Irresistible

28. července 2014 v 23:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Je tolik věcí, co chci napsat, ale když se konečně odhodlám otevřít prázdnou stránku čehokoliv, tak nevím, jaká první slova napsat. Ale jakmile je napíšu, tak už to jde samo a lehce. Tedy většinou.

Měl jsem veliký strach z toho, jaké to bude, když budu doma několik dní sám. Mám pocit, že můj kocour to moc dobře věděl, tak mě nakonec vzal s sebou (nedá se říct, že by mi to oznámil předem...spíš to bylo takové: "jedeme spolu, sbal si věci"). Takže jsem to přežil úplně bez úhony. Akorát bez fyzické, ale i to se počítá.

V Rakousku je krásně. I když mi ani nepřišlo, že jsem v cizině. Cítil jsem se, jako bych tam patřil, ačkoliv jsem nikde moc nebyl a nic moc nedělal. Většinu času jsem strávil v hotelu nebo na jeho dvoře či procházce kolem a jedl, nechal se rozmazlovat na manželovo přání...ne úplně, ale z velké části ano. Vlastně cítím, že patřím všude. Je to jako konečně po sedmnácti dlouhých letech najít svoje místo. Všechno si přiznat a tak nějak koexistovat s ostatním světem.

To moje místo je vedle něj. V dobrém, ve zlém. Když bude nejlíp i nejhůř.

Všichni říkají, jak vztahy šednou. Že už i po roce jsou šedé jako sepraná, původně bílá trika. Nevím, kde to ti všichni berou. Je to více než dva roky, co jsem se svým milovaným kocourem, nic nešedne, ale naopak - všechno kolem má zářivější barvy než kdy dřív. A ne, nejsou to pověstné růžové brýle, které zkreslují a po sundání čeká člověka nepříjemné překvapení. Jsou to moje oči, které to vidí. Jsou zdravé, jsou perfektní. Vidí vše přesně tak, jak to je a jak to být má. Občas se mi zdá, že se k nám vkrádá jakási rutina. Proč by taky ne? Většinu roku trávíme tak, že jsme ve škole, po škole on pracuje, já si dělám svoje nepodstatné věci, večery a noci trávíme spolu. Ono to šedě vypadá, ale vůbec to tak není. Nedovedu si představit, že by tohle září probíhalo jinak.
Ony jsou to totiž ty maličkosti, které udržují vztah barevným. Když jeden ze dvou udělá najednou něco nečekaného. Když se uprostřed velké hádky jeden sebere, všechno to ukončí jen proto, že se přeci dva milují za každých okolností. Takové situace asi nejsou jen ve filmech, když je může prožívat i obyčejné kotě jako jsem já.
Když se jen tak začnou dva lidi chovat i po dvou letech soužití tak, jako by se k sobě měli chovat mezi prvními schůzkami. Když to jiskří a není to jistota. Když se tolik snaží okouzlit jeden druhého.
Jsou dny, kdy mi tohle nedochází. Já myslím na jiné kluky nebo i holky a to je tak hrozně špatně. Ale je to přirozené. Ono ale stačí docela málo na to, abych si uvědomil, že něco není v pořádku. Stačí se na něj podívat. Kdykoliv. Když pracuje nebo spí, když vaří nebo se rozčiluje, že mu něco nejde. Podívá se mi pak do očí a já zjistím, že jsou to ty nejkrásnější a nejdokonalejší a já se už nikdy ani nechci dívat do jiných. Protože žádné jiné by se na mě takto nemohly dívat.

A tak mě napadají i špatné myšlenky. Když si představím, že ty neodolatelné, nejnádhernější a nejupřímnější modré oči s kapkou zelené bych už nikdy nemusel spatřit. Je jedno proč. Kdybych umřel já nebo on (a to bych umřel i já, takže spíš jen kdybych umřel náhle prostě já). Když si představím, že bych nebyl a on by žil dál. Otřepal by se z té bolesti. Trvalo by to dlouho, ale on je silný, on by to zvládl...já bych to tak chtěl. A potom by se znovu začal otevírat možnostem, že by byl s nějakým klukem. Našel by ho. Byl by to nějaký takový trochu podobný mně. Stydlivý, občas nerozhodný, odhodlaný pro něj udělat všechno. A kocour by ho miloval, hodně by ho miloval. Chránil by ho před vším špatným úplně stejně, jako dnes chrání mě. Staral by se o něj, vždy by ho podržel, pomohl by mu...přesně tak, jak pomáhá dnes mně. Ten neznámý kluk by ho dělal šťastným po zbytek života. Dokázal by být šťastný úplně? Já bych to chtěl. Ale mám strach, že jsem mu vstoupil do života až moc na to, aby byl schopný někdy vůbec přijmout fakt, že už mě nemá, aby mě zvládl nemilovat nebo aby dokonce zapomněl.

Život mi dal tohle. A já mám najednou většinu dní strach, že o něj přijdu. To ale přeci nejde. Abych dostal tohle, abych konečně začal chápat, že žít chci...a potom bych umřel. I když vím, že zítra nebo jiný den budu zase psát jiné věci...Já tu pro něj chci být. Nechci, aby v jeho životě byl jiný kluk, kterého by se snažil milovat jako mě. Nechci, aby dělal kohokoliv jiného šťastným a nechci, aby musel zapomínat. Chci, aby byl pořád se mnou, abychom to vydrželi hrozně dlouho a potom naplnili slib. Tak to má být. Ne jinak.
Chci se vedle něj den po dni probouzet, po několika letech si uvědomit, jak se hrozně změnil. Chci vedle něj denně usínat a nechat si zdát sny, ve kterých bude taky. Chci se za třicet, čtyřicet, padesát let podívat do těch modrých očí s kapkou zelené a naposledy si říct, že ten život byl dobrý, jen v něm byly špatné dny. Že jsem žil naplněný život, i když jsem nestihl spoustu věcí, o kterých jsem v raném mládí snil.
Chci tu být pro něj, když bude nemocný, když bude slavit největší úspěchy, když mě bude potřebovat, ale i když nebude. Chci s ním cestovat i v klidu sedět doma a koukat na film.
Trávit s ním všechny možné dny.
Ale nejvíc chci, aby byl šťastný a pořád mě miloval úplně stejně, jako já miluju jeho.

O to všechno taky jde.


kotě
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama