já přeci nemám rád lidi. Nemám. A všechno je pryč. Jako když špendlíkem prasknu nafukovací balónek. Lidi ničí génia. Lidi ničí další lidi. Lidi ničí úplně všechno krásné. Kromě lásky...Na světě je tak málo opravdové lásky, až mi je z toho smutno. Mně je pořád z něčeho smutno. Jednou z toho, že jsem byl na někoho zlý, jednou z toho, že ho nemám u sebe, jednou z toho, že nikdy nebudu mít děti, jednou z toho, že nemám ani domácí zvířátko...A jednou mi je smutno tak, že je to až pěkné a nic nechápu. Tak se ptám a nikdo mi to nevysvětlí. Protože to nikdo nechápe. Lidi nechápou hrozně moc věcí. Raději nechají tápat malé kotě, než aby mu pomohli. Lidé nemají ve své povaze pomáhat ostatním (pokud nejde o blízké). A komu to mám potom svěřit? O takových věcech se nikdo bavit nechce. Je to pro ně ztráta času. Což, on je to fakt. Já jsem ztráta času. Potřeboval bych dělat něco, co by mě naplňovalo. Já bych chtěl pomáhat lidem. Jenže lidi si nechtějí nechat pomoct. Protože se stydí, jsou povýšení, nemají na takové blbosti čas.
A já jsem z toho všeho prostě jenom smutný a zapomínám úplně všechno. Jenom nezapomínám city, ze kterých jsem zase smutný.



xxx kotě

Hledat odpovědi a být sám

12. února 2014 v 20:53 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Dnes jsem byl zlý. Ale včera víc. A to jsem zlý být nechtěl. Vždycky jsem si myslel, že ať už jsem napovrch jakýkoliv (umíněný, rozmazlený, urážlivý.........), tak tam někde uvnitř jsem třeba dobrý a hodný. Jenže možná ne. Nevím, čím to je. Jestli 2,5 roční nenávistí ke škole, únavou z toho, jak se mnou každý zachází nebo whatever, ale začínám být zlý. Přeju lidem špatné věci. A o jiných si myslím, že jsou to kurvy. Protože jsou.

Ale já přeci neumím nenávidět. To nejde. Mám být nevinný, čistý, neposkvrněný tím ošklivým životem. Jenže pak se objeví ti, co ubližují. Ubližují mně, což se přežít dá. Ale taky ubližují těm, které mám rád. A to já nesnesu. Vztekám se, všechno se to ve mně hromadí. Potom přemýšlím, jaký to má vlastně smysl. Všechno. Škola. Lidi. Život.

Nebo možná nezvládnu být poslušný. Je to, jako kdybych měl chvílemi vlastní hlavu. Jako úplně. Pár lidí okolo uhodilo hřebík na hlavičku: já jsem téměř dospělý kluk. Je to příšerné, když si představím, že nedávno mi bylo nějakých dvanáct a poprvé jsem vyznal klukovi lásku. (Heterákovi, hahahahahahahaha, proto se mnou později spal.) Pff...Když ona to nebyla láska. Láska je to, co cítím k Romeovi. Bude mě ale chtít, když se budu chovat svéprávně, budu mít vlastní rozhodnutí? Když dospěju úplně? Jsem toho vůbec schopný? Nebo mě ovlivnil natolik, že na něm budu vždy závislý tak, jako jsem (byl) teď? To by se mu líbilo. Chce muže nebo kluka? Když dospěju, vymění mě za mladší, nevinnější a závislejší verzi? Za mladší kotě? K čertu s tou jeho dominancí. K čertu s tím, že je krásný, chytrý, bohatý, dokonalý a dokáže si podmanit skoro každého. Já ho nedám.

Je tedy zpátky. Pořád jsem z něj nedostal, kde byl. A když se ptal pan učitel kafíčkový, tak mu řekl, že tomu by nevěřil a dál to nekomentoval. Všichni z toho měli srandu, jenom já slyšel ten tón. Tón, který mi řekl, že nebylo myšleno nijak ironicky. Když se zeptám já, tak mi akorát řekne, že byl s druhým kocourem. Že měli práci. Jakou práci, kde byla ta práce? Proč to bylo tak na dlouho? Proč nemohl být se mnou? Proč mě nechal, abych si ublížil?

Tolik vzteku. Na tu hloupost lidí. Na to, že já do lidí vidím. Už ano. A všude je tolik bolesti. Bodl jsem. Bodl bych znovu. Byl to tak úžasný pocit, že se mi zastavilo srdce a až po několika vteřinách (a že se to zdálo jako roky!) mi došlo, že bych mohl přijít o nohu, o život. O Romea. Každopádně, udělal bych to klidně znovu. Bylo to nepopsatelné. Ostatní ubližovat mohou. Neříkám, že to dělají jen mně, to rozhodně ne. Ale proč bych nemohl i já? Tolik uvolnění.

"Pokud to chceš udělat, udělej to mně - přesně tak, jako bys to udělal sobě."

Ale ty to nechápeš. Nikdo to nechápe. Je jednoduché ublížit člověku, kterého nenávidím. Naopak člověku, kterého miluji, bych úmyslně nezkřivil vlásek. Jak hrozně to bolelo, když jsem viděl jizvy na jeho rukou. Snažil se pochopit, co na tom je, co to je, jak to je cítit, co k tomu člověka nutí...a pochopil. Bolest je dobrá, bolest udržuje naživu. Opravdu naživu. Zasloužíme si bolest. Je to svým způsobem požehnání. Bolest je trvalá. Stálejší než štěstí. Štěstí, taková ubohá iluze. Pro štěstí nestojí za to žít, ale pro bolest ano. Štěstí je jako sen. Jednou se probudíš. A probudíš se do bolesti. Bolest ukazuje, jak moc jsme silní, živí a odhodlaní bojovat. Je ukazatelem všeho. Kdo necítí bolest, ten nežije. Ztráta veškeré bolesti je smrtí. Lidi si hrají na Gatsbyho. Sází všechno, co mají, na jednu osobu. A pak přijde štěstí (nebo taky ne), které zase odejde, a nakonec stejně všichni umřou. Skoro ve všech případech úplně sami.

Bolí být člověkem a mít tolik citů. Asi proto to stojí za to.

Jdu se učit.


xxx kotě

Dárek

10. února 2014 v 22:00 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Chytil jsem od spolužáka nebo od přítele nějakou bůhvíjakou nemoc, takže když se zrovna nedusím kašlem nebo zacpaným nosem, tak kýchám a kňučím. Jo a taky dělám školu, proč ne, že? Když už jsme u školy, tak jsem dnes utekl hrobníkovi z lopaty a měl bych mít minimálně dva týdny klid. Přesněji do pondělka po prázdninách.
Celý minulý týden jsem byl na kurzu. Dnes jsem se vrátil normálně do výuky a připadal si, jako kdybych tam nebyl půl roku. A je mi špatně jako mi dlouho nebylo. Jsem sám a nemám o čem psát. Za chvíli si vlezu do postele, přikryju se, pokusím se neudusit a snad usnu. Nebo nebudu spát. Na spánek není čas. Bude jaro. Já to cítím.
Už jsem od čtvrtka sám. Vik, kde je mu konec? A mým modrookým kocourům? A hlavně mému Romeovi?
Slíbil, že se brzy uvidíme. Kdy je brzy? Slíbil, že se do rána vrátí. Ale do kterého rána?
Chci spát. Už navždycky. V teple, v pelíšku, s ním. Už je čas? Až se vrátíš? Budeme spolu napořád? Vždyť jsi to slíbil. Jak poznám, že ?


xxx kotě

Places to visit list

6. února 2014 v 20:15 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
"Tak si každý vymyslete čtyři místa, kam byste se chtěli nejvíce podívat a potom ke každému tři důvody, proč zrovna tam."
Okay. Kam se chci podívat...To přeci vím. Do Irska (tak celkově britské ostrovy - ano, zas), do Nizozemí, do Austrálie (+NZ), do Španělska (a taky do mnoha dalších zemí). Fajn, první část máme.

A teď proč...proč kurva? Proč tam chci? Protože tam chci. To musí mít člověk pro všechno důvod? Okay, okay. Do Španělska chci do Barcelony. Tam je to jasné, architektura...a potom...sluníčko? Ne děkuji. Architektura. Musí stačit.

Irsko. Proč Irsko? Protože jsem tam taky nebyl, stejně jako ve Španělsku a Austrálii. Protože to tam je prý pěkné. Protože se tam mluví anglicky, takže bych rozuměl. Taky bych to vzal přes UK, protože jsou tam supr lidi a je to můj sen.

Fajn, dál tu máme Austrálii. Proč tam? Protože se tam voda v záchodě točí na opačnou stranu. Ne, to se nehodí. Tak protože chci vidět volně poskakující klokany. Yeah, to by šlo. A taky úplně jiná kultura, protože jsme na jiné polokouli. A Zéland, protože příroda. Já takový kytkomil, lol.

A nakonec Nizozemí. Proč? Tak jo, mám rád tulipány ve velkém množství (na rozdíl od pampelišek, to jsou ďáblova semena). Jo a hlavně, abych se kvalitně zhulil. Kavárničky, jo jo. Me ghosta. Taky mám moc rád větrné mlýny, tak doufám, že je to té doby, než se tam dostanu, nezruší. Vzal bych to tak celkově, tenhleten Benelux.

Udělám si 'To do list'. V něm bude 'Places to visit list'. A 'Bůhvícovšechno list'.
Spot one: 'Be with my Romeo till the end'

A kdy bude konec?

Jak je možné, že se člověk tolik moc poznává jednoduchou konverzací? Život je přeci věc složitá, ne tak banální. (B-anální, no lol.)

Zjistil jsem to. Psaní, taková úžasná věc. Prostředek, který mě zabaví, možná jednou uživí, jsem s ním stále ve styku. Je to osvobozující věc. Je to volné umění. A kdo jsem? Umělec ne. Jsem jen tvůrce. A jako tvůrce už to všechno vím.

Tohle psaní, to mě zabíjí.


xxx kotě

Do you understand these questions?

5. února 2014 v 20:52 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Už třetím dnem chodím na kurz angličtiny místo školy (což je mimochodem skvělé, protože čas tam utíká jako na hodinách nikdy). A dává mi to...hodně zrovna ne, ale něco jo. (At least I know I can speak English. Ha-ha.) Moje velké kotě se mnou očividně nemluví. Ostatně, kdo by se mnou taky mluvil, žejo.

Zase jsem se rozčílil na blonďatými slečnami, které mají na ksichtě namalovaný jiný ksicht, jsou sice hubené, ale ploché (jako můj Romeo) a na fotkách dělají, že mají prsa. Jelikož jsem slušný, nebudu nijak dále hodnotit povrchní krásu.

Lidi jsou hloupí. (To už není narážka jen na výše zmíněné slečny.) Lidi jsou slepí, důvěřiví a totálně debilní. Ještěže jsem kotě.
Lidi si myslí, že láska je všelék. Možná jo, možná ne. Spíš ne. Zeptejte se lidí, co v nemocnici umírají na rakovinu. Láska je možná všelék pro duši. A co když není někdo milovaný?
Hrozně mi ta slepota vadí. 'Jaj! Já jsem do něj/ní tak zamilovaný/á! To je láska!' Lidi zapomínají, že láska čítá dva lidi. Ta opravdová (když pomineme lásku k přírodě a podobné věci, samozřejmě). A lidi si taky myslí, že je jiní milují na základě toho, že jim to jen tak přijde. Bez žádného důkazu. Teď bych asi spoustu (naivních) lidí šokoval, ale láska důkazy potřebuje. Ono to není žádné pošoustlé "miluju tě" (hop na krávu a je tele / neříkám, že to nepotěší). Taky můžu říkat "miluji tě" člověku, kterého rád nemám. Nebo člověku, se kterým si zahrávám (což já nedělám, ale jen tak pro příklad). Nebo člověku tak naivnímu, co mi odpustí všechny chyby, i když se chovám jako zmrd a jednou za čas udělám něco pěkného. Ne, ne, ne, tak to nefunguje. Ano, hádky jsou zdravé. Ale ne, takto to nefunguje. Odmítám sledovat lidi, jak si myslí, že jsou milováni. Odmítám sledovat naivitu a blbost lidí. Miluji tě neznamená v lásce nic. Obecně, slova v (té!) lásce neznamenají nic. Určitě by ten druhý umřel, kdyby pro tebe musel? Ne. Ve většině případů ne. Lidi jsou sobečtí, lidi se bojí neúspěchu, ba hůř, bojí se toho, co je čeká a nemine - smrti. Bojí se bolesti a toho, že to bude těžké. Spousta věcí, co za to stojí, je těžká (podotýkám, že spousta, protože tu máme třeba sex, který je supr a těžký mi tedy osobně nepřijde).
Pětadevadesát procent lásek, které znám, není opravdových. Čistě odhadem. Jsou to "lásky", které vydrží pár měsíců, možná rok, možná tři, pět, sedm, ale nebudou navždy. Proč? Protože většina lidí není schopná vydržet s jedním partnerem tak dlouho. Proč? Protože lži. Proč? Protože se bojí.

A můj Romeo je pryč. Už od neděle. Dnes je středa (?). Viděli jsme se jednou. Na chvíli. Bylo to v noci a bylo to jako sen. Bylo to krásné. Bál jsem se. Cítil jsem lásku. Úplně ve všem. Slyšel jsem jeho hlas. Uklidňující. Všechno bylo najednou na moment dobře. Jenže on se taky bál. Bojí se. Vím to, cítím to, i když je...možná daleko, možná blízko. Nechci, aby se bál. Chci, aby se mi vrátil. Živý, zdravý, veselý, šťastný. Milovat se celou noc.
Bez něj jsem neúplný. A nejsem nekonečný.


xxx kotě