It's okay to forgive

7. března 2014 v 21:22 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jak víte, v posledních týdnech se dělo docela dost věcí. Cítím, jako by se mi celý svět stavěl na hlavu a ono taky jo. Hodně toho je špatně. Ale žiju, přežívám a to je důležité.

Včera a předevčírem jsem se jaksi ulíval celé dny doma a to proto, že mi v úterý bylo vážně blbě (jak fyzicky, tak i psychicky - čím to, že se občas při té největší depce chechtám jako postižený lachtan?), tak jsme se domluvili s Romeem, že tedy výjimečně můžu. Jo, a taky jsem se nechtěl vidět s tím blonďatým kusem masa. (Stejně jsme se viděli dnes a neuvěřitelně to jiskřilo, howgh.) Takže jsem se dva dny válel. Kdybych napsal, že mi to neprospělo, tak bych lhal. Něco jsem přibral (grr.), ale na druhou stranu to nebyl takový nátlak. Tady ten tlak je totiž to poslední, co zrovna potřebuju. Většinu času jsem tak nějak na pokraji zhroucení, ale to není nic vážného...ne u mě.
Včera (nebo možná předevčírem, zase se mi hrozně slévají dny do sebe) mi volala máma. Hned ráno, někdy v půl osmé, když jsem ještě spal, tak jsem jí to omylem zvedl a řekl jí, že s ní mluvit nechci. Protože jsem nechtěl. Pořád jsem byl hrozně naštvaný za to všechno...za lhaní, podvody, lásku, kterou mi upírala. Jak jsem ji ale slyšel, tak se mi to nějak rozleželo v hlavě. Teď už mi přece nelže, nemá o čem. Už mi nemůže domů přivést něco/někoho, co/kdo mi ublíží. Protože u ní už přeci nejsem doma. Takže jsem tedy vzal svůj (nesmrtelný^^) mobil a zavolal jí s tím, že se chci vidět. Souhlasná reakce byla rychlejší než Severus naháněný šampónem (jen se snažím nějak vtipně přirovnat...heh, nedaří se, okay). Chtěla. Celou dobu od toho, kdy jsme se viděli posledně, jsem věděl, že ji to vážně mrzí a chce to nějak napravit. Akorát ono to asi nikdy napravit nepůjde.
Tudíž, viděli jsme se. Hned jsem jí řekl, že nechci odpovídat na všechny otázky, které má. Věděl jsem, že se bude chtít ptát. Tak řekla, že nemusím. A snažila se mě obejmout. Musel jsem ji zastavit s tím, že na to je ještě moc brzy. Nechám na sebe sahat jen některé lidi. A těch je vážně proklatě málo. (Zeptejte se jedné pokladní už nevím kde, jak mi nedávno sáhla na ruku a můj přítel ji za to málem "zjebal do čtverce" - tento výraz se mi opravdu líbí, akorát je na mě moc neslušný, heh. To jen proto, že to nenávidím, i když sám bych jí asi nic neřekl.) Tak jsme si povídali. Ptal jsem se jí, jak jí je, jestli někoho má...docela citlivé téma, co práce, jestli jí něco chybí (kromě mojí maličkosti). Dozvěděl jsem se, že se má relativně fajn, má nového přítele, který je opravdu hodný (což bylo na čase, upřímně), že se možná vezmou a že ji to všechno mrzí. A jen tak mezi řečí se mi zmínila, že toho chlapa nemiluje (ne doopravdy). Protože pořád miluje tátu. (Jo, tak tohle mám asi po ní.)
Pak se ptala ona. Na mě, na školu, na to, co viděla posledně, na Romea, na plány do budoucna a jestli se tedy budeme alespoň vídat, když tam nehodlám bydlet. Upřímně jsem jí sdělil, že škola mě nebaví, pár osobnějších vysvětlujících věcí, že Romeo je pořád stejně úžasný (nebo spíš časem i ještě víc), že jsem si vybral vysokou školu a že se můžeme vídat, ale bude to zahrnovat i přítele, proti čemuž najednou neměla žádných námitek. Zdůraznil jsem také, že ta domluva mezi mým kocourem a ní stále platí. Už by mi mohlo být osmnáct...Občas je hrozné být o rok a půl mladší než druhá polovička.
Schůzka s mámou dopadla nakonec samozřejmě dobře. Uvidíme se zase brzy, ještě přesně nevím kdy. Prý si dáme vědět.

Jak jsem tak dnes jel tramvají (měl jsem toho poměrně moc na tak krátkou dobu, jako je pouhý den), tak mě popadl jakýsi smutek. Seděl jsem na té super bedně s elektřinou nebo co to tam je, protože jsem si k nikomu nechtěl přisednout (a to proto, že cizí lidé jsou pro mě velice toxičtí) a abych seděl sám, na to zas nebylo místo. Tak si jedu, sluchátka v uších a rozhlížím se. A ono co? Polovina tramvaje vytažený mobil. Polovina poloviny, které jsem viděl do displaye tam měla facebook (a to, prosím pěkně, i očividně starší a mladší ročníky) a něco ťukala. Já jen přepínal písničky a asi dvakrát odepsal na sms. Kam jsme se to dostali? Mně to hrozně vadí. Sedím v hospodě (eeeehm...chci říct v galerii nebo muzeu...nebo Mekáči), povídám si s člověkem, kterého jsem neviděl půl roku (třeba Brunetku nebo Kay nebo whoever) a ono to pořád jenom čumí do mobilu. Fajn, beru, taky to dělám. Dělám to doma. Před člověkem, se kterým se vidím momentálně skoro 365 dní v roce. Ale když jde o někoho takto, tak ten mobil hodím do tašky nebo kapsy a občas se kouknu, jestli to není něco důležitého (třeba extrémně žárlivý přítel nebo tak) a když mi ten člověk, se kterým tam sedím, nevěnuje pozornost a lajkuje statusy či co, tak si odepíšu i na nezávažné věci. Na jejich místě bych radši byl rád, že je ten kotěcí podivím vůbec ochotný se se mnou vidět a neutéct a občas prohodit slovo. Well, obviously good friends.
Ale kde je ta větší pointa. Je normální, že facebookují (nebo twitterují, hipstagramují...) děcka v mém věku. Co mají cca 14/15+...Víc mě ale mrzí, že to dělají i děti, které mají osm až deset let. Jako třeba ti dva kluci, kteří seděli přímo proti mně na té druhé el. bedně. Místo toho, aby se třeba normálně bavili, tak pořád čučeli do těch mobilů (o dvacet řad lepších, než mám já). Ten jeden ho měl zvednutý dokonce přímo před očima. Když mně bylo deset, tak...jsem četl. Knížky, ne statusy. Ani nevím, jestli byl vůbec fb. Tuším, že bylo jen libko (ach bože, jsem starý kus). Je velmi pěkné, že má moje desetiletá (nebo jedenáct? fuck...ale jo, deset) skype, akorát je problém, že přečíst jednu stránku knihy jí trvá okolo deseti minut. A to jsem úplně vážný. Ve čtvrté třídě počítá na prstech jednoduché příklady.

Abych celý článek odlehčil. Dnešek nebyl jen špatný. Po cestě domů jsem se stavil v obchodě a koupil si knihu. Jenom netuším, kam ji ještě zvládnu nacpat.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama