Usměj se pro mě

27. února 2014 v 18:59 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Some things went terribly serious.

Není to tak dlouho, co jsem viděl přítele se smát. Opravdu často smát. Měl ten svůj (občas až moc) morbidní černý humor, trochu rasismu v sobě, trochu nadsázky. Nevím, kdy to přestalo. Bude to tak pár týdnů. Možná měsíců. Bezstarostnost je pryč. Jsou chvíle, kdy to je tak, jak to bylo. Odlehčeno. Malicherné problémy. Ne žádné závažné, komplikované, neřešitelné věci. Ale konflikty mezi studenty a žáky, konflikty týkající se známek, vztahů mezi spolužáky. A nebo třeba přilepené těstoviny na dně hrnce. Kam to všechno šlo? Život dospělých je hrozně vážný. Nelíbí se mi to. Není v tom žádná hravost. Není v tom dítě. Je v tom jen ulítanost a skepse. Lidi dělají práce, které je nebaví, za peníze, které nepotřebují. A nebo za peníze, za které si stejně nemohou dovolit, co chtějí. A proč? Aby se mohli cítit dobře před lidmi, kteří je stejně nemají rádi.

"Hele, kotě, líbí se ti bydlet tady, že?" "Ano." "Líbí se ti dostávat dárky, oblečení, všechno, co chceš, že?" "Ano." "Líbí se ti, že budeme moct jezdit na dovolené, na tvá vysněná místa, že?" "Ano." "Tak si nestěžuj, že moc pracuju."

"Co to vlastně děláš za práci?" "To nemusíš vědět, kotě." "Kde jsi byl celý ten týden, když jsi mě tu nechal samotného?" "To nemusíš vědět." "Je to něco ilegálního?" "To nemusíš vědět." "Proč to vlastně děláš?" "Protože chci a protože je to práce, která stojí za to." "Takže, co to vlastně děláš za práci?" ...

Naštěstí, teď už to všechno vím. Nebo ne všechno, ale mám dostatečný obrázek. Tak vím, že nechci, aby to dělal. Jenže on chce. Říkal to. A viděl jsem, že to tak vážně myslí. Nejsem si jistý, že kdybych mu dal na výběr mezi tou prací a mnou, že bych nebyl bezdomovcem. Je to pro něj něco jako pro umělce umění. Nechci ho ztratit. Musel jsem si počkat na jeho nadřízeného/kolegu/kamaráda/bývalého a ujistit se násilím, že nedopustí, aby se mu někdy něco stalo. Přísahal. Svět je až moc malinký.

Psycholog mi řekl, že mám hodně psát. (Jako už jsem tu možná i psal.) Moc se toho nedržím, protože nevím, co psát. Tyto dva dny se totiž necítím vůbec dobře. Tedy, dnes mi občas bylo úplně skvěle, ale z toho zase mizerně, takže jsem zmatený a přešlý. Včera mi bylo tak zle, že jsem musel jít ze školy dřív domů (a to já obyčejně nedělám, protože jsem slíbil Romeovi, že nebudu jako on a školu dodělám bez problémů). Bylo mi zle psychicky. To je mi i dnes. A z toho psychického je mi zle i fyzicky. Jen občas. Když je ta lepší chvíle, tak bych si zpíval, cvičil, dělal cokoliv. Když ta horší, tak bych se šel usmrtit a nebo bych jen tak ležel a nic nedělal, jako už se mi jeden den povedlo a vyděsil jsem tím kocoura.
Mimochodem, dnes je mu devatenáct. Už. Ale nebyl to nijak výjimečný den. Byl pěkný a pak méně. Dal jsem mu hlavní dárek. Hned, jakmile mě probudil. Zeptal se mě, jestli to myslím vážně a já na to, že jo. A on mě objal a držel mě a já jeho a bylo to takové krásné, takové, jako to bylo vždy na začátku. Už nejsme na začátku. Už jsme uprostřed cesty. Dárek teprve vyzkoušíme. Prý až budu víc v klidu.
Tudíž jsem nepsal. A bohužel, s přibývajícím věkem to bude horší. Stářím se totiž vytrácí určitá forma talentu.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama