Sorry for letting you down

28. března 2014 v 20:17 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Věci se pořád mění, to se tak říká. Některé jsou pořád víceméně stejné. Třeba jako já a moje sebepoškozovací závislost...nebo závislost na kafi.
Vyzkoušeli jsme nepočetně metod, jak mě toho zbavit. (Toho prvního, kafe mi vyhovuje.) Pořád nic. Pořád to dělám. Nemůžu si pomoct. Zkusil jsem přítele, doktora, kamarády (lol, že jich mám), psychologa...Jo, ono to bylo lepší. Na pár dní. Někdy týdnů. A potom to bylo stejné, někdy o hodně horší. Může za to máma. A po tolika letech se mi snažila nabídnout pomoc. Ne, děkuji. Ne, nemám mámu...ne v tom slova smyslu.

Já vlastně kolikrát ani nevím, co chci psát. Přitom mám psát, protože je to součást "terapie". Teda vlastně, ona je to jediná terapie, která mi tak nějak částečně pomáhá. Problém je v tom, že nemám čas psát nebo jsem unavený a nemám chuť se vysilovat vymýšlením čehokoliv. Proto stagnuju na jednom místě a nemůžu se k ničemu rozhoupat. "Tak tady je nápad, bude to tak a tak, ale...nemá cenu to začínat, stejně nebudu mít moc času."
Right.
Čeká mě materiální satisfakce.
Mám za sebou úspěšně první knihu od paňčelky kosti. Která mě oslovila daleko víc, než ta kniha, co mám teď. Tam to vypadá na nějaký sex, jakýsi (mně nepříjemný) slang, prostředí U-Bahnu, které mě přestalo zajímat. Mně je jedno, kdo koho kouří nebo co. Toho mám dost ve svém životě. Snažím se hledat hodnoty a jsem nějak zklamaný. Opravdu poznávám lidi, o kterých jsem si myslel, že je znám. A čím víc je opravdu znám, tím míň je mám rád. Někdy je lepší prostě nad vším nehloubat, protože z toho nevzejde nic moc dobrého. Lidi jsou špatní. Pro mě špatní.

Čekám Katynku a Tomáška. A kdyby to byl fakt, asi bych byl opravdu šťastný. Chtěl bych rodinu, která mi byla odepřena v mém dětství. Chci svoji rodinu. Chci být šťastnější. Život ve dvou je krásný, ale možná bude jednou příliš prázdný. Chytají mě mateřské pudy.

Budu psát o Katynce a Tomáškovi. Protože můžu. Proč bych nemohl? Je to pravda. Uspokojí to moji duši. Alespoň na nějakou dobu. Ale nevím, co o nich mám psát. Dnes jsem jednu takovou Katynku viděl, byla úplně jako v mých představách. Podíval jsem se přímo na ni a ona se podívala přímo na mě. Kdyby neseděla v tramvaji (na rozdíl ode mě), tak bych ji i možná oslovil. Zeptal bych se jí, jestli nechce být moje a ona by řekla ano. Potom bychom společně hledali Tomáška, o chvíli staršího. Našli bychom ho. Možná za dlouho, možná brzy. Byli bychom čtyři a byli bychom kompletní. Mám pocit, jako by v mém srdci byly právě ty dvě díry, kam patří.

Mám v sobě tolik moc lásky. A občas to neudržím v sobě a ta láska prostě vyvře na povrch. Je to jako sopka. Když mám špatnou náladu (nebo takovou neutrální) a potom to ze mě vytryskne a já všechny bližní miluju, jsem plný odpuštění, dokonce tam je nějaké láska ke mně samotnému. To se miluju, pro to, jak vypadám i pro to, jaký jsem uvnitř. Jenže...láva ztuhne. Už není žhavá. Sopka čeká na další výbuch. A sopky nebouchají denně. Cítím lásku hlavně k lidem, kterým věřím. Není jich moc a o to víc mě mrzí, že oni nevěří mně. Přijde mi špatné, že jsem se odevzdal a oni ne. Lidi mi přijdou špatní. Jen tak nějakým lidem se věřit nemá.

Romeo, můj jediný...jsou tu také šrámy, ale obrana je tak silná, že se neproboří. Nikdy.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama