Březen 2014

Sorry for letting you down

28. března 2014 v 20:17 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Věci se pořád mění, to se tak říká. Některé jsou pořád víceméně stejné. Třeba jako já a moje sebepoškozovací závislost...nebo závislost na kafi.
Vyzkoušeli jsme nepočetně metod, jak mě toho zbavit. (Toho prvního, kafe mi vyhovuje.) Pořád nic. Pořád to dělám. Nemůžu si pomoct. Zkusil jsem přítele, doktora, kamarády (lol, že jich mám), psychologa...Jo, ono to bylo lepší. Na pár dní. Někdy týdnů. A potom to bylo stejné, někdy o hodně horší. Může za to máma. A po tolika letech se mi snažila nabídnout pomoc. Ne, děkuji. Ne, nemám mámu...ne v tom slova smyslu.

Já vlastně kolikrát ani nevím, co chci psát. Přitom mám psát, protože je to součást "terapie". Teda vlastně, ona je to jediná terapie, která mi tak nějak částečně pomáhá. Problém je v tom, že nemám čas psát nebo jsem unavený a nemám chuť se vysilovat vymýšlením čehokoliv. Proto stagnuju na jednom místě a nemůžu se k ničemu rozhoupat. "Tak tady je nápad, bude to tak a tak, ale...nemá cenu to začínat, stejně nebudu mít moc času."
Right.
Čeká mě materiální satisfakce.
Mám za sebou úspěšně první knihu od paňčelky kosti. Která mě oslovila daleko víc, než ta kniha, co mám teď. Tam to vypadá na nějaký sex, jakýsi (mně nepříjemný) slang, prostředí U-Bahnu, které mě přestalo zajímat. Mně je jedno, kdo koho kouří nebo co. Toho mám dost ve svém životě. Snažím se hledat hodnoty a jsem nějak zklamaný. Opravdu poznávám lidi, o kterých jsem si myslel, že je znám. A čím víc je opravdu znám, tím míň je mám rád. Někdy je lepší prostě nad vším nehloubat, protože z toho nevzejde nic moc dobrého. Lidi jsou špatní. Pro mě špatní.

Čekám Katynku a Tomáška. A kdyby to byl fakt, asi bych byl opravdu šťastný. Chtěl bych rodinu, která mi byla odepřena v mém dětství. Chci svoji rodinu. Chci být šťastnější. Život ve dvou je krásný, ale možná bude jednou příliš prázdný. Chytají mě mateřské pudy.

Budu psát o Katynce a Tomáškovi. Protože můžu. Proč bych nemohl? Je to pravda. Uspokojí to moji duši. Alespoň na nějakou dobu. Ale nevím, co o nich mám psát. Dnes jsem jednu takovou Katynku viděl, byla úplně jako v mých představách. Podíval jsem se přímo na ni a ona se podívala přímo na mě. Kdyby neseděla v tramvaji (na rozdíl ode mě), tak bych ji i možná oslovil. Zeptal bych se jí, jestli nechce být moje a ona by řekla ano. Potom bychom společně hledali Tomáška, o chvíli staršího. Našli bychom ho. Možná za dlouho, možná brzy. Byli bychom čtyři a byli bychom kompletní. Mám pocit, jako by v mém srdci byly právě ty dvě díry, kam patří.

Mám v sobě tolik moc lásky. A občas to neudržím v sobě a ta láska prostě vyvře na povrch. Je to jako sopka. Když mám špatnou náladu (nebo takovou neutrální) a potom to ze mě vytryskne a já všechny bližní miluju, jsem plný odpuštění, dokonce tam je nějaké láska ke mně samotnému. To se miluju, pro to, jak vypadám i pro to, jaký jsem uvnitř. Jenže...láva ztuhne. Už není žhavá. Sopka čeká na další výbuch. A sopky nebouchají denně. Cítím lásku hlavně k lidem, kterým věřím. Není jich moc a o to víc mě mrzí, že oni nevěří mně. Přijde mi špatné, že jsem se odevzdal a oni ne. Lidi mi přijdou špatní. Jen tak nějakým lidem se věřit nemá.

Romeo, můj jediný...jsou tu také šrámy, ale obrana je tak silná, že se neproboří. Nikdy.



xxx kotě

I know you're by my side through it all

24. března 2014 v 21:12 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Poté, co jsme s přítele zachránili kamaráda od skončení na ulici (resp. na nádraží mezi bezďáky), pohádali se, usmířili se, odcizili se, vyčítali si spousty věcí, znovu se pohádali a znovu se usmířili, se všechno dalo tak nějak do pořádku.

Minulé pondělí jsem začal pracovat. Za směšnou mzdu, středně namáhavá fyzická práce, člověk jede na autopilota. Jde to, ale dře to. Bolí mě záda a jsem věčně unavený. O víkendu jsem se zase víceméně válel, takže jsem měl možnost přemýšlet o tom, jak se sprovodit ze světa a no, upřímně, ani mi to nechybělo. Ještě teď z toho totiž mám blbý pocit. Ono to přejde, ostatně jako vždy.

Hodně jsme si toho s Romeem vysvětlili. Třeba ty jeho změny chování. (Proč zrovna já mám tak žárlivého přítele? Protože můžu.) Potom ty moje změny chování, což bylo na vysvětlení jednodušší, jelikož jsme spolu asi přes rok a tři čtvrtě a moje problémy řešíme furt, kdežto ty jeho minimálně rok a půl nebyly vhodné pro "malá kočičí ouška". There we go. A jak se s příchodem pravdy vše změnilo, můžu vědět každý prd.
Předtím:
"Co děláš za práci?"
"To nemusíš vědět."/"Do toho ti nic není."/"To není pro malá kočičí ouška."
Nyní:
"Co to teď děláš...jakože za práci?"
"No, asi tomu nebudeš rozumět, ale pojď se klidně podívat!"
"Right, nerozumím, ale super^^."

Chybí mi dočíst posledních devadesát stránek knížky od paňčelky kosti. Občas jsem měl problém se začíst (to bylo tou nečtecí náladou), ale zdárně se blížím konci. Jsou to dvě knihy v jedné a upřímně - ta druhá část je úplně jiná, trochu mě zklamala. A chybí mi tam taky jedna postava, ach jo. Snažím se nezatracovat české autory.

Seems like everything's fine. But it's not.

Klid před bouří, řekl bych. Teď jen nevím, jestli se sesypu z přepracování, přepsaní (lol, to spíš ne) nebo ze školy, z toho, že mě půlka lidí, co znám, hejtuje nebo z toho, že se mi ztrácí kamarádi a už se nechtějí najít zpátky. Nebo nevím.

"A někam spolu odjedeme, napořád, jenom ty a já a postel a jídlo a pohoda."
Jo, chtěl bych. Do Británie, znovu, procvičit si čengliš. Tedy, angličtinu, v mém případě. Ani bychom nemuseli být pořád v posteli. Asi se podíváme na nějaké letní brigády v UK, protože bych chtěl. A když chci, tak prostě chci.

Čas končit a jít do pelechu.



xxx kotě

Here, here in my head

16. března 2014 v 23:43 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Zase mě přešla ta čtecí nálada. To jsem si chtěl koupit ještě dvě knihy, ale tak...to třeba zase přijde.
Romeo má příšerně pohodlná obří trička. Do dnes nechápu, proč si vůbec kupuje XL, když má velikostně tak...no, menší velikost. Podle toho, jak čeho. Třeba kalhoty má velké, protože je vysoký a některé menší mu bývají krátké. Má tak neuvěřitelně tenké nohy. Miluju tenké nohy. Klučičí tenké nohy. Kradu mu oblečení. K mámě domů jsem si vzal i jeho tričko, protože mi nedošlo, že vlastně není moje. A taky miluju, jak se na mě usmívá. Už jsem na to přišel, usmívá se, jen když mu něco dělá dobře. Proto se usmívá zásadně na mě. Je to trochu smutné. Všechno je smutné.

Rozhodl jsem se, že se nebudu vnucovat. Začíná se mi zdát, že spousta lidí (lol, prý spousta) mě ve svém životě nechce, i když by mi to nikdy nepotvrdili. Takže tedy, rozhodl jsem se, že se nebudu bavit s nikým. Kromě Romea, žejo. To je můj velký kocour, se kterým se bavit musím, nejen protože u něj žiju (a neplatím nájem...pak se člověk nemá cítit jako Alan Harper).

Zítra půjdu poprvé na brigádu, jakože opravdu pracovat. V pátek jsem tam byl, taky pracoval, ale to bylo tak mimo, abych nebyl nezdvořilý vůči jednomu známému. Třeba to udrží moje myšlenky u něčeho jiného než je to, jak chci umírat a trpět a nevím, co všechno. Vypadá to, že to teď není vůbec dobré. A mám Sinatra-večer. Docela velký skok ze SS. Ono to přejde, vždycky to přejde. Ale přechází to líp, když má člověk pocit, že je důležitý a není úplně k ničemu. Což...se mi už nestane, protože vím, že k ničemu opravdu jsem. Měl bych jít asi za psychologem, někdy, až zrovna nebudou potřebovat moje ruce na brigádě. Chci konečně slyšet, že jsem udělal pokrok. Že i když je to všechno špatné, všechno se mnou je možná ještě horší, tak to je pokrok a můžeme se hnout z místa. I just hate being stuck in here. Pravda mi otevřela veškeré dveře, které mohla, ale já si je asi zabouchl, protože se bojím. Romeo měl pravdu. Samotnému mi bude možná líp. Aspoň neuvidím, jak na mě lidi nemají čas, náladu a jak pro ně nic neznamenám, i když tvrdí, jak mě mají rádi...nebo aspoň nevyvrací, že ne. Předtím jsem byl bez lidí, bylo mi mizerně, ale aspoň jsem věděl, že spoléhat se můžu jen na sebe. Nemusel jsem poslouchat a číst plané kecy o tom, jak se všichni máme rádi, když to není pravda. Byl jsem jenom já, jenom moje problémy, jenom moje hlasy, ty hlasy v mé hlavě, které jsou tam zase. Nemusel jsem mluvit, ne nahlas. Oni mě slyšeli. Všichni, u kterých jsem to potřeboval. Pořád mě slyší. K čemu se svěřovat lidem, když ti to stejně neocení? K čemu? Neumí na to odpovědět. A na co si já neumím odpovědět? Já vím sám pro sebe odpověď na všechno. Nečelil jsem jinému fňukání, než tomu svému. What's the matter? Je v pořádku mít deprese, mít hodně depresí. Vždycky to bylo v pořádku, protože jsem zabil. Jak mám asi žít s tou vinou? Měl bych to všechno nahradit. Měl bych zaplatit svým životem, ale to můžu, až mě všichni nechají jít a jeden člověk mě pořád jít nenechá, protože chce odejít zároveň se mnou a teď zkrátka není teď správný čas na odcházení. Budu připravený, až budeme připravení oba. To je prostě fakt. Nemůžu odejít jenom napůl. Oko za oko, zub za zub, život za život.
Opravdu bych měl jít za psychologem. Ostatní lidi říkají, že to pomáhá. I když to není pravda. Mně to nepomáhá. Žádný člověk nepomáhá. To jenom ty hlasy. Říkají mi, co mám dělat. A moje druhá půlka. Ale hlavně hlasy. I'm pretty messed up again. Jak mi asi může pomoct někdo, kdo mě absolutně nezná? Někdo, kdo mě před několika týdny viděl poprvé. Někdo, kdo ani neví, že moje oblíbená barva je červená. Ale ty hlasy, ty jsou se mnou pořád. I když je neslyším, jsou tam. Ty ví, co bych měl a co ne. Necítím se dobře. Vůbec. Jsou to jen světlé chvilky, kdy je neslyším a potom zase ano, protože jsou mojí součástí a ví, co si v sobě nesu, stejně jako to ví moje máma a Romeo a já.
Nemám rád lidi. Ty hlasy mi to připomínají čím dál častěji.


xxx kotě

I can't sleep, bloodshot eyes and I still feel fine

12. března 2014 v 20:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Je středa. Už. Ty týdny hrozně ubíhají. Ještě jsem pořádně nezačal číst knížku od paňčelky kosti. Protože jsem na to neměl myšlenky, vlastně se všechno zase obrátilo, což není nic nového. (Ono se tu skoro v každém článku něco obrací. Zrovna doufám, že se mi neobrátí žaludek.)

V neděli jsme se pohádali. S Romeem. Kvůli takové blbosti jako je povlečení. Dostal facana a nějak jsme se tomu pak zasmáli. Jo, přesně tak to bylo. Nebral jsem to nijak extra zle. Stane se. Pak jsem skoro nespal a měl jsem trošku dobré stavy. A z pondělka na úterý jsem zase skoro nespal a měl jsem úchvatné stavy. (Viz pondělní článek. To jsem měl úžasný stav.) Byl naštvaný, že nespím. (Není mi deset! Není. Nejsem malý kluk. Jsem skoro dospělý.) Včerejšek stál za hovno. Ve škole jsme se zase chytli, tentokrát hodně. Sbalil jsem se a odešel. Ne domů. Tam jsem si vzal pár věcí, nechal tam zásnubák a odjel k mámě. Ano, k mámě. Ke svojí mámě. K té mámě, co mi tolik ubližovala a teď se snaží to napravit. Odpoledne a večer jsem se celkem držel. V noci už ne. A teď díky tomu vypadám tak, jak jsem vypadal, když se do mě zamiloval. (Akorát mínus deset kilo, plus pár deka svalů a plus nekonečno jizev.) Jsem jako svoje patnáctileté já. Bylo to v noci pěkně červené.

A pořád poslouchám OCD a snažím se cítit tak nějak jako kdysi. Když jsem byl já, ten pravý a nezměněný já. Občas to jde.

Nic nebolí víc, než viděl zlomeného přítele. A nemoci říct ano.


xxx kotě

At the end of your bed

10. března 2014 v 22:43 | Arthurovo kotě
Nespal jsem, nechci spát. We will never sleep cuz sleep is for the weak. Něco na tom pravdy bude. Protože mraky. A zmizel mi Ryan. Což je dobře. Nemůžu se rozptylovat. Dnes jsem vstával brzy. Moc brzy. "Vstával". A kouřil jsem. Přítele. A bylo to fajn, protože všechno je fajn, protože jsme v mraku a já ani nevím, co to tu píšu, ale to je jedno. Mrak to zachrání. Ještě k tomu nevím, od kdy poslouchám Suicide Silence, pravděpodobně ode dneška. Protože nevím, protože mraky.
Dneska byl moc pěkný den. Moc pěkný. Bylo teploučko a viděl jsem Kay a bylo to okay. Mám už třetí kafe a je mi fajn. Tak mrakově. A když byl takový pěkný den, tak jsme ve škole řešili hovna. Vážně hovna. Jak se anglicky řekne hovno? Shit? Není to poprvé. Když prostě uprostřed důležitého a vážného rozhovoru spolužačka řekne, že po kafi ji vždycky chytne sraní. Moje iluze o tom, že holky nekadí, je fuč.
Poslední dobou, jak se toho moc děje, mám hrozné výpadky paměti a nikdy nevím, jak to, ale zase je pondělí a já pondělky rád nemám. A momentálně je mi to tak nějak jedno. Paňčelka kost mi doporučila knihu, tak uvidíme. Pokud bude špatná, už si poradit nenechám. Můj mozek je vzácný. Moc vzácný. I když jsem jeho půlku zabil přečtením sta (?) stran padesáti odstínu šedi. Šedá je tak krásná barva, ale ta kniha je píčovina na entou. Lidi by měli číst klasiku. A pak taky všechny ty dobré knihy, co jsem četl.
Lemme just say...dnešek je fakt divný. Já jsem divný. Ale všichni tvrdí, že ne, protože bych se mohl urazit. Urážím se často. A občas to jenom hraju a občas ne a přitom ani nevím, proč se urážím. Asi mě to baví. Nebo mě to nebaví, ale myslím si, že mě to baví. A všechno je jenom iluze a to je jediná pravda. Pravda neexistuje a jestli existuje, tak stejně neexistuje. Každý má svoji pravdu, co není pravda. Pravda se mnou jede na hovnovým mraku. A proč? Protože může.
Jsem želva. Taková hořící želva v mraku.


xxx kotě

It's okay to forgive

7. března 2014 v 21:22 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jak víte, v posledních týdnech se dělo docela dost věcí. Cítím, jako by se mi celý svět stavěl na hlavu a ono taky jo. Hodně toho je špatně. Ale žiju, přežívám a to je důležité.

Včera a předevčírem jsem se jaksi ulíval celé dny doma a to proto, že mi v úterý bylo vážně blbě (jak fyzicky, tak i psychicky - čím to, že se občas při té největší depce chechtám jako postižený lachtan?), tak jsme se domluvili s Romeem, že tedy výjimečně můžu. Jo, a taky jsem se nechtěl vidět s tím blonďatým kusem masa. (Stejně jsme se viděli dnes a neuvěřitelně to jiskřilo, howgh.) Takže jsem se dva dny válel. Kdybych napsal, že mi to neprospělo, tak bych lhal. Něco jsem přibral (grr.), ale na druhou stranu to nebyl takový nátlak. Tady ten tlak je totiž to poslední, co zrovna potřebuju. Většinu času jsem tak nějak na pokraji zhroucení, ale to není nic vážného...ne u mě.
Včera (nebo možná předevčírem, zase se mi hrozně slévají dny do sebe) mi volala máma. Hned ráno, někdy v půl osmé, když jsem ještě spal, tak jsem jí to omylem zvedl a řekl jí, že s ní mluvit nechci. Protože jsem nechtěl. Pořád jsem byl hrozně naštvaný za to všechno...za lhaní, podvody, lásku, kterou mi upírala. Jak jsem ji ale slyšel, tak se mi to nějak rozleželo v hlavě. Teď už mi přece nelže, nemá o čem. Už mi nemůže domů přivést něco/někoho, co/kdo mi ublíží. Protože u ní už přeci nejsem doma. Takže jsem tedy vzal svůj (nesmrtelný^^) mobil a zavolal jí s tím, že se chci vidět. Souhlasná reakce byla rychlejší než Severus naháněný šampónem (jen se snažím nějak vtipně přirovnat...heh, nedaří se, okay). Chtěla. Celou dobu od toho, kdy jsme se viděli posledně, jsem věděl, že ji to vážně mrzí a chce to nějak napravit. Akorát ono to asi nikdy napravit nepůjde.
Tudíž, viděli jsme se. Hned jsem jí řekl, že nechci odpovídat na všechny otázky, které má. Věděl jsem, že se bude chtít ptát. Tak řekla, že nemusím. A snažila se mě obejmout. Musel jsem ji zastavit s tím, že na to je ještě moc brzy. Nechám na sebe sahat jen některé lidi. A těch je vážně proklatě málo. (Zeptejte se jedné pokladní už nevím kde, jak mi nedávno sáhla na ruku a můj přítel ji za to málem "zjebal do čtverce" - tento výraz se mi opravdu líbí, akorát je na mě moc neslušný, heh. To jen proto, že to nenávidím, i když sám bych jí asi nic neřekl.) Tak jsme si povídali. Ptal jsem se jí, jak jí je, jestli někoho má...docela citlivé téma, co práce, jestli jí něco chybí (kromě mojí maličkosti). Dozvěděl jsem se, že se má relativně fajn, má nového přítele, který je opravdu hodný (což bylo na čase, upřímně), že se možná vezmou a že ji to všechno mrzí. A jen tak mezi řečí se mi zmínila, že toho chlapa nemiluje (ne doopravdy). Protože pořád miluje tátu. (Jo, tak tohle mám asi po ní.)
Pak se ptala ona. Na mě, na školu, na to, co viděla posledně, na Romea, na plány do budoucna a jestli se tedy budeme alespoň vídat, když tam nehodlám bydlet. Upřímně jsem jí sdělil, že škola mě nebaví, pár osobnějších vysvětlujících věcí, že Romeo je pořád stejně úžasný (nebo spíš časem i ještě víc), že jsem si vybral vysokou školu a že se můžeme vídat, ale bude to zahrnovat i přítele, proti čemuž najednou neměla žádných námitek. Zdůraznil jsem také, že ta domluva mezi mým kocourem a ní stále platí. Už by mi mohlo být osmnáct...Občas je hrozné být o rok a půl mladší než druhá polovička.
Schůzka s mámou dopadla nakonec samozřejmě dobře. Uvidíme se zase brzy, ještě přesně nevím kdy. Prý si dáme vědět.

Jak jsem tak dnes jel tramvají (měl jsem toho poměrně moc na tak krátkou dobu, jako je pouhý den), tak mě popadl jakýsi smutek. Seděl jsem na té super bedně s elektřinou nebo co to tam je, protože jsem si k nikomu nechtěl přisednout (a to proto, že cizí lidé jsou pro mě velice toxičtí) a abych seděl sám, na to zas nebylo místo. Tak si jedu, sluchátka v uších a rozhlížím se. A ono co? Polovina tramvaje vytažený mobil. Polovina poloviny, které jsem viděl do displaye tam měla facebook (a to, prosím pěkně, i očividně starší a mladší ročníky) a něco ťukala. Já jen přepínal písničky a asi dvakrát odepsal na sms. Kam jsme se to dostali? Mně to hrozně vadí. Sedím v hospodě (eeeehm...chci říct v galerii nebo muzeu...nebo Mekáči), povídám si s člověkem, kterého jsem neviděl půl roku (třeba Brunetku nebo Kay nebo whoever) a ono to pořád jenom čumí do mobilu. Fajn, beru, taky to dělám. Dělám to doma. Před člověkem, se kterým se vidím momentálně skoro 365 dní v roce. Ale když jde o někoho takto, tak ten mobil hodím do tašky nebo kapsy a občas se kouknu, jestli to není něco důležitého (třeba extrémně žárlivý přítel nebo tak) a když mi ten člověk, se kterým tam sedím, nevěnuje pozornost a lajkuje statusy či co, tak si odepíšu i na nezávažné věci. Na jejich místě bych radši byl rád, že je ten kotěcí podivím vůbec ochotný se se mnou vidět a neutéct a občas prohodit slovo. Well, obviously good friends.
Ale kde je ta větší pointa. Je normální, že facebookují (nebo twitterují, hipstagramují...) děcka v mém věku. Co mají cca 14/15+...Víc mě ale mrzí, že to dělají i děti, které mají osm až deset let. Jako třeba ti dva kluci, kteří seděli přímo proti mně na té druhé el. bedně. Místo toho, aby se třeba normálně bavili, tak pořád čučeli do těch mobilů (o dvacet řad lepších, než mám já). Ten jeden ho měl zvednutý dokonce přímo před očima. Když mně bylo deset, tak...jsem četl. Knížky, ne statusy. Ani nevím, jestli byl vůbec fb. Tuším, že bylo jen libko (ach bože, jsem starý kus). Je velmi pěkné, že má moje desetiletá (nebo jedenáct? fuck...ale jo, deset) skype, akorát je problém, že přečíst jednu stránku knihy jí trvá okolo deseti minut. A to jsem úplně vážný. Ve čtvrté třídě počítá na prstech jednoduché příklady.

Abych celý článek odlehčil. Dnešek nebyl jen špatný. Po cestě domů jsem se stavil v obchodě a koupil si knihu. Jenom netuším, kam ji ještě zvládnu nacpat.


xxx kotě