Did they ever try like us?

23. června 2014 v 22:13 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ne zrovna mnoho se stalo v posledních dnech. Nebo tedy ano, mnoho, ale nebyly to zajímavé věci. Poležel jsem si v nemocnici, vytahoval jsem známky (hádejte, kdo bude mít na vysvědčení po sto letech samé jedničky *narcisí*), zpíval jsem si, uhnal jsem si psychické problémy do fyzických...zkrátka normálka.

Jsem unavený z toho, jak se musím nesnášet. A když to konečně jednou (po sto letech) nějak zvládnu, že to potlačím, tak se objeví někdo, kdo mi dá záminku, abych se nenáviděl a jsme zase v začarovaném kruhu. Pak mám věřit lidem. Lidi zrazují. Mně to hrozně vadí. Protože zrazují mě.
Já si prostě přeju mít kamaráda. Ne jednoho, ale tak aspoň dva nebo tři. A jo, taky asi mám. Ale všichni tři nejsou takoví, abych jim mohl svěřit všechno. Pak si někoho vyberu, ale je to jen jednostranné. To mi přijde hrozně nefér. Jako člověk, co se štítí lidí a každý styk s nimi mu přijde jako velmi nepříjemná návštěva zubaře, si nezasloužím mít to, co jsem schopný akceptovat a mít rád. Musel jsem být opravdu hodně zlý. A proto se zase nenávidím... Protože kružnice nemá začátek ani konec. Prostě jsem spadl do proudu, který je svým způsobem nekonečný. A veškeré pokusy o vylovení mě byly zbytečné. Ten proud je příliš silný. S přibývajícím věkem sílil a dnes už je moc pozdě. Jediné, co můžu udělat, je strhnout někoho za mnou do vody. Jenže to nechci. Nechci nikomu pokazit život. Ne, že by si to někteří lidé nezasloužili. Zvlášť ti, kteří přispěli svým ničením k tomu, že je ten můj život takový, jaký je. Jsem plný zloby, smutku a moc rád bych se pomstil všem, kteří mi kdy ublížili. Avšak si taky říkám, že jsem lepší než to. Můžu být lepší člověk než oni, protože si to vyřeším v sobě. Protože vím, jak moc bolí slova, vtípky, drobnosti. Natož cílená pomsta. Nechci být kotě, které by tohle někomu udělalo.

Vztahy s některými lidmi, se kterými se vídám, se zlepšily, protože (předpokládám) na ně můj Romeo zatlačil. Takže to je určitě jen dočasné. A zítra tam jdu asi kromě úplně posledního dne naposledy. Už to totiž ani nemá moc cenu.

Půjčil jsem si na prázdniny čtyři knihy ve školní knihovně, takže bych je měl i přečíst, když jsou k maturitě. Nechce se mi nic číst. Nechci se mi vlastně vůbec nic. Taky smutný příběh. Chci jen spát a spát a nikdy se neprobudit. Už to skoro bylo.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama