Behave yourself or the Hand will strike you down

4. června 2014 v 21:56 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Je to jako každý den. Když se ptám, co jsem udělal špatně a dokážu si odpovědět. A když není žádný konkrétní důvod, tak si řeknu: "Žiju přece, to je špatně." To je tak hrozně špatně. A všechny věřící lidi, co mi cpou toho jejich "milosrdného boha" bych nakopal do prdele. Proč? Protože žádný Bůh, Alláh ani jinej děda v nebi (není nebe, není peklo, je život, který máme a potom je hnití nebo prach) prostě není. Jak by mohl být? Tenhle "milostivej bůh, kterej nás vede k pokání (nebo to byl ježura? ani nevím.), kterej smaže naše hříchy, když nebudeme příliš jíst, příliš šukat, příliš dělat věci, které děláme". Tenhle milostivej bůh, co má být spravedlivej. Kde je ta spravedlivost, když ubližuje dětem? Kde? Co dítě udělalo, aby si zasloužilo život otrávený "hříchem", život zkažený, život zničený. Proč "Bůh" (ano, vysmívám se, hodně moc se vysmívám) vede tolik mladých lidí k tomu, aby si ubližovali? Ano, je to jejich volba - naše volba, ale co nás k tomu donutilo? Nuda? Těžko. Děti jsou nevinné. Děti nehřeší. Děti nehřeší tak, aby musely dostat důvod na sebe vztáhnout ruku. Ani jedinkrát. Bůh je pohádka. Bůh je jako tvrdit, že mi kolem hlavy lítá deset zkurvenejch duhovejch jednorožců, co serou Skittles.

Každým dnem se učím. Všichni se učíme. Jenže já se učím i jinak, než většina lidí. Protože tenhle "Bůh" mi nenadělil do vínku jednu věc, kterou všichni ostatní, co znám, ovládají. Oni totiž ví, co se smí a co by se nemělo. Oni ví, jak se reaguje. Oni se instinktivně usmějí, oni se nesmějí, když nemají. Je tak málo věcí, kterým rozumím. A všechno se ve mně odvíjí od logiky, pokud to není hodně silné. Proto mi přijde divné, že lidi brečí po úmrtí. Po úmrtí jiném, než je největší životní láska. Lásku chápu. Lásku cítím. Láska je silná věc. Nenávist taky. Velký smutek taky. Ale smutek pro přirozenost ne. V mé hlavě je jedině veliký zmatek. Protože když umře jeden člověk, jsou o tom vtipy. Když zemře jiný, tak všichni truchlí. Když zemře třetí, nikdo o tom neví. Když čtvrtý, tak o tom ví celý svět. To žijeme v době, kdy jsou si životy rovny...pokud mají stejné finanční možnosti.

Jsem na tom líp, než když mi bylo deset. Jsem na tom líp, než když jsem si myslel, že občanky se nedožiju. A říká to kocour, říkám to já, říká to psycholog, že dělám pokroky. Jenže ani jeden z nich nevidí ta místa, na kterých jsem zaseklý a mně to hrozně vadí. Vadí mi, že nevidím hranici, za kterou každý normální člověk nejde a já vždycky přešlápnu. A musím čekat, než mě někdo zastaví nebo než se zastavím sám, protože mi to nějak docvakne, že je něco možná někde špatně. Většinou to ale nepoznám. Nejsem schopný to odhadnout. Lidi jsou moc složití. Nemám rád lidi. Nejvíc se vztekají kvůli maličkostem, kvůli věcem, které já právě absolutně nechápu. Občas si říkám, že je mi na nic to, jak jsem chytrý, jak jsem měl přeskakovat třídy, jak mě všichni cpou na vysokou školu, protože na to prostě mám. Když nejsem schopný vidět to, že ubližuju tam uvnitř. K čemu je mi tenhle život, když ani pořádně nevím, jestli jsem dosáhl nějakého štěstí. Nikdo mě nenaučil, co je štěstí, na štěstí prostě není definice a já odhaduju. Třeba nejsem šťastný s přítelem. Třeba jo. Měl bych být, je totiž úžasný. A někdy nepoznám člověka, který je smutný a všichni to poznají.
Jenže, potom mám zase dny, kdy do lidí vidím a děsí mě to. Kdy vím přesně, co se jim honí hlavou, jestli mají naplněný život, aniž bych se na ně musel dívat. A vím, že umřou brzy. Vím, co bude v jejich životě. Nevím to konkrétně, ale nějak to cítím.
A včera, včera jsem viděl svoji tak o dvacet-třicet let starší verzi. Dokonalejší verzi. Verzi plnou pochopení, citu. Viděl jsem tam plno toho, co mi chybí.
Jak by mě někdo mohl mít rád? Občas jsem jako robot. Na nic se neohlížím, jen na to, co mám podle sebe (logicky) udělat. Když si (logicky) ublížím fyzicky, tak to třeba bude někoho bolet. Nebo jen tvrdí, že je to bude bolet a nebude je to bolet. Jak mám poznat, jestli je to bude bolet nebo je to nebude bolet, když se absolutně nevyznám v tom, co znamená, když se na mě někdo usměje. Rád mě vidí nebo se mi vysmívá? Někdy poznám pravdu, někdy ne.
Proč?
Proč proč?
Proč, kurva, proč?
Proč to musím být já?
Proč to nemůže být třeba můj soused?
Co jsem jako dítě udělal, že mi "Bůh" takto ublížil?
Kde je "Bůh"? Kdo je "Bůh"?
Proč mi "Bůh" dal život, když jsem ho nemohl celý prožít šťastně (nebo alespoň normálně!!) a neřídit si celý svůj osud?
Vážně se vás ptám - kde je váš zkurvenej "Bůh"? Mám s tím parchantem nevyřízený dluhy.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama