I can't sleep, bloodshot eyes and I still feel fine

12. března 2014 v 20:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Je středa. Už. Ty týdny hrozně ubíhají. Ještě jsem pořádně nezačal číst knížku od paňčelky kosti. Protože jsem na to neměl myšlenky, vlastně se všechno zase obrátilo, což není nic nového. (Ono se tu skoro v každém článku něco obrací. Zrovna doufám, že se mi neobrátí žaludek.)

V neděli jsme se pohádali. S Romeem. Kvůli takové blbosti jako je povlečení. Dostal facana a nějak jsme se tomu pak zasmáli. Jo, přesně tak to bylo. Nebral jsem to nijak extra zle. Stane se. Pak jsem skoro nespal a měl jsem trošku dobré stavy. A z pondělka na úterý jsem zase skoro nespal a měl jsem úchvatné stavy. (Viz pondělní článek. To jsem měl úžasný stav.) Byl naštvaný, že nespím. (Není mi deset! Není. Nejsem malý kluk. Jsem skoro dospělý.) Včerejšek stál za hovno. Ve škole jsme se zase chytli, tentokrát hodně. Sbalil jsem se a odešel. Ne domů. Tam jsem si vzal pár věcí, nechal tam zásnubák a odjel k mámě. Ano, k mámě. Ke svojí mámě. K té mámě, co mi tolik ubližovala a teď se snaží to napravit. Odpoledne a večer jsem se celkem držel. V noci už ne. A teď díky tomu vypadám tak, jak jsem vypadal, když se do mě zamiloval. (Akorát mínus deset kilo, plus pár deka svalů a plus nekonečno jizev.) Jsem jako svoje patnáctileté já. Bylo to v noci pěkně červené.

A pořád poslouchám OCD a snažím se cítit tak nějak jako kdysi. Když jsem byl já, ten pravý a nezměněný já. Občas to jde.

Nic nebolí víc, než viděl zlomeného přítele. A nemoci říct ano.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama