The big meaning

14. června 2014 v 18:12 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Dnes jsem dočetl TFIOS, což mě překvapilo. Čekal jsem, že to bude klišé za klišém (neříkám, že tak úplně není), ale ta knížka má kouzlo. Jako třeba, když vidíte deset párů krásných modrých očí, ale jen jedny z nich mají něco v sobě. Celou dobu jsem čekal, že to dopadne špatně. Už podle názvu. Čekal jsem, že tam bude umírání. Že to bude smutné. Ale nebylo.

Pokaždé, když čtu nějakou dobrou knihu (nebo knihu, článek, whatever, co se mě dotkne jistým způsobem), tak o ní potom musím přemýšlet. A jak to tak bývá, strasti knižních hrdinů se dají lehce přirovnat k vlastnímu životu.

Ne, nemám rakovinu. Neufikli mi nohu. Nejsem slepý. Fyzicky jsem v pořádku. Tedy, tak v pořádku, jak jen to jde, což je mimořádně zvláštní vzhledem k tomu, co jsem si za svůj dosavadní život udělal. Po všech pokusech o sebevraždu, po tolika prášcích, řezech, po drastických metodách, experimentech, pokusech o vletění pod auta etc, etc.
V tom to je. Já nevím, proč tu jsem, ale nejspíš tu mám být. Proč bych jinak nezemřel při prvním pokusu?

Ne, není v tom Bůh. Ani "Bůh". Nic se od minulého článku nezměnilo. Nikdy neuvěřím tomu, že by on...to...mohlo existovat. Ale je tu osud. Nebo to možná není osud, ale něco na ten způsob. A já tu jsem, protože tu mám svůj osobní příběh. Protože tu musím něco udělat, musím tu něco vidět. A hlavně se musím něco naučit. Když už budu umět všechno tak, abych mohl zemřít?

V mém světě už jsou jen dva opravdové strachy. Všechny ostatní jsem v průběhu let nějak zvládl. Jako první, ten největší a jediný, který mě může ohrozit na životě, je ten, že zemřu později než moje láska. V prvé řadě tím samozřejmě myslím jeho. Ale taky moje nejbližší, lidi, věci, energie, které miluju. A ten druhý, ten je docela banální. Ten dokazuje, ačkoli jsem možná nejdivnější z nejdivnějších, že jsem člověk. Banalita. Je to strach z výšek. Kdy jsem někde nahoře na skále, můj hrudník se sevře, nemůžu dýchat, nemůžu se uklidnit, mám úzkosti, tmí se mi (a proto mě na výletě muselo dolů táhnout pět lidí).

Nebojím se toho, kdy přijde můj den. Jen bych ho nechtěl prošvihnout. Spíš mě to zajímá. Který den bude ten, kdy ukončím svůj život? Který den bude ten, kdy těch prášků bude dostatek a pomoc bude pomalá? Který den bude ten, kdy se bodnu tak, že zasáhnu hlavní tepnu? Který den bude ten, kdy se konečně osvobodím a poletím jako pták?

Když jsem byl mladší (no, to není zas až tak dávno, když mi je sedmnáct), tak jsem si myslel, že mým cílem je něco dokázat. Že musím napsat knihu, že musím být důležitý pro masy lidí. Že čím víc lidí bude vědět o mojí existenci, tím líp. A není dlouho, co jsem si uvědomil, že už to pro mě podstatné není.

Možná...možná nikdy nenapíšu a nevydám knihu. Možná nikdy nebudu zpěvák ve světoznámé kapele. Možná nebudu doktor, který zachrání život mnoha lidem, nebudu hasič, kriminalista, nebudu dělat záslužnou práci. Možná budu celý život zalezlý v kanceláři, možná budu drhnout záchody svým vysokoškolským titulem (zřejmě nejpravděpodobnější varianta ze všech). Ale možná s tím taky budu šťastný. Už jsem našel to, pro co bych mohl žít. Jsou to takové maličkosti. Ono to dobré bývá vždy malé a to špatné velké. Ale to je život.

Jako třeba, když ráno ležím a koukám na něj, jak spí. A on to kolikrát vycítí, otevře oči. Můžu se podívat do té nejkrásnější modré barvy s trochou zelené kolem zorničky. Potom se usměje. Tak, jak se usmívá jen na mě. To je moje právo, moje výsada. Nikoho jiného. Řekne: "nedívej se na mě, jsem pomačkanej". Jako by to bylo něco špatného.
Nebo když jsme seděli ve třídě bez učitelky a museli se zabavit. Jeho výraz, když se snažil trefit papírovou vlaštovku z okna. Jeho výraz, když se netrefil. Jeho výraz, když ta vlaštovka vletěla spolužačce do rukávu. Jeho bezstarostný smích. Minuty, kdy jsme se všichni bavili takovou maličkostí. Kdy odešla veškerá nenávist, která panovala mezi našimi "dospělými" vztahy. Ten vteřinový moment, kdy se mi celý rozesmátý podíval do očí a já se smál taky. A nezkazili jsme si ten moment tím, že bychom si dali pusu nebo že bychom se na sebe začali dívat přehnaně romanticky zamilovaně. Prostě jsme se odlehčili.
Přeju si, aby mohl být míň vážný. Aby aspoň jednou za čas odhodil úplně všechny starosti stranou. Aby se nezajímal o to, kdo za něj udělá práci, o to, kdo zaplatí účty, o to, co se musí naučit, co musí zařídit. Aby se nezajímal o budoucnost. Vždyť možná právě zítra může být můj den. A můj den je i jeho den. Přeju si, abychom byli někde, kdekoliv a on se bavil stejně jako s papírovou vlaštovkou.

Proč máme všichni nutkání se zavděčovat? Proč máme nutkání, aby po nás něco zůstalo, když nic stejně nezůstane navždy? K čemu nám bude, když budeme jako Shakespeare opěvováni další století, když budeme mrtví? Proč se řídit pragmatismem? Mám dny - a je jich hodně - kdy nedělám nic. A ty dny si užívám. Mám ty dny rád. Je mi úplně jedno, že moji vrstevníci mají úžasné zážitky, že poznali miliardy nových lidí na nějaké supermegaúžasné párty (pro třináctky xD), že si jedou svůj yolo styl, a já sedím doma. A třeba koukám na film, čtu knihu, bavím se o hovnech. Proč bych nemohl? Je to můj život. Já si určím, co budu dělat, kdy to budu dělat. Já si určím, kým se nechám ovlivňovat. A já sám si určím, kdy bude opravdu čas odejít. Když už budu tak unavený a budu cítit, že osud (nebocototedasakraje) mě konečně nechá odejít.
Na ztrácení času poflakováním není nic špatného. Pokud je to příjemné. Pokud to chceme.

Jednou umřu. Zabiju se. Nebo mě možná něco/někdo předběhne, na tom nesejde. Ale už vím, že ať to bude kdykoli, umřu s pocitem, že jsem udělal někoho šťastným. Možná ne napořád, ale udělal. A že jsem pomohl dost lidem, i když se poté otočili zády. A že jsem mohl psát, zpívat si, být sám, být s ním, běhat, skákat, vidět, cítit, slyšet, ochutnat. Že jsem žil. A žil jsem tak, jak jsem žít mohl a chtěl.

Vím, že to zní docela optimisticky. Není to sluníčkový článek, je to realita. A pokud je můj den dnes, zítra nebo za desítky let...tak ať je. Nebojím se.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama