99 percent

5. července 2014 v 21:15 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ve středu (a jelikož jsem tento článek začal psát ve čtvrtek, tak tu bylo "včera, předevčírem") jsme byli v Praze. Miluju Prahu. Všechno tam bylo takové jiné. Takové lepší. Nevím, jestli to bylo jen tím městem, tou anonymitou...nebo i tím, že jsem prožil úžasný den se svým Romeem. Asi oboje.

A pořádně jsem neslyšel. Trochu mi to vadilo, protože všechny hlasy jsem slyšel zkresleně. Hlavně i ten svůj.

Ve středu jsem se dotýkal (držel jsem ho za ruku!) jednoho ze svých největších slavných hrdinů. Stálo to za to. I když mě teď ještě pořád všechno bolí. I když jsem neslyšel. I když jsem z toho byl tak nervózní. I když jsem skoro nejel.

Well, ten den byl tak nějak idylický. Až moc na to, aby všechno zůstalo v pořádku. Dnes ráno (o půl čtvrté ráno, kurva!) jsem se znovu dohádal s kocourem. A měli jsme celý den tichou domácnost. Protože jsou věci, které, když se slíbí, by se měly splnit. Takže celý den se skládal z rozhovorů typu: "Tak chceš tady ty kytky dom?" "Jo." ... "A zítra budeme doma nebo někam pojedem?" "Jak chceš."
Což je proklatě nudné. Naštěstí jsme se (jako vždy) docela rychle usmířili, takže jsem mu mohl vyprávět o tom, jak jsem poprvé (opravdu úplně poprvé) seděl v autě na sedadle řidiče...a dokonce i řídil. Ačkoli jsem předpokládal, že budu jezdit sem a tam na parkovišti, dostal jsem se jen do provozu. Bohudík, že jsem se včera v noci trochu podíval na tu autoškolní teorii a pár značek. Pan instruktor mě příjemně potěšil, když se choval docela kamarádsky a řekl, že "na to, že jsi byl nepolíbený panic, jsi celkem překvapil, jak ses chytal". Zítřek (možná) a pondělí tedy budu věnovat dalšímu studiu teorie, abych mohl (snad v úterý) zvládnout další kousek trasy k vysněnému řidičáku (pomineme ten fakt, že jsem nikdy řídit nechtěl, ale donutil mě přítel, protože se toho sám bojí).
To, co mě zaskočilo nejvíc, je fakt, že řízení mě pravděpodobně bude bavit. Když jsem se poprvé rozjel a měl za sebou několik metrů, tak jsem přestal cítit veškerou nervozitu a pocity typu "omg, já se vybourám, volejte záchranku už teď, jak mi tohle mohl někdo udělat, atp.", ale cítil jsem, jako by to byla úplně přirozená věc. Jo, potřeboval jsem instruktáž (protože - opakuji - jsem nikdy předtím - opravdu nikdy - ani neseděl jen tak na sedadle řidiče a o vybavení auta jsem pomalu ani nevěděl to, pod jakou nohou se skrývá brzda a spojka, natož třeba takové také důležité věcičky jako blinkr...a nebo jak moc zatočit volantem, aby to nebylo málo nebo moc) a s ní jsem to také relativně zvládl. Až na poslední ostré zatočení na chodník před pobočku autoškoly, kdy mě instruktor lehce zmátl, a tak jsem to (lidově řečeno) posral. Dokonce jsem ani neudělal to, co většina začátečníků (i těch, co už mají zkoušky za rohem) - nedupl jsem najednou na brzdu, abych sobě i instruktorovi vymlátil všechny zuby o palubní desku (nebo v mém případě volant).
Abych to shrnul, tak z jízdy jsem nadšený. Nemůžu se dočkat další. Rád bych, aby se tohle dozvěděli všichni ti lidé, co mě děsili tím, že se za volantem bojí nebo že jim trvá dobrou půlku jízdy, než si navyknou, že jsou v autě, řídí a přestanou mít stažené půlky víc než naplno utažený svěrač.

Potřebuju, aby se věci rapidně zlepšily, protože v takovém tom mém globále to prostě nedávám. Mám toho v sobě tolik a prostě to nemůžu ventilovat jen sem, protože bych rád měl nějakou odezvu, jenže bez kamarádů to jde těžko. Přestal jsem všechny otravovat s tím, že kdo bude mít zájem se se mnou přátelit, ten se ozve. Jaké překvapení, že se nikdo neozval. Takže mám dvě možnosti. Buď se můžu sám před sebou ponížit (jo, tohle jsem s jedním člověkem udělal) a dolízat a nebo si zvyknout, že se mnou nikdo kamarádit prostě nechce, protože jsem bezcenný, na nic a pár dalších takových věcí, kvůli kterým se úspěšně už několik let nenávidím.

Po nějaké době jsem psal. Proč ne? Sáhl jsem na povídku, kterou jsem posledně viděl někdy na začátku roku a snažím se pokračovat, protože mám pár čtenářů. Tak uvidím, co z toho vyleze. Občas je hrozně zmatečné dostávat se zpět do děje po několikatýdenní/měsíční pauze. Já to zvládnu. Taky si říkám, že by bylo fajn napsat něco úplně odlišného, protože píšu samé úchylárny. Nebo blbosti. Nebo úchylné blbosti.

Člověk by to ani neřekl, ale občas je fajn jen tak sedět doma u ntb, pít britský cider (ten třešňový z té televizní reklamy, kterou jsem náhodou viděl), psát, občas si poslechnout nějaký song. A ještě ke všemu úplně sám.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama