Take me home

13. dubna 2014 v 21:28 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Už je to chvíli, co jsem se ozval. Ne, že bych neměl čas, to mám, spousty, když potřebuju. Spíš nemám chuť psát bláboly, které si akorát já čtu sem tam. Děje se všechno, děje se nic, jako obvykle. Dny jsou týdny, týdny jsou měsíce, měsíce roky a mě to nebaví.
Od paňčelky kosti jsem si půjčil Kafku, tak jsem zvědavý, kdy se do toho pustím. Asi v úterý.
Je mi smutno. A to mi dnes bylo dobře. S večerem přichází smutek. Není to nic moc, co si budeme nalhávat.
Minulou noc jsem se postavil mezi Romea a jeho práci, že si má vybrat. Tak si vybral mě a omluvil se mi. A když jsme potom skončili, tak mi poděkoval. Že prý za to, že jsem s ním, že jsem mu to dovolil. Jako bych měl na výběr, když ho miluju, žejo.
Přemýšlím, že nepůjdu spát.
Minulou noc jsem všechno pokazil. "Můžeš mi říct všechno, co máš na srdci."
A problém je v tom, že on to udělal a dneska se mi skoro nepodíval do očí. Protože se cítí blbě. Má snad proč? Nemá. Jenom se cítí zranitelný, protože se mi úplně otevřel, což obvykle nedělá. Ještě to nikdy neudělal tak, jako minulou noc. Minulá noc byla kouzelná. Přinutila mě ho milovat ještě víc. Chci ho milovat víc. Potřebuju ho milovat víc.
Prý mám zas chodit k psychologovi. Mně to přišlo hrozně vtipné. Lepším se. Proč bych nemohl? Třeba to je...možné.
Brzy to bude dva roky, co jsme spolu. A jsme oba úplně jiní. Lepší.
Občas říkám věci, kterým nikdo nerozumí. Možná je říkám pro sebe.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama