Květen 2014

work hard

5. května 2014 v 21:34 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dneska je vydařený den. Všechno je sluníčkové. Tedy, většinu času. A proč tak asi...?:)

Abych trochu odběhl. Začal jsem svoji dietu, která se zrovna nepovedla, protože jsem měl půl rohlíku a papriku, půlku jablka (ještě mám druhou půlku v tašce, sakra.) a taky tři kotle zeleninového salátu a kus tmavé čokolády. Hovádko boží. Ale ráno jsem si dal chvilku kardia a posilování, což ze mě nedělá hrdinu (vzhledem k tomu, jak jsem si vůbec nedal do těla:/), ale lepší než nic. Od zítřka najíždím na nový cvičební plán a snad neumřu. Jestli ano, tak veškerý svůj majetek (včetně kocoura) odkážu někomu moc hodnému...nebo to rozdělím víc lidem, uvidíme.
Docela přemýšlím, že si zítra přivstanu a zacvičím, ale myslím, že by sousedy ranilo poslouchat gym rádio v pět ráno :D. (Ne, sluchátka mě nebaví, když jsem doma.) Dneska hráli nějaký remix na Smells like teen spirit a myslím, že Kurtův prach se musí obracet v hrobě.


Zítra budu většinu dnes venku, což bude fajn. Jsem venku rád. Většinou. Hlavně, když mám dobrou náladu. Nebo aspoň takovou normální. A když depčím, tak jsem radši doma. Kdo taky ne?

Nakonec budu o prázdninách spíš v Česku (:((((..achjo), ale to nevadí. Najdu si práci tady, budu se připravovat na přijímačky na vysokou, k maturitě se budu učit, abych to nenechal až na duben (tak to stejně bude, ale což).

Měl jsem číst Kafku, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Zkusil jsem pár stránek, ale nějak mě to nevtáhlo, takže na to asi nemám náladu. Ve středu to vrátím a budu se stydět.

Chtěl jsem dnes hodně psát. Jenže jak je ten večer, tak mě nějak opustila energie (ty dny jsou nějak dlouhé poslední dobou), ale vynahradím si to jindy. Netvrdím, že zítra (zvlášť asi ne, jestli po škole půjdu ještě do práce), ale brzy určitě ano. A těším se. Jak se zase budu stydět při psaní sex-scén a zavírat přitom oči. (To jsem, prosím pěkně, řádný úchylák.) Věci se možná zase změní. Nevím :). Někdy je lepší nevědět. A nevím, kdy jsem naposledy napsal článek s takovým množství smajlíků. Je to brutálně infantilní a připadám si jako mokrá třináctka. Nevadí, budiž. To jsem si zrovna nedávno říkal, že moje psaní má občas nějakou hodnotu. Beru zpět (no backiez, oh shit).



xxx kotě

All the secrets that we keep

4. května 2014 v 15:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Docela dlouho jsem nepsal, a to vůbec. Proč? Protože jsem neměl, co bych psal. To je jednoduché a navíc pravdivé vysvětlení. A všichni říkají, že bych měl psát. Jenže třeba už nechci. Třeba jsem z toho vyrostl, jak někteří vyrostou z metalové hudby nebo depešáckého období. Proč bych měl psát? Třeba to není můj osud. Třeba je můj osud sedět v kanclu a obsluhovat šéfa. Nebo možná budu lítat ve skladu (haha, jako kdybych to nedělal už teď) a osm hodin denně se tam honit s těžkými balíky věcí. Či snad můžu být úspěšný matematik (věřím tomu, že mě všichni slyšíte se smát), fyzik, chemik (ne, děkuji), doktor (doktor - nikoli lékař!), můžu sedět pod stromem jako Buddha a předávat dál své vědění. (A ne, Buddha opravdu nebyl tlustý...takže bych měl možná zhubnout.) Já vím totiž spoustu věcí. To je věc, na kterou jsem přišel nedávno. Vlastně dnes nebo včera. Spíš dnes. Můj přítel mi říká, abych přestal být tak chytrý a byl někdy víc normálnější v tomhle ohledu. Můj přítel, který když říká výši svého IQ, tak si lidi myslí, že jim dává telefonní číslo i s předvolbou pro stát. Naše chytrost je hrozně odlišná. Přesně řečeno se liší o 1,8 %. Ano 1,8 je hodně.
Naše diverzita se mi hrozně líbí. Proč by taky ne?

Nějak jsem asi pozastavil hledání nového kamaráda, o čemž jsem tu možná psal a možná ne (nepamatuju se). Protože Romeo řekl, že být můj kamarád je prostě práce na plný úvazek a ne každý na to má. Což jsem si samozřejmě přebral ve špatném smyslu, takže jsem byl naštvaný a smutný a uražený, ale pak se mi trochu rozsvítilo a zjistil jsem, že on má vlastně pravdu. A ještě to řekl tak pěkně eufemisticky, což se mu vůbec nepodobá. Chápu, že ne každý chce kamarádit s mým nebývale vyvinutým (čti: postiženým) mozkem. A taky je mi jasné, že ne všichni by snesli to, jak jsem schopný kamarádsky opravovat (čti: neustále kritizovat, protože lidi jsou blbí a neumí nic udělat správně), že poměrně rychle mluvím (čti: že mi nerozumí ani slovo, protože buď používám slova cizí nebo používám slova česká, ale moc rychle) a hlavně, že neuvěřitelně rychle myslím. A to je, prosím pěkně, fakt. Někdy mluvím o A a najednou zjistím, že mluvím o B a přemýšlím k tomu o C. A můj parťák na mě civí, že co...? Nemusím připomínat, že už jsem takto vymyslel i spoustu nových slov nebo jejich zkomolenin. Jediné chvíle, kdy můj mozek pracuje pomalou rychlostí jsou ty, když se probouzím, usínám, jsem pod vlivem alkoholu nebo drog. Vzhledem k tomu, že pít, hulit a brát prášky po kilech, jsem přestal, tak se moje schopnost snížit rychlost na rychlost lidskou eliminovala do několika minut denně. (Ne, že bych se nedávno opil, vůbec.)


Jo, od zítřka držím zase dietu. Držte mi palce, dneska to oslavím kýblem doma udělané zmrzliny.

Od minulého čtvrtku mě pobolívalo v krku, takže jsem cucal všelijaké pastilky na bolístky, jenže mi to nepomohlo a ještě se k tomu přidala teplota, takže jsem se ve středu odhodlal (sám!) zajít k paní doktorce, jestli to není náhodou něco vážnějšího. Posléze jsem se dozvěděl, že je zas nějaká angínová vlna (každý má angínu, bože, to je panika jak u ptačí nebo prasečí chřipky), takže mám antibiotika a po osmi hodinách svádím souboj s práškem. Vždycky mě zajímá, jestli ho (s uvážením jeho velikosti) sním první já nebo mě sní on. Zatím je to 13 : 0 pro mě. Ještě mi jich zbývá 8. Konečně jsem ale došel na to, jak je polykat, aniž bych měl pocit, že se mi ten zmrdeček zaseknul v krku a nechce dovnitř ani ven. Základem úspěchu je strčit si ho do úst a k tomu pít, jako kdyby to byla jen voda. Ne žádný prášek velikosti drobnějšího menhiru. Mám být doma až do úterý a ve středu se zastavit k doktorce, ale v úterý jdu normálně do školy, zítra do práce, protože jebat. Byl jsem doma dva dny prakticky sám a málem jsem doopravdy zešílel. Jo, už k tomu nemám moc daleko.

Tak hádám, že můj život se nakonec bude pořád motat kolem slov.

Dneska jsme jeli do Olympie nakupovat. Jen tak, protože Romeo měl chvilku volna, tak proč jezdit do přírody za klidem, když může nadávat, že nemají to, co chtěl. V autobuse jsem slyšel zvuk ze sluchátek jednoho kluka a byl to takový ten pocit: "jo, brácho, máme podobný hudební vkus, protože tohle znám a poslouchám. H5." Člověka to svým způsobem potěší. Jednou Romeo (někdy na začátku našeho vztahu, což už je bez osmnácti dní dva roky) řekl, že je divné, že neposlouchám vážnou hudbu, když jsem tak uvědomělý, sečtělý a vážný. To bylo tím, že mě pořádně neznal. Vážné hudbě jsem neholdoval nikdy, ale na druhou stranu zase nemůžu tvrdit, že je špatná, protože není. Na pohřbu si ale stejně nechám zahrát Helenu od MCR, protože SWAG. Protože můžu. A jestli nemůžu, tak je kocourek uplatí.


Protože kocourek může všechno.



xxx kotě