Prosit o lásku

17. února 2014 v 20:46 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Počínaje dneškem v našem kraji začaly jarní prázdniny. Ale já žádné jaro necítím. Bude letos vůbec?
Vůbec nic se nezměnilo. Je únor a nic se nezměnilo k lepšímu. Není pravda, že všechno je možné. Byla to chlácholivá novoroční lež. Proč mi to vůbec říkal? Abych přežil další úplně stejně špatný rok? Prý to bude lepší. Nic není lepší. Vůbec nic. Akorát občas je všechno najednou horší. Já ležím a nic nevidím, nic necítím. "Dýcháš?!" - nejsem si jistý. Jsou chvilky, kdy mi je dobře. Jako vážně dobře. Jako kdybych byl na drogách, ale nejsem. A všechny dny jsou tak krátké, protože se něco děje a hned potom je jiná část dne, další den a já vůbec nevím, jak jsem ty předchozí části strávil. Protože mám hrozné výpadky. Něco mi totiž chybí a sžírá mě to. Nebo spíš možná někdo.

Někdy mám pocit, že už ani nežiju. Naplňuje mě nic nedělání, nenaplňuje mě psaní, možná snad jen trošku, když si tu do tohoto pseudodeníčku vylívám srdíčko. Kdyby na tom aspoň záleželo. Kdyby na mně záleželo. Jenže ono ne. Občas se cítím opravdu strašně. Jsem celý napnutý. Rozrušený, roztěkaný, nesvůj. Několik dní koukám na pohádky. Buď si chci vsugerovat myšlenku, že jsem opravdu ještě dítě, nebo mi hráblo. Není snad lepší koukat se na pohádku, než řešit, že za rok touto dobou maturuji a nevezmou mě na žádnou vysokou školu? Já myslím, že je. Budu taky dělat asi státní srovnávací testy a potřebuju se dostat do třiceti nejlepších procent. Což by až takový problém být snad neměl. Ale musím studovat. Jenže já nevím, co chci studovat? Všechno je to tak brzy. Jak mám, sakra, v sedmnácti nebo osmnácti vědět, co chci studovat? Co chci dělat? Vždyť se o mě stará někdo jiný. Já nic nevím. Kdyby mě vyhodil na ulici, tak do týdne pojdu. Ale musím studovat. Neexistuje, abych nestudoval, i když mi navrhl rok pauzu. Nemůžu mít rok pauzu. Rok je moc dlouhá doba. Rok je příšerně dlouhá doba. Za rok se změní spousta věcí, za rok se změním já, za rok se změní náš vztah, za rok se změní moje psaní, za rok budou noví přátelé (i když to asi ne), odejdou ti staří (haha, no, nevím). Rok v dospělosti nemůžu obětovat ničemu. Dlouhou dobu jsem ani nevěřil, že se dospělosti dožiju. A ono možná ano, když už je to ani ne za půl roku. Bude mi osmnáct. Co se tím změní? Bude ke mně upřímnější? Řekne mi, co dělá? Kde to dělá? S kým to dělá? Proč to dělá? Budu mu moct pomáhat? Nebo to všechno bude pořád nevhodné pro malá kočičí ouška? Ale já už malý přeci nejsem. Já byl dospělý už tehdy, než jsme se poznali. To byla ta věc, co se mu líbila. Pak taky to, že jsem splachovací. No ne. Myslel si o mně, že jsem geniální stvoření. A co se to se mnou, do háje, stalo? Já jsem byl geniální. Jednou určitě ano. Ono to odešlo. Za všechno můžu já. Za to, co je, co bylo, co bude. Vybral jsem si špatnou cestu. Mám ještě možnost přejet do jiného pruhu? Doufám, že ano. Mohl bych začít tím, že vyhodím všechny lidi ze svého života. Kromě něj. Lidi mi v tom všem dělají bordel. Když jsem byl sám, byl jsem geniální. Když mám kolem sebe těch pár lidí, kterým věřím (jak jsem si myslel, že to už nebudu umět...), tak to nejde. "Co asi dělá...?" - jako kdyby mě to před dvěma lety zajímalo. Měl jsem jednoho. Ten jeden mi zlomil srdce. Ten jeden mi ublížil. A nakonec to bylo dobře. Bylo to geniální. Neuvěřitelné. Potom se tu nachomýtne pár lidí. Lidí. Já přeci nemám rád lidi. Nemám. A všechno je pryč. Jako když špendlíkem prasknu nafukovací balónek. Lidi ničí génia. Lidi ničí další lidi. Lidi ničí úplně všechno krásné. Kromě lásky...Na světě je tak málo opravdové lásky, až mi je z toho smutno. Mně je pořád z něčeho smutno. Jednou z toho, že jsem byl na někoho zlý, jednou z toho, že ho nemám u sebe, jednou z toho, že nikdy nebudu mít děti, jednou z toho, že nemám ani domácí zvířátko...A jednou mi je smutno tak, že je to až pěkné a nic nechápu. Tak se ptám a nikdo mi to nevysvětlí. Protože to nikdo nechápe. Lidi nechápou hrozně moc věcí. Raději nechají tápat malé kotě, než aby mu pomohli. Lidé nemají ve své povaze pomáhat ostatním (pokud nejde o blízké). A komu to mám potom svěřit? O takových věcech se nikdo bavit nechce. Je to pro ně ztráta času. Což, on je to fakt. Já jsem ztráta času. Potřeboval bych dělat něco, co by mě naplňovalo. Já bych chtěl pomáhat lidem. Jenže lidi si nechtějí nechat pomoct. Protože se stydí, jsou povýšení, nemají na takové blbosti čas.
A já jsem z toho všeho prostě jenom smutný a zapomínám úplně všechno. Jenom nezapomínám city, ze kterých jsem zase smutný.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama