Ten pocit, kdy je nám všechno jedno asi nikdy nepoznáme

23. února 2014 v 13:11 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy nevím, kam (do které rubriky) mám strčit svůj úžasný článek, protože se to všechno tak prolíná, ale mít jednu rubriku je na druhou stranu hrozně trapné. Kdybych si tu zveřejňoval alespoň nějakou vedlejší ("umělečtější") tvorbu, tak by to bylo o něčem jiném. Jenže já nechci.

Od čtvrtka (nebo pátku, těžko říct) se nezměnilo vůbec nic a přitom se změnilo všechno. Svět je nějaký lehčí. Asi je to tím, že už nemusím nést veškerá břemena, která jsem nesl a konečně, po celých deseti (a plus mínus čtvrt) letech vím všechno. Všechno, co potřebuji, abych se mohl posunout dál. Jsou věci, které mi zůstanou. Třeba ten fakt, že jsem příšerně plaché stvoření, že toho zrovna dvakrát moc nenamluvím, že to pořád bude všechno "špatné" a pravděpodobně se budu dále sebepoškozovat (teď to znělo jako odpověď na otázku "jaké je počasí?", ale upřímně to tak nebylo myšleno, nelžu). Zase bude ale jednodušší přežít.

Všichni vždy říkají, že se věci zlepší. Však "to bude dobré, uvidíš" je taková univerzální chlácholivá věta, která na mě nikdy nefungovala. Jenže ti lidé, co mi to tvrdili, měli pravdu. I když trefnější by bylo "to se změní, uvidíš". Protože vždycky se to změní. Nezáleží na tom, jestli k lepšímu nebo horšímu. Záleží na tom, že se posouváme dál a nezůstaneme uvíznutí na jednom bodě po zbytek života.


Austin je taková úžasně inspirující osobnost. A om&m mají fajn hudbu, o tom žádná. Mám tyhle chlápky rád. Co vypouští do světa moudra, co se snaží ukázat všem mladým (třeba i starším), že v tom nejsou sami, co jsou opravdu inspirující osobnosti. Alespoň v určité míře. Někdy nemusí být třeba ani slavní. Za okolností, že se moji oblíbení Chemici rozpadli, je číslo jedna, které chci potkat, právě Austin. Simply, he's a good guy. A potom také ti další, ...ale Austin.

Hledal jsem hudbu, při které bych se mohl cítit nekonečný. Pár písniček jsem našel, tedy žádná sláva to nebyla. Byly tak dvě nebo tři. Pak to najednou byly všechny. Protože to všechno přišlo s pravdou. Nemusel jsem ani slyšet celé příběhy. Stačily střípky, víc se stejně pochytit v tom rozrušení pořádně nedalo, a já si to dal všechno dohromady. Všechno to sedělo. Dokonalá skládačka. Můj mozek to zpracovával docela dlouho. Nevěděl jsem, jestli o tom chci mluvit. Rozhodl jsem se, že ano, ale ne s Romeem. (Pravda je, že mě ten jeho geniální mozek trochu děsí.) Chci to řešit, probírat, dobrat se nějakého definitivního konce a uzavřít jednu velkou a ne zrovna dobrou kapitolu života. Chci psát, tolik moc psát, i když mě to zabije. Budu jako Balzac, který psal noc co noc a jeho zabijákem byla také z velké části káva. No, to asi nebudu, protože miluju spánek, ale začal jsem kávu znovu pít. (Po opakovaném ujištění, že nemám abnormálně vysoký tlak, jako se myslelo.) Budu hledat ty nejlepší knihy. Zajímalo by mě, jestli má ta Slečna až tak pozitivní vztah k literatuře, aby mi doporučila něco neuvěřitelného.


Já to všechno vím. Jen na některé věci nejsem připravený. Ale vím, že jednou budu. Budu schopný odpustit. Některým jsem odpustil. Lidem, kteří ubližují, aby vyplnili to prázdné místo, kde by měla být láska, jenže tam není. Jednou taky odpustím mámě. Já to vím. Asi to nebude zítra, možná to nebude ani za rok. Avšak vím, že to bude. Bude to jeden z nejlepších dnů v životě, protože konečně budu schopný žít. Létat. Nebude ve mně žádná sžíravá jízlivost, nelibost, prostě nic. Už ne, když vím, že ve mně koluje dobrá krev (a kolik jsem jí vyplýtval!). Teď to chce jenom čas.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama