Červenec 2014

Therapy

31. července 2014 v 14:24 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dnes jsem od úplného rána nějaký utlumený a zpomalený. Vstal jsem, upravil jsem se, probudil kocoura, vzal si banán, čekal, než se kocour vyhrabe a potom jsme jeli do autoškoly, sedl jsem do auta, jel jsem, dvakrát jsem se málem vyboural, instruktor, který těžce zachraňoval situaci se mě poprvé zeptal, co to jako mělo být, že jsem snad musel vidět to bílý auto, který jelo zleva. Samozřejmě jsem ho viděl. Ale tím zpomalením jsem nezadupl brzdu a upřímně - mně celou jízdu bylo úplně jedno, jestli nás někdo srazí nebo ne. Řídil jsem se podvědomě jen tím, co mi říkal instruktor, takže když řekl "toč", tak jsem jel a točil, aniž bych jakkoliv reagoval na auto, kterému jsem měl dát přednost. A když pak dorážel, co to teda jako fakt mělo znamenat, tak jsem mu řekl, že nevím, protože vážně nevím. Dokonce mě ani nerozhodilo to, že mi nadával, proč se nás jakože snažím zabít, že absolutně ignoruju ostatní auta a kdyby neměl svoje pedálky, tak by bylo dávno po nás. Tyhle jeho připomínky mě obvykle naštvou, takže jsem aspoň víc ve střehu, ale dnes jsem si i poté připadal, jako kdybych byl v nějakém ne zrovna příjemném mikrospánku.
Když jsme potom stavěli u pojišťovny (kromě toho, že jsem poprvé nabral obrubník), tak jsem čekal a uvědomil si, že něco je moc špatně a rozhodl se, že se musím probrat a dávat větší pozor. Jenže ono to nějak nefungovalo na povel. Jak jsme jeli zpátky na nástupní místo, tak jsem myslel jen na to, že už tam budeme a já budu moct vypadnout z auta.
K největšímu překvapení instruktor jízdu zhodnotil, že to šlo, protože jsem jich ještě neměl nějak moc, že mi dělá problémy jen spojka a ty menší incidenty s možností smrti...jinak prý jsem šikovný a jezdím dobře. Další jízdu budu mít až za dlouho, tak se mi to třeba uleží v hlavě a bude to lepší. Nebo taky ne.

Jsem si pěkně uzavřený ve své bublině. Nejen při jízdě, ale pořád ignoruju jakékoliv okolí. A prostě přemýšlím. Nechtěl jsem přemýšlet, ale můj mozek je jaksi zvyklý dělat si to, co sám uzná za vhodné. Takže jsem přestal mluvit s kocourem, kterého to vykolejilo a netuší, co se děje uvnitř mě, i když jsem se mu to snažil vysvětlit. Teď jako každý normální pár sedíme od sebe dva metry a posíláme si textovky, když má jeden z nás potřebu něco sdělit tomu druhému.

Včera mě chytla ta "nikdy-nebudeš-mít-děti" věc, přes kterou se snažím přenést (a řekl bych, že dost úspěšně...většinu času, když si vzpomenu, jen brečím a nesnažím se zabíjet se - opravdové vítězství) a vlastně to teď už ani neřeším. Spíš jsem si díky tomu nějak vzpomněl na to, jak jsem se nedávno bavil s paní, přes kterou mám domluvenou tu brigádu (od zítřka). Jak říkala (ani nevím, jak jsme se k tomu dostali...myslím, že to bylo něco, že viděla nějakého ultra-gaye nebo tak), že proti homosexuálům nic nemá, ale nemohla by se smířit s tím, že roky vychovává kluka a je z něj gay. Přesně. Oni jsou všichni plní tolerance, dokud se to nezačne týkat jich samotných. (Reason 1357867 to hate this republic.)
Zajímalo by mě, jak těžké bylo pro moji mámu přijmout ten fakt, že (")vychovala(") kluka, který si našel kluka. Podle mě to ještě pořád zpracovává. Už jsem smířený s tím, že mě nemá ráda tak, jak by asi z pozice mámy měla, tak ani nevím, proč to vlastně řeším. Asi protože mi to přijde nefér. Já těžko mohl ovlivnit, do koho jsem se zamiloval. Klidně to mohla být holka. Kdyby byla, byl bych s ní. Jenže není.

Někdy je lepší věci nechat být. Moc bych si přál vypnout svůj mozek a všechny emoce, hormony, všechno. Odpočinout si. Tím popíráním svých potřeb se hrozně vyčerpávám. Nejsem zvyklý řešit problémy tak, jak se je snažím řešit teď. Nejsem zvyklý nemyslet si věci, které si o sobě myslím a jsou zahrabané někde pod tím novým pohledem, který teď mám.
Můj kocour to řekl správně. Potřebuju taky pomoct, abych mohl znovu pomáhat druhým, když mám občas tyto tendence. Já pomáhám lidem rád. Rád dávám rady, pokud si myslím, že by mohly fungovat. A už dlouho taky hledám pomoc u druhých ohledně sebe. Ale zatím to asi ještě nefunguje i proto, že ačkoliv jsem si třeba nechal pomoc, tak jsem vždy myslel i na nějaké lidi (a bohužel i na ty, co si to nezaslouží), tím jsem svoji pomoc potlačil a nesoustředil se na ni. Asi je čas být úplně sobecký, ale nevím, jestli to zvládnu...Nejsem zvyklý myslet jen na sebe, natož jen na svoje blaho. Celý život jsem žil v domnění, že si blaho nezasloužím. Kocour mi otevírá mysl. Nejde to rychle, ale zaznamenávám pokroky. To je moc dobře. Potřebuju pokrok. Chápu, že nic nemůže být horší než to, co bylo. To už se nevrátí. Takže když půjdu dopředu, tak možná spadnu, možná ne, ale nikdy to nebude takové špatné, jako to bylo. Trochu mi to dodává odvahu.


Mám sebe, mám svého manžela...a kdo potřebuje psychologa?


kotě

Irresistible

28. července 2014 v 23:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Je tolik věcí, co chci napsat, ale když se konečně odhodlám otevřít prázdnou stránku čehokoliv, tak nevím, jaká první slova napsat. Ale jakmile je napíšu, tak už to jde samo a lehce. Tedy většinou.

Měl jsem veliký strach z toho, jaké to bude, když budu doma několik dní sám. Mám pocit, že můj kocour to moc dobře věděl, tak mě nakonec vzal s sebou (nedá se říct, že by mi to oznámil předem...spíš to bylo takové: "jedeme spolu, sbal si věci"). Takže jsem to přežil úplně bez úhony. Akorát bez fyzické, ale i to se počítá.

V Rakousku je krásně. I když mi ani nepřišlo, že jsem v cizině. Cítil jsem se, jako bych tam patřil, ačkoliv jsem nikde moc nebyl a nic moc nedělal. Většinu času jsem strávil v hotelu nebo na jeho dvoře či procházce kolem a jedl, nechal se rozmazlovat na manželovo přání...ne úplně, ale z velké části ano. Vlastně cítím, že patřím všude. Je to jako konečně po sedmnácti dlouhých letech najít svoje místo. Všechno si přiznat a tak nějak koexistovat s ostatním světem.

To moje místo je vedle něj. V dobrém, ve zlém. Když bude nejlíp i nejhůř.

Všichni říkají, jak vztahy šednou. Že už i po roce jsou šedé jako sepraná, původně bílá trika. Nevím, kde to ti všichni berou. Je to více než dva roky, co jsem se svým milovaným kocourem, nic nešedne, ale naopak - všechno kolem má zářivější barvy než kdy dřív. A ne, nejsou to pověstné růžové brýle, které zkreslují a po sundání čeká člověka nepříjemné překvapení. Jsou to moje oči, které to vidí. Jsou zdravé, jsou perfektní. Vidí vše přesně tak, jak to je a jak to být má. Občas se mi zdá, že se k nám vkrádá jakási rutina. Proč by taky ne? Většinu roku trávíme tak, že jsme ve škole, po škole on pracuje, já si dělám svoje nepodstatné věci, večery a noci trávíme spolu. Ono to šedě vypadá, ale vůbec to tak není. Nedovedu si představit, že by tohle září probíhalo jinak.
Ony jsou to totiž ty maličkosti, které udržují vztah barevným. Když jeden ze dvou udělá najednou něco nečekaného. Když se uprostřed velké hádky jeden sebere, všechno to ukončí jen proto, že se přeci dva milují za každých okolností. Takové situace asi nejsou jen ve filmech, když je může prožívat i obyčejné kotě jako jsem já.
Když se jen tak začnou dva lidi chovat i po dvou letech soužití tak, jako by se k sobě měli chovat mezi prvními schůzkami. Když to jiskří a není to jistota. Když se tolik snaží okouzlit jeden druhého.
Jsou dny, kdy mi tohle nedochází. Já myslím na jiné kluky nebo i holky a to je tak hrozně špatně. Ale je to přirozené. Ono ale stačí docela málo na to, abych si uvědomil, že něco není v pořádku. Stačí se na něj podívat. Kdykoliv. Když pracuje nebo spí, když vaří nebo se rozčiluje, že mu něco nejde. Podívá se mi pak do očí a já zjistím, že jsou to ty nejkrásnější a nejdokonalejší a já se už nikdy ani nechci dívat do jiných. Protože žádné jiné by se na mě takto nemohly dívat.

A tak mě napadají i špatné myšlenky. Když si představím, že ty neodolatelné, nejnádhernější a nejupřímnější modré oči s kapkou zelené bych už nikdy nemusel spatřit. Je jedno proč. Kdybych umřel já nebo on (a to bych umřel i já, takže spíš jen kdybych umřel náhle prostě já). Když si představím, že bych nebyl a on by žil dál. Otřepal by se z té bolesti. Trvalo by to dlouho, ale on je silný, on by to zvládl...já bych to tak chtěl. A potom by se znovu začal otevírat možnostem, že by byl s nějakým klukem. Našel by ho. Byl by to nějaký takový trochu podobný mně. Stydlivý, občas nerozhodný, odhodlaný pro něj udělat všechno. A kocour by ho miloval, hodně by ho miloval. Chránil by ho před vším špatným úplně stejně, jako dnes chrání mě. Staral by se o něj, vždy by ho podržel, pomohl by mu...přesně tak, jak pomáhá dnes mně. Ten neznámý kluk by ho dělal šťastným po zbytek života. Dokázal by být šťastný úplně? Já bych to chtěl. Ale mám strach, že jsem mu vstoupil do života až moc na to, aby byl schopný někdy vůbec přijmout fakt, že už mě nemá, aby mě zvládl nemilovat nebo aby dokonce zapomněl.

Život mi dal tohle. A já mám najednou většinu dní strach, že o něj přijdu. To ale přeci nejde. Abych dostal tohle, abych konečně začal chápat, že žít chci...a potom bych umřel. I když vím, že zítra nebo jiný den budu zase psát jiné věci...Já tu pro něj chci být. Nechci, aby v jeho životě byl jiný kluk, kterého by se snažil milovat jako mě. Nechci, aby dělal kohokoliv jiného šťastným a nechci, aby musel zapomínat. Chci, aby byl pořád se mnou, abychom to vydrželi hrozně dlouho a potom naplnili slib. Tak to má být. Ne jinak.
Chci se vedle něj den po dni probouzet, po několika letech si uvědomit, jak se hrozně změnil. Chci vedle něj denně usínat a nechat si zdát sny, ve kterých bude taky. Chci se za třicet, čtyřicet, padesát let podívat do těch modrých očí s kapkou zelené a naposledy si říct, že ten život byl dobrý, jen v něm byly špatné dny. Že jsem žil naplněný život, i když jsem nestihl spoustu věcí, o kterých jsem v raném mládí snil.
Chci tu být pro něj, když bude nemocný, když bude slavit největší úspěchy, když mě bude potřebovat, ale i když nebude. Chci s ním cestovat i v klidu sedět doma a koukat na film.
Trávit s ním všechny možné dny.
Ale nejvíc chci, aby byl šťastný a pořád mě miloval úplně stejně, jako já miluju jeho.

O to všechno taky jde.


kotě

Deep

21. července 2014 v 0:13 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Plno lidí v mém okolí nedávno mělo osmnáct let, a tak se přirozeně bavili o tom, jaké to je. Že prý to není, jako že se člověk probudí, protáhne se a je z něj někdo nový. Tak to opravdu není. Ale je to jiné. Už nemám ten příšerně blbý pocit, že mě někdo chytne, když si dám pivko, už můžu bez zardění odkliknout, že mi je 18 na pornostránkách (na porno nekoukám, jenom jsem to šel odkliknout pro ten pocit :D). Nejhorší je, že už ale nejsem to úplně malé kotě. Je to, jako kdybych se měl najednou chovat jinak, jsou na mě jiná očekávání a všechno. Já nechci. Pořád koušu, červenám se u dospěláckých debat, závisím na svém kocourovi, nechám se od něj nosit...

Dostal jsem plno dárků. Peníze, oblečení, flašku, svatbu...znáte to. A jsem takový...plný a prázdný. Nechce se mi o ničem přemýšlet.

Zamiloval jsem se. Můj velký kocour mě nutí se do něj zamilovávat. To je vždy tak, že náš vztah jakoby zevšední (i když to se nikdy neděje) nebo prostě...přestává klapat, hádáme se nebo něco a on potom něco řekne nebo udělá a je to, jako kdyby to byl náš první nejvíc zamilovaný týden, kdy na sebe mucíkujeme a děláme celkově divné věci. Až na to, že chápeme naše osobní vtipy a nestydíme se před sebou prdět.

A pak mi v sobotu oznámil, že příští pátek (nebo tak nějak) mě na čtyři nebo pět dní opustí a já tu budu sám. Hlavně proto, že všichni moji povolení kamarádi jsou pryč. Však jo, pět dní sám doma...pohoda jahoda. Ale ne. Já nesnáším, když tu se mnou není. Cítím se pak zranitelný, mám hrozný strach a na tyto pocity ani nepotřebuji pět dní, stačí pět minut, když jde třeba někdy rychle ráno pro čerstvé pečivo. Nedokážu si představit, že zase budu usínat s tím, že tam není a že ani během několika minut nepřijde. Po sprše, celý ještě navlhlý od vody, že mě nepokape svými vlásky a pevně mě nechytí, abych neměl strach. Že se nepřikryje i přes to, že je mu vedro jen pro to, abych neměl tendence myslet na to, že mi někdo chytí holou nohu a odtáhne mě za ni pryč. Neucítím jeho kůži a neuslyším ten jeho hlas se svádivým úsměvem, který se ozve vždy, když má chuť dělat nepravosti. Bude tam jen prázdné místo na manželské posteli, která ani nemá vyležený důlek podle jeho těla, protože každou noc spíme jinak. Určitě zas celou dobu budu nosit jeho oblečení, budu se ho snažit cítit, budu se těšit na každou vteřinu, kterou spolu strávíme na telefonu a budu mu říkat, jak se mi hrozně stýská a on mi bude říkat, jak se jim daří v práci a nakonec toho už bude moc a já to nezvládnu. A on se potom vrátí, bude z toho celý nešťastný, když já chci, aby byl jen a jen šťastný a on mi řekne, že to nevadí, že se to stalo, že mě miluje, že to bude lepší a hlavně...bude zpátky. Snad...
Z toho všeho jsem smutný a vystrašený. Není fér, že jsem bezhlavě zamilovaný a on bude pryč. Není fér, že nesmím jet s ním.

Je čas spát...a třeba se neprobouzet.


xxx kotě

not even the gods above can separate the two of us

9. července 2014 v 23:30 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Zas je jeden z těch dnů, kdy se už zlobím úplně na všechno. Na nespolehlivé kamarády, na hádky s přítelem, ale primárně na sebe, protože si ode všech nechám srát na hlavu. Celý život. Vždy čekám, že mi všechno vyjde, ale nikdy nevyjde absolutně nic.
Kamarádi přeci nemusí dávat vědět, že někam nepřijdou. Však je v pohodě, že vás nechají stát v pařáku/na dešti venku. Kamarádi, co slíbí, ale nikdy nesplní.
Ale s tím je konec. Já tu pořád pláču nad tím, jak chci kamaráda. To chci pořád. Ale nějakého, co tohle nebude dělat. A raději budu zase úplně bez všech, než abych si tohle nechal líbit.
Jo, udělal jsem si svoje chyby, ale tohle za to nestojí.
Však ono bude fajn mít dny jenom pro sebe. Nebudu se muset komukoliv (kromě kocoura) přizpůsobovat. Už mi nikdo nebude vyčítat, že jsem takový, jaký jsem. Že jsem jednou neudělal to, co jsem měl, když oni pro mě neudělali nikdy pořádně nic. Být sám má svoje kouzlo. Sice mi to ze začátku poleze na mozek, ale člověk si zvykne na všechno, pokud je tomu vystavený dostatečně dlouho. A to vím, prosím pěkně, z vlastního pozorování. Takto jsem se naučil být sám, potom nebýt sám, nejíst čokoládu a následně ji zase jíst, více se hýbat...a spát a spoustu dalších věcí. Hlavně je v tom sebekázeň.
Psal jsem to asi milionkrát, ale od zítřka držím zase dietu. A je mi úplně u prdele, co na to všichni budou říkat. Čí je to tělo, které bude držet dietu? Jejich? Ne. Je moje. A když si ho budu chtít třeba podpálit, tak to udělám.
V sobotu budu dospělý, plně zodpovědný sám za sebe (což mě na jednu stranu i děsí). Bude mi osmnáct a já mám pořád stejně zoufalé stavy, které jsem měl, když mi bylo o pět let míň. Akorát se týkají jiných věcí. Prošel jsem si několika psychology, terapiemi (z čehož trochu, malinko funguje jen jedna), pokusy o sebevraždu, následnou regenerací,...a v zásadě se změnilo jen to, že každý můj další pokus o ukončení života je těžší, protože jsem si našel přítele. Kterého moje psycho povaha neodradila ani na druhém rande. Tak nějak ho miluju. Jak je známo, tak láska toho spoustu ničí.
Můj přítel je úžasný v tom, že si myslel, že to zvládne se mnou všechno sám. A pokaždé mi tvrdí, že pokud budu chtít, tak se můžu spolehnout jen na něj, že vždy bude při mně.
Něco se mezi námi zlomilo. Jako jo, my se hrozně milujeme. Pořád. Jenže teď se pořád akorát hádáme. Leze mi to na mozek. Každý den. Vytáhneme i tu nejmenší blbost. Já se sním hádat nechci. Jo, usmíříme se. Pak je to zas takové fajn, jako kdyby se nic nestalo. Jenže to se pak zas pohádáme. Nesnáším to vůbec dobře. Nejsem zvyklý, že se hádáme. Samozřejmě jsme se hádali už předtím. Jednou za čas. Když někdo z nás něco provedl. Nebo jsme se postupně vytočili z nějaké maličkosti. Ale netrvalo to tak dlouho a nebylo to tak brzy po sobě. Teď je to pořád. A já to nemám kam ventilovat. Protože nikdo nemá čas. Ono chvíli funguje to zazdít a zabavit se jinak. Jenže ono se to hromadí. Pak to vybuchne. Já vybuchnu. Jsem mina. Stačí lehké došlápnutí a já vybuchnu. A někoho to roztrhá. Proč to musí trhat jeho? On si to nezaslouží...nikdo si to nezaslouží.

Tohle nebyl konec článku. Ale poslední odstavec jsem vymazal, protože...nechci, aby si mohl prakticky každý přečíst to, z čeho mám největší strach. Vím, že sem sotva někdo vleze, ale i tak.


xxx kotě

99 percent

5. července 2014 v 21:15 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ve středu (a jelikož jsem tento článek začal psát ve čtvrtek, tak tu bylo "včera, předevčírem") jsme byli v Praze. Miluju Prahu. Všechno tam bylo takové jiné. Takové lepší. Nevím, jestli to bylo jen tím městem, tou anonymitou...nebo i tím, že jsem prožil úžasný den se svým Romeem. Asi oboje.

A pořádně jsem neslyšel. Trochu mi to vadilo, protože všechny hlasy jsem slyšel zkresleně. Hlavně i ten svůj.

Ve středu jsem se dotýkal (držel jsem ho za ruku!) jednoho ze svých největších slavných hrdinů. Stálo to za to. I když mě teď ještě pořád všechno bolí. I když jsem neslyšel. I když jsem z toho byl tak nervózní. I když jsem skoro nejel.

Well, ten den byl tak nějak idylický. Až moc na to, aby všechno zůstalo v pořádku. Dnes ráno (o půl čtvrté ráno, kurva!) jsem se znovu dohádal s kocourem. A měli jsme celý den tichou domácnost. Protože jsou věci, které, když se slíbí, by se měly splnit. Takže celý den se skládal z rozhovorů typu: "Tak chceš tady ty kytky dom?" "Jo." ... "A zítra budeme doma nebo někam pojedem?" "Jak chceš."
Což je proklatě nudné. Naštěstí jsme se (jako vždy) docela rychle usmířili, takže jsem mu mohl vyprávět o tom, jak jsem poprvé (opravdu úplně poprvé) seděl v autě na sedadle řidiče...a dokonce i řídil. Ačkoli jsem předpokládal, že budu jezdit sem a tam na parkovišti, dostal jsem se jen do provozu. Bohudík, že jsem se včera v noci trochu podíval na tu autoškolní teorii a pár značek. Pan instruktor mě příjemně potěšil, když se choval docela kamarádsky a řekl, že "na to, že jsi byl nepolíbený panic, jsi celkem překvapil, jak ses chytal". Zítřek (možná) a pondělí tedy budu věnovat dalšímu studiu teorie, abych mohl (snad v úterý) zvládnout další kousek trasy k vysněnému řidičáku (pomineme ten fakt, že jsem nikdy řídit nechtěl, ale donutil mě přítel, protože se toho sám bojí).
To, co mě zaskočilo nejvíc, je fakt, že řízení mě pravděpodobně bude bavit. Když jsem se poprvé rozjel a měl za sebou několik metrů, tak jsem přestal cítit veškerou nervozitu a pocity typu "omg, já se vybourám, volejte záchranku už teď, jak mi tohle mohl někdo udělat, atp.", ale cítil jsem, jako by to byla úplně přirozená věc. Jo, potřeboval jsem instruktáž (protože - opakuji - jsem nikdy předtím - opravdu nikdy - ani neseděl jen tak na sedadle řidiče a o vybavení auta jsem pomalu ani nevěděl to, pod jakou nohou se skrývá brzda a spojka, natož třeba takové také důležité věcičky jako blinkr...a nebo jak moc zatočit volantem, aby to nebylo málo nebo moc) a s ní jsem to také relativně zvládl. Až na poslední ostré zatočení na chodník před pobočku autoškoly, kdy mě instruktor lehce zmátl, a tak jsem to (lidově řečeno) posral. Dokonce jsem ani neudělal to, co většina začátečníků (i těch, co už mají zkoušky za rohem) - nedupl jsem najednou na brzdu, abych sobě i instruktorovi vymlátil všechny zuby o palubní desku (nebo v mém případě volant).
Abych to shrnul, tak z jízdy jsem nadšený. Nemůžu se dočkat další. Rád bych, aby se tohle dozvěděli všichni ti lidé, co mě děsili tím, že se za volantem bojí nebo že jim trvá dobrou půlku jízdy, než si navyknou, že jsou v autě, řídí a přestanou mít stažené půlky víc než naplno utažený svěrač.

Potřebuju, aby se věci rapidně zlepšily, protože v takovém tom mém globále to prostě nedávám. Mám toho v sobě tolik a prostě to nemůžu ventilovat jen sem, protože bych rád měl nějakou odezvu, jenže bez kamarádů to jde těžko. Přestal jsem všechny otravovat s tím, že kdo bude mít zájem se se mnou přátelit, ten se ozve. Jaké překvapení, že se nikdo neozval. Takže mám dvě možnosti. Buď se můžu sám před sebou ponížit (jo, tohle jsem s jedním člověkem udělal) a dolízat a nebo si zvyknout, že se mnou nikdo kamarádit prostě nechce, protože jsem bezcenný, na nic a pár dalších takových věcí, kvůli kterým se úspěšně už několik let nenávidím.

Po nějaké době jsem psal. Proč ne? Sáhl jsem na povídku, kterou jsem posledně viděl někdy na začátku roku a snažím se pokračovat, protože mám pár čtenářů. Tak uvidím, co z toho vyleze. Občas je hrozně zmatečné dostávat se zpět do děje po několikatýdenní/měsíční pauze. Já to zvládnu. Taky si říkám, že by bylo fajn napsat něco úplně odlišného, protože píšu samé úchylárny. Nebo blbosti. Nebo úchylné blbosti.

Člověk by to ani neřekl, ale občas je fajn jen tak sedět doma u ntb, pít britský cider (ten třešňový z té televizní reklamy, kterou jsem náhodou viděl), psát, občas si poslechnout nějaký song. A ještě ke všemu úplně sám.


xxx kotě