Deep

21. července 2014 v 0:13 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Plno lidí v mém okolí nedávno mělo osmnáct let, a tak se přirozeně bavili o tom, jaké to je. Že prý to není, jako že se člověk probudí, protáhne se a je z něj někdo nový. Tak to opravdu není. Ale je to jiné. Už nemám ten příšerně blbý pocit, že mě někdo chytne, když si dám pivko, už můžu bez zardění odkliknout, že mi je 18 na pornostránkách (na porno nekoukám, jenom jsem to šel odkliknout pro ten pocit :D). Nejhorší je, že už ale nejsem to úplně malé kotě. Je to, jako kdybych se měl najednou chovat jinak, jsou na mě jiná očekávání a všechno. Já nechci. Pořád koušu, červenám se u dospěláckých debat, závisím na svém kocourovi, nechám se od něj nosit...

Dostal jsem plno dárků. Peníze, oblečení, flašku, svatbu...znáte to. A jsem takový...plný a prázdný. Nechce se mi o ničem přemýšlet.

Zamiloval jsem se. Můj velký kocour mě nutí se do něj zamilovávat. To je vždy tak, že náš vztah jakoby zevšední (i když to se nikdy neděje) nebo prostě...přestává klapat, hádáme se nebo něco a on potom něco řekne nebo udělá a je to, jako kdyby to byl náš první nejvíc zamilovaný týden, kdy na sebe mucíkujeme a děláme celkově divné věci. Až na to, že chápeme naše osobní vtipy a nestydíme se před sebou prdět.

A pak mi v sobotu oznámil, že příští pátek (nebo tak nějak) mě na čtyři nebo pět dní opustí a já tu budu sám. Hlavně proto, že všichni moji povolení kamarádi jsou pryč. Však jo, pět dní sám doma...pohoda jahoda. Ale ne. Já nesnáším, když tu se mnou není. Cítím se pak zranitelný, mám hrozný strach a na tyto pocity ani nepotřebuji pět dní, stačí pět minut, když jde třeba někdy rychle ráno pro čerstvé pečivo. Nedokážu si představit, že zase budu usínat s tím, že tam není a že ani během několika minut nepřijde. Po sprše, celý ještě navlhlý od vody, že mě nepokape svými vlásky a pevně mě nechytí, abych neměl strach. Že se nepřikryje i přes to, že je mu vedro jen pro to, abych neměl tendence myslet na to, že mi někdo chytí holou nohu a odtáhne mě za ni pryč. Neucítím jeho kůži a neuslyším ten jeho hlas se svádivým úsměvem, který se ozve vždy, když má chuť dělat nepravosti. Bude tam jen prázdné místo na manželské posteli, která ani nemá vyležený důlek podle jeho těla, protože každou noc spíme jinak. Určitě zas celou dobu budu nosit jeho oblečení, budu se ho snažit cítit, budu se těšit na každou vteřinu, kterou spolu strávíme na telefonu a budu mu říkat, jak se mi hrozně stýská a on mi bude říkat, jak se jim daří v práci a nakonec toho už bude moc a já to nezvládnu. A on se potom vrátí, bude z toho celý nešťastný, když já chci, aby byl jen a jen šťastný a on mi řekne, že to nevadí, že se to stalo, že mě miluje, že to bude lepší a hlavně...bude zpátky. Snad...
Z toho všeho jsem smutný a vystrašený. Není fér, že jsem bezhlavě zamilovaný a on bude pryč. Není fér, že nesmím jet s ním.

Je čas spát...a třeba se neprobouzet.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama