Červen 2014

Puzzled

25. června 2014 v 21:58 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Jsem pořád unavený z nenávidění se. Nebaví mě to. Jediné, co už teď chci, je to, aby můj kocour byl šťastný, abych mu neubližoval.

Moje snaha nacházet si pořád kamarády je absolutně marná. Já už jsem s tím smířený. Ani mě to nebolí. Protože necítím nic.

Býval jsem naštvaný, smutný...ale teď mrtvo. Jsem definice mrtvého. Jako lidi, kteří se zblázní a už uvnitř prostě nejsou. Jsem tam? Jsem jen potlačený?

Vždycky jsem si říkal, že bolest je ukazatelem, že jsem naživu. Žádná bolest. Bolest je pryč. Před chvílí tu byla, už tu není.

Proč? Protože na mně nezáleží.

Protože jsem zbytečný.

Protože jsem mrtvý.

Chyběl jen malinký kousek a všichni jsme mohli být šťastní. Kromě něj. Protože on mě tu jediný drží.

Nemůžu vzlétnout. Utrhl mi křídla. Desítky let v pekle. Desítky let živý.

Na světě je tak málo lásky.

Myslel jsem si, že jsem přežil. Myslel jsem, že to přejde.

Občas myslím hrozně špatně. A na špatné věci. Občas se zlobím na lidi, na které bych se zlobit neměl. Jenže to už je pryč. Už se nemůžu zlobit. Už jsem vyrovnaný. Všude je mír. Po smrti je mír.

Energie nemizí. Energie není v klidu. Znamená to třeba nový život a nebo novou smrt.

Třeba je to jen klinická smrt. Klinická smrt toho uvnitř.

Že prý to bude všechno dobré. Že se nemám bát. Že mám otevřít dveře. A on plakal. A já plakal. A byl jsem živý. Všechno to bolelo. Polykal jsem prášky, dělal jsem do sebe rány. Zvracel jsem. Pil jsem démony. Všechny ty slzy...to ze mě vytékal život. Pak jsem křičel a on křičel. Vyhrožoval. Svoje výhružky splnil. A zrcadla jsou pryč. Kromě jednoho. Říkal různé věci. Že mě miluje. To tolik bolelo. Že je mu jedno, jak vypadám. Že mě nemůže ztratit. Že mě potřebuje.

Kolika lidem jsem asi ublížil...

Na světě je tak málo lásky.

Vytáhl jsem zrcadlo. Je smutný pohled na to, co zbylo z mladého člověka.

A on miluje schránku. A to bolí. Moc to bolí. Proč jsem živý? Když mám být mrtvý. Ty slzy tam ještě jsou. Tečou. Pořád. Protože na světě je tak málo lásky. Ale v mém světě je láska. Jsou slzy. Je život. Je bolest. Protože když si vybavím jeho tvář, tak tam vždycky bolest bude. A taky láska.

V mém světě je tolik moc lásky. Jen musím najít ty, kteří budou ochotní ji přijímat.



xxx kotě

Did they ever try like us?

23. června 2014 v 22:13 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ne zrovna mnoho se stalo v posledních dnech. Nebo tedy ano, mnoho, ale nebyly to zajímavé věci. Poležel jsem si v nemocnici, vytahoval jsem známky (hádejte, kdo bude mít na vysvědčení po sto letech samé jedničky *narcisí*), zpíval jsem si, uhnal jsem si psychické problémy do fyzických...zkrátka normálka.

Jsem unavený z toho, jak se musím nesnášet. A když to konečně jednou (po sto letech) nějak zvládnu, že to potlačím, tak se objeví někdo, kdo mi dá záminku, abych se nenáviděl a jsme zase v začarovaném kruhu. Pak mám věřit lidem. Lidi zrazují. Mně to hrozně vadí. Protože zrazují mě.
Já si prostě přeju mít kamaráda. Ne jednoho, ale tak aspoň dva nebo tři. A jo, taky asi mám. Ale všichni tři nejsou takoví, abych jim mohl svěřit všechno. Pak si někoho vyberu, ale je to jen jednostranné. To mi přijde hrozně nefér. Jako člověk, co se štítí lidí a každý styk s nimi mu přijde jako velmi nepříjemná návštěva zubaře, si nezasloužím mít to, co jsem schopný akceptovat a mít rád. Musel jsem být opravdu hodně zlý. A proto se zase nenávidím... Protože kružnice nemá začátek ani konec. Prostě jsem spadl do proudu, který je svým způsobem nekonečný. A veškeré pokusy o vylovení mě byly zbytečné. Ten proud je příliš silný. S přibývajícím věkem sílil a dnes už je moc pozdě. Jediné, co můžu udělat, je strhnout někoho za mnou do vody. Jenže to nechci. Nechci nikomu pokazit život. Ne, že by si to někteří lidé nezasloužili. Zvlášť ti, kteří přispěli svým ničením k tomu, že je ten můj život takový, jaký je. Jsem plný zloby, smutku a moc rád bych se pomstil všem, kteří mi kdy ublížili. Avšak si taky říkám, že jsem lepší než to. Můžu být lepší člověk než oni, protože si to vyřeším v sobě. Protože vím, jak moc bolí slova, vtípky, drobnosti. Natož cílená pomsta. Nechci být kotě, které by tohle někomu udělalo.

Vztahy s některými lidmi, se kterými se vídám, se zlepšily, protože (předpokládám) na ně můj Romeo zatlačil. Takže to je určitě jen dočasné. A zítra tam jdu asi kromě úplně posledního dne naposledy. Už to totiž ani nemá moc cenu.

Půjčil jsem si na prázdniny čtyři knihy ve školní knihovně, takže bych je měl i přečíst, když jsou k maturitě. Nechce se mi nic číst. Nechci se mi vlastně vůbec nic. Taky smutný příběh. Chci jen spát a spát a nikdy se neprobudit. Už to skoro bylo.



xxx kotě

The big meaning

14. června 2014 v 18:12 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Dnes jsem dočetl TFIOS, což mě překvapilo. Čekal jsem, že to bude klišé za klišém (neříkám, že tak úplně není), ale ta knížka má kouzlo. Jako třeba, když vidíte deset párů krásných modrých očí, ale jen jedny z nich mají něco v sobě. Celou dobu jsem čekal, že to dopadne špatně. Už podle názvu. Čekal jsem, že tam bude umírání. Že to bude smutné. Ale nebylo.

Pokaždé, když čtu nějakou dobrou knihu (nebo knihu, článek, whatever, co se mě dotkne jistým způsobem), tak o ní potom musím přemýšlet. A jak to tak bývá, strasti knižních hrdinů se dají lehce přirovnat k vlastnímu životu.

Ne, nemám rakovinu. Neufikli mi nohu. Nejsem slepý. Fyzicky jsem v pořádku. Tedy, tak v pořádku, jak jen to jde, což je mimořádně zvláštní vzhledem k tomu, co jsem si za svůj dosavadní život udělal. Po všech pokusech o sebevraždu, po tolika prášcích, řezech, po drastických metodách, experimentech, pokusech o vletění pod auta etc, etc.
V tom to je. Já nevím, proč tu jsem, ale nejspíš tu mám být. Proč bych jinak nezemřel při prvním pokusu?

Ne, není v tom Bůh. Ani "Bůh". Nic se od minulého článku nezměnilo. Nikdy neuvěřím tomu, že by on...to...mohlo existovat. Ale je tu osud. Nebo to možná není osud, ale něco na ten způsob. A já tu jsem, protože tu mám svůj osobní příběh. Protože tu musím něco udělat, musím tu něco vidět. A hlavně se musím něco naučit. Když už budu umět všechno tak, abych mohl zemřít?

V mém světě už jsou jen dva opravdové strachy. Všechny ostatní jsem v průběhu let nějak zvládl. Jako první, ten největší a jediný, který mě může ohrozit na životě, je ten, že zemřu později než moje láska. V prvé řadě tím samozřejmě myslím jeho. Ale taky moje nejbližší, lidi, věci, energie, které miluju. A ten druhý, ten je docela banální. Ten dokazuje, ačkoli jsem možná nejdivnější z nejdivnějších, že jsem člověk. Banalita. Je to strach z výšek. Kdy jsem někde nahoře na skále, můj hrudník se sevře, nemůžu dýchat, nemůžu se uklidnit, mám úzkosti, tmí se mi (a proto mě na výletě muselo dolů táhnout pět lidí).

Nebojím se toho, kdy přijde můj den. Jen bych ho nechtěl prošvihnout. Spíš mě to zajímá. Který den bude ten, kdy ukončím svůj život? Který den bude ten, kdy těch prášků bude dostatek a pomoc bude pomalá? Který den bude ten, kdy se bodnu tak, že zasáhnu hlavní tepnu? Který den bude ten, kdy se konečně osvobodím a poletím jako pták?

Když jsem byl mladší (no, to není zas až tak dávno, když mi je sedmnáct), tak jsem si myslel, že mým cílem je něco dokázat. Že musím napsat knihu, že musím být důležitý pro masy lidí. Že čím víc lidí bude vědět o mojí existenci, tím líp. A není dlouho, co jsem si uvědomil, že už to pro mě podstatné není.

Možná...možná nikdy nenapíšu a nevydám knihu. Možná nikdy nebudu zpěvák ve světoznámé kapele. Možná nebudu doktor, který zachrání život mnoha lidem, nebudu hasič, kriminalista, nebudu dělat záslužnou práci. Možná budu celý život zalezlý v kanceláři, možná budu drhnout záchody svým vysokoškolským titulem (zřejmě nejpravděpodobnější varianta ze všech). Ale možná s tím taky budu šťastný. Už jsem našel to, pro co bych mohl žít. Jsou to takové maličkosti. Ono to dobré bývá vždy malé a to špatné velké. Ale to je život.

Jako třeba, když ráno ležím a koukám na něj, jak spí. A on to kolikrát vycítí, otevře oči. Můžu se podívat do té nejkrásnější modré barvy s trochou zelené kolem zorničky. Potom se usměje. Tak, jak se usmívá jen na mě. To je moje právo, moje výsada. Nikoho jiného. Řekne: "nedívej se na mě, jsem pomačkanej". Jako by to bylo něco špatného.
Nebo když jsme seděli ve třídě bez učitelky a museli se zabavit. Jeho výraz, když se snažil trefit papírovou vlaštovku z okna. Jeho výraz, když se netrefil. Jeho výraz, když ta vlaštovka vletěla spolužačce do rukávu. Jeho bezstarostný smích. Minuty, kdy jsme se všichni bavili takovou maličkostí. Kdy odešla veškerá nenávist, která panovala mezi našimi "dospělými" vztahy. Ten vteřinový moment, kdy se mi celý rozesmátý podíval do očí a já se smál taky. A nezkazili jsme si ten moment tím, že bychom si dali pusu nebo že bychom se na sebe začali dívat přehnaně romanticky zamilovaně. Prostě jsme se odlehčili.
Přeju si, aby mohl být míň vážný. Aby aspoň jednou za čas odhodil úplně všechny starosti stranou. Aby se nezajímal o to, kdo za něj udělá práci, o to, kdo zaplatí účty, o to, co se musí naučit, co musí zařídit. Aby se nezajímal o budoucnost. Vždyť možná právě zítra může být můj den. A můj den je i jeho den. Přeju si, abychom byli někde, kdekoliv a on se bavil stejně jako s papírovou vlaštovkou.

Proč máme všichni nutkání se zavděčovat? Proč máme nutkání, aby po nás něco zůstalo, když nic stejně nezůstane navždy? K čemu nám bude, když budeme jako Shakespeare opěvováni další století, když budeme mrtví? Proč se řídit pragmatismem? Mám dny - a je jich hodně - kdy nedělám nic. A ty dny si užívám. Mám ty dny rád. Je mi úplně jedno, že moji vrstevníci mají úžasné zážitky, že poznali miliardy nových lidí na nějaké supermegaúžasné párty (pro třináctky xD), že si jedou svůj yolo styl, a já sedím doma. A třeba koukám na film, čtu knihu, bavím se o hovnech. Proč bych nemohl? Je to můj život. Já si určím, co budu dělat, kdy to budu dělat. Já si určím, kým se nechám ovlivňovat. A já sám si určím, kdy bude opravdu čas odejít. Když už budu tak unavený a budu cítit, že osud (nebocototedasakraje) mě konečně nechá odejít.
Na ztrácení času poflakováním není nic špatného. Pokud je to příjemné. Pokud to chceme.

Jednou umřu. Zabiju se. Nebo mě možná něco/někdo předběhne, na tom nesejde. Ale už vím, že ať to bude kdykoli, umřu s pocitem, že jsem udělal někoho šťastným. Možná ne napořád, ale udělal. A že jsem pomohl dost lidem, i když se poté otočili zády. A že jsem mohl psát, zpívat si, být sám, být s ním, běhat, skákat, vidět, cítit, slyšet, ochutnat. Že jsem žil. A žil jsem tak, jak jsem žít mohl a chtěl.

Vím, že to zní docela optimisticky. Není to sluníčkový článek, je to realita. A pokud je můj den dnes, zítra nebo za desítky let...tak ať je. Nebojím se.


xxx kotě

Behave yourself or the Hand will strike you down

4. června 2014 v 21:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Je to jako každý den. Když se ptám, co jsem udělal špatně a dokážu si odpovědět. A když není žádný konkrétní důvod, tak si řeknu: "Žiju přece, to je špatně." To je tak hrozně špatně. A všechny věřící lidi, co mi cpou toho jejich "milosrdného boha" bych nakopal do prdele. Proč? Protože žádný Bůh, Alláh ani jinej děda v nebi (není nebe, není peklo, je život, který máme a potom je hnití nebo prach) prostě není. Jak by mohl být? Tenhle "milostivej bůh, kterej nás vede k pokání (nebo to byl ježura? ani nevím.), kterej smaže naše hříchy, když nebudeme příliš jíst, příliš šukat, příliš dělat věci, které děláme". Tenhle milostivej bůh, co má být spravedlivej. Kde je ta spravedlivost, když ubližuje dětem? Kde? Co dítě udělalo, aby si zasloužilo život otrávený "hříchem", život zkažený, život zničený. Proč "Bůh" (ano, vysmívám se, hodně moc se vysmívám) vede tolik mladých lidí k tomu, aby si ubližovali? Ano, je to jejich volba - naše volba, ale co nás k tomu donutilo? Nuda? Těžko. Děti jsou nevinné. Děti nehřeší. Děti nehřeší tak, aby musely dostat důvod na sebe vztáhnout ruku. Ani jedinkrát. Bůh je pohádka. Bůh je jako tvrdit, že mi kolem hlavy lítá deset zkurvenejch duhovejch jednorožců, co serou Skittles.

Každým dnem se učím. Všichni se učíme. Jenže já se učím i jinak, než většina lidí. Protože tenhle "Bůh" mi nenadělil do vínku jednu věc, kterou všichni ostatní, co znám, ovládají. Oni totiž ví, co se smí a co by se nemělo. Oni ví, jak se reaguje. Oni se instinktivně usmějí, oni se nesmějí, když nemají. Je tak málo věcí, kterým rozumím. A všechno se ve mně odvíjí od logiky, pokud to není hodně silné. Proto mi přijde divné, že lidi brečí po úmrtí. Po úmrtí jiném, než je největší životní láska. Lásku chápu. Lásku cítím. Láska je silná věc. Nenávist taky. Velký smutek taky. Ale smutek pro přirozenost ne. V mé hlavě je jedině veliký zmatek. Protože když umře jeden člověk, jsou o tom vtipy. Když zemře jiný, tak všichni truchlí. Když zemře třetí, nikdo o tom neví. Když čtvrtý, tak o tom ví celý svět. To žijeme v době, kdy jsou si životy rovny...pokud mají stejné finanční možnosti.

Jsem na tom líp, než když mi bylo deset. Jsem na tom líp, než když jsem si myslel, že občanky se nedožiju. A říká to kocour, říkám to já, říká to psycholog, že dělám pokroky. Jenže ani jeden z nich nevidí ta místa, na kterých jsem zaseklý a mně to hrozně vadí. Vadí mi, že nevidím hranici, za kterou každý normální člověk nejde a já vždycky přešlápnu. A musím čekat, než mě někdo zastaví nebo než se zastavím sám, protože mi to nějak docvakne, že je něco možná někde špatně. Většinou to ale nepoznám. Nejsem schopný to odhadnout. Lidi jsou moc složití. Nemám rád lidi. Nejvíc se vztekají kvůli maličkostem, kvůli věcem, které já právě absolutně nechápu. Občas si říkám, že je mi na nic to, jak jsem chytrý, jak jsem měl přeskakovat třídy, jak mě všichni cpou na vysokou školu, protože na to prostě mám. Když nejsem schopný vidět to, že ubližuju tam uvnitř. K čemu je mi tenhle život, když ani pořádně nevím, jestli jsem dosáhl nějakého štěstí. Nikdo mě nenaučil, co je štěstí, na štěstí prostě není definice a já odhaduju. Třeba nejsem šťastný s přítelem. Třeba jo. Měl bych být, je totiž úžasný. A někdy nepoznám člověka, který je smutný a všichni to poznají.
Jenže, potom mám zase dny, kdy do lidí vidím a děsí mě to. Kdy vím přesně, co se jim honí hlavou, jestli mají naplněný život, aniž bych se na ně musel dívat. A vím, že umřou brzy. Vím, co bude v jejich životě. Nevím to konkrétně, ale nějak to cítím.
A včera, včera jsem viděl svoji tak o dvacet-třicet let starší verzi. Dokonalejší verzi. Verzi plnou pochopení, citu. Viděl jsem tam plno toho, co mi chybí.
Jak by mě někdo mohl mít rád? Občas jsem jako robot. Na nic se neohlížím, jen na to, co mám podle sebe (logicky) udělat. Když si (logicky) ublížím fyzicky, tak to třeba bude někoho bolet. Nebo jen tvrdí, že je to bude bolet a nebude je to bolet. Jak mám poznat, jestli je to bude bolet nebo je to nebude bolet, když se absolutně nevyznám v tom, co znamená, když se na mě někdo usměje. Rád mě vidí nebo se mi vysmívá? Někdy poznám pravdu, někdy ne.
Proč?
Proč proč?
Proč, kurva, proč?
Proč to musím být já?
Proč to nemůže být třeba můj soused?
Co jsem jako dítě udělal, že mi "Bůh" takto ublížil?
Kde je "Bůh"? Kdo je "Bůh"?
Proč mi "Bůh" dal život, když jsem ho nemohl celý prožít šťastně (nebo alespoň normálně!!) a neřídit si celý svůj osud?
Vážně se vás ptám - kde je váš zkurvenej "Bůh"? Mám s tím parchantem nevyřízený dluhy.


xxx kotě

Smile, smile for me

1. června 2014 v 22:08 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Celý minulý týden byl výživný, protože se událo hrozně moc věcí a já bych chtěl psát o všem a o všech, ale vždycky, když se odhodlám, tak nevím, jak začít. A hele, začal jsem.

Od předminulého pondělí se stydím před prvákama od nás ze školy, co s námi byli na výletě. Ale říkám si, že co se tam stalo, to tam snad zůstalo. Akorát následky si musím nést dál. Neříkám, že jsou špatné, jsou spíš dobré. Kamarád navíc se hodí. Teď mám tři (dvě) koťata a kocoura a je to fajn. Nikdy jsem tolik opravdových neměl. Když měl, tak to se mnou nemysleli vážně vůbec.

Znám tolik nových lidí.

Teď začíná to období, kdy tento týden, co teď bude (jakože od zítřka, žejo), bude pekelný, protože po roce nic nedělání se učitelé rozhodnou, že potřebujeme všude minimálně dvacet známek. A my se můžeme posrat, však proč ne...a potom bude ještě jeden takový, ten předposlední v roce. Samozřejmě to nejde jinak, než abych měl půlku předmětů na hraně mezi jedničkou a dvojkou. (Měl bych se učit, měl bych...ale stejně nebudu.)

Hodně teď vzpomínám na to, jak jsme se dali s kocourem dohromady a na naše první měsíce, když už jsme "oslavili" druhé výročí. Neuvěřitelně moc jsme se změnili. Já v něčem k horšímu, v něčem k lepšímu a on rozhodně k lepšímu ve všem. Třeba přestal skoro úplně kouřit, má úžasnou (nejspíš) práci, víc se zvládá, což se o mně říct nedá. Tedy, nekouřím, to ne.

Po výletku jsem začal držet tu příšernou dietu, už ji nedržím, protože jsem sebou třetí den liskl o zem a kocour se o mě potom bál, takže jsem si to přizpůsobil a je mi celkem fajn. Občas mám pocit, že bych jedl i věci, které obyčejně nejím, ale jinak to fakt ujde. Držím se kolem padesáti kil, což...ujde.

Přemýšlím, že zítra si pojedu bezďák-look. Trochu jako dnes. Nechce se mi nějak moc upravovat. A štve mě, když je venku moc velké teplo, protože se potím a pocení mi kazí snahu vypadat normálně, elegantně, tak, jako všichni modelové z reklam na obleky. Ne, že bych byl pěkný, žejo, ale tak snaha tam je...A taky mě štve, když je venku větší zima, než jsem očekával. Protože pak dopadnu jako teď na chatě. "Ale tady je zimaa!" "No, tak pojď sem kotě, vezmi si moji mikinu." "Ale to ti bude zima..."

A ještě mě štve, že nemám tak surový hlas, jako "staří" rockeři. Asi bych měl kouřit.

Fakt je, že píšu spíš z donucení. To mě vůbec nebaví. Měl bych někdy zas zkusit něco smysluplného. Navíc, musím si ještě umýt vlasy a to se mi taky nechce.


xxx kotě