Hledat odpovědi a být sám

12. února 2014 v 20:53 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Dnes jsem byl zlý. Ale včera víc. A to jsem zlý být nechtěl. Vždycky jsem si myslel, že ať už jsem napovrch jakýkoliv (umíněný, rozmazlený, urážlivý.........), tak tam někde uvnitř jsem třeba dobrý a hodný. Jenže možná ne. Nevím, čím to je. Jestli 2,5 roční nenávistí ke škole, únavou z toho, jak se mnou každý zachází nebo whatever, ale začínám být zlý. Přeju lidem špatné věci. A o jiných si myslím, že jsou to kurvy. Protože jsou.

Ale já přeci neumím nenávidět. To nejde. Mám být nevinný, čistý, neposkvrněný tím ošklivým životem. Jenže pak se objeví ti, co ubližují. Ubližují mně, což se přežít dá. Ale taky ubližují těm, které mám rád. A to já nesnesu. Vztekám se, všechno se to ve mně hromadí. Potom přemýšlím, jaký to má vlastně smysl. Všechno. Škola. Lidi. Život.

Nebo možná nezvládnu být poslušný. Je to, jako kdybych měl chvílemi vlastní hlavu. Jako úplně. Pár lidí okolo uhodilo hřebík na hlavičku: já jsem téměř dospělý kluk. Je to příšerné, když si představím, že nedávno mi bylo nějakých dvanáct a poprvé jsem vyznal klukovi lásku. (Heterákovi, hahahahahahahaha, proto se mnou později spal.) Pff...Když ona to nebyla láska. Láska je to, co cítím k Romeovi. Bude mě ale chtít, když se budu chovat svéprávně, budu mít vlastní rozhodnutí? Když dospěju úplně? Jsem toho vůbec schopný? Nebo mě ovlivnil natolik, že na něm budu vždy závislý tak, jako jsem (byl) teď? To by se mu líbilo. Chce muže nebo kluka? Když dospěju, vymění mě za mladší, nevinnější a závislejší verzi? Za mladší kotě? K čertu s tou jeho dominancí. K čertu s tím, že je krásný, chytrý, bohatý, dokonalý a dokáže si podmanit skoro každého. Já ho nedám.

Je tedy zpátky. Pořád jsem z něj nedostal, kde byl. A když se ptal pan učitel kafíčkový, tak mu řekl, že tomu by nevěřil a dál to nekomentoval. Všichni z toho měli srandu, jenom já slyšel ten tón. Tón, který mi řekl, že nebylo myšleno nijak ironicky. Když se zeptám já, tak mi akorát řekne, že byl s druhým kocourem. Že měli práci. Jakou práci, kde byla ta práce? Proč to bylo tak na dlouho? Proč nemohl být se mnou? Proč mě nechal, abych si ublížil?

Tolik vzteku. Na tu hloupost lidí. Na to, že já do lidí vidím. Už ano. A všude je tolik bolesti. Bodl jsem. Bodl bych znovu. Byl to tak úžasný pocit, že se mi zastavilo srdce a až po několika vteřinách (a že se to zdálo jako roky!) mi došlo, že bych mohl přijít o nohu, o život. O Romea. Každopádně, udělal bych to klidně znovu. Bylo to nepopsatelné. Ostatní ubližovat mohou. Neříkám, že to dělají jen mně, to rozhodně ne. Ale proč bych nemohl i já? Tolik uvolnění.

"Pokud to chceš udělat, udělej to mně - přesně tak, jako bys to udělal sobě."

Ale ty to nechápeš. Nikdo to nechápe. Je jednoduché ublížit člověku, kterého nenávidím. Naopak člověku, kterého miluji, bych úmyslně nezkřivil vlásek. Jak hrozně to bolelo, když jsem viděl jizvy na jeho rukou. Snažil se pochopit, co na tom je, co to je, jak to je cítit, co k tomu člověka nutí...a pochopil. Bolest je dobrá, bolest udržuje naživu. Opravdu naživu. Zasloužíme si bolest. Je to svým způsobem požehnání. Bolest je trvalá. Stálejší než štěstí. Štěstí, taková ubohá iluze. Pro štěstí nestojí za to žít, ale pro bolest ano. Štěstí je jako sen. Jednou se probudíš. A probudíš se do bolesti. Bolest ukazuje, jak moc jsme silní, živí a odhodlaní bojovat. Je ukazatelem všeho. Kdo necítí bolest, ten nežije. Ztráta veškeré bolesti je smrtí. Lidi si hrají na Gatsbyho. Sází všechno, co mají, na jednu osobu. A pak přijde štěstí (nebo taky ne), které zase odejde, a nakonec stejně všichni umřou. Skoro ve všech případech úplně sami.

Bolí být člověkem a mít tolik citů. Asi proto to stojí za to.

Jdu se učit.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama