not even the gods above can separate the two of us

9. července 2014 v 23:30 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Zas je jeden z těch dnů, kdy se už zlobím úplně na všechno. Na nespolehlivé kamarády, na hádky s přítelem, ale primárně na sebe, protože si ode všech nechám srát na hlavu. Celý život. Vždy čekám, že mi všechno vyjde, ale nikdy nevyjde absolutně nic.
Kamarádi přeci nemusí dávat vědět, že někam nepřijdou. Však je v pohodě, že vás nechají stát v pařáku/na dešti venku. Kamarádi, co slíbí, ale nikdy nesplní.
Ale s tím je konec. Já tu pořád pláču nad tím, jak chci kamaráda. To chci pořád. Ale nějakého, co tohle nebude dělat. A raději budu zase úplně bez všech, než abych si tohle nechal líbit.
Jo, udělal jsem si svoje chyby, ale tohle za to nestojí.
Však ono bude fajn mít dny jenom pro sebe. Nebudu se muset komukoliv (kromě kocoura) přizpůsobovat. Už mi nikdo nebude vyčítat, že jsem takový, jaký jsem. Že jsem jednou neudělal to, co jsem měl, když oni pro mě neudělali nikdy pořádně nic. Být sám má svoje kouzlo. Sice mi to ze začátku poleze na mozek, ale člověk si zvykne na všechno, pokud je tomu vystavený dostatečně dlouho. A to vím, prosím pěkně, z vlastního pozorování. Takto jsem se naučil být sám, potom nebýt sám, nejíst čokoládu a následně ji zase jíst, více se hýbat...a spát a spoustu dalších věcí. Hlavně je v tom sebekázeň.
Psal jsem to asi milionkrát, ale od zítřka držím zase dietu. A je mi úplně u prdele, co na to všichni budou říkat. Čí je to tělo, které bude držet dietu? Jejich? Ne. Je moje. A když si ho budu chtít třeba podpálit, tak to udělám.
V sobotu budu dospělý, plně zodpovědný sám za sebe (což mě na jednu stranu i děsí). Bude mi osmnáct a já mám pořád stejně zoufalé stavy, které jsem měl, když mi bylo o pět let míň. Akorát se týkají jiných věcí. Prošel jsem si několika psychology, terapiemi (z čehož trochu, malinko funguje jen jedna), pokusy o sebevraždu, následnou regenerací,...a v zásadě se změnilo jen to, že každý můj další pokus o ukončení života je těžší, protože jsem si našel přítele. Kterého moje psycho povaha neodradila ani na druhém rande. Tak nějak ho miluju. Jak je známo, tak láska toho spoustu ničí.
Můj přítel je úžasný v tom, že si myslel, že to zvládne se mnou všechno sám. A pokaždé mi tvrdí, že pokud budu chtít, tak se můžu spolehnout jen na něj, že vždy bude při mně.
Něco se mezi námi zlomilo. Jako jo, my se hrozně milujeme. Pořád. Jenže teď se pořád akorát hádáme. Leze mi to na mozek. Každý den. Vytáhneme i tu nejmenší blbost. Já se sním hádat nechci. Jo, usmíříme se. Pak je to zas takové fajn, jako kdyby se nic nestalo. Jenže to se pak zas pohádáme. Nesnáším to vůbec dobře. Nejsem zvyklý, že se hádáme. Samozřejmě jsme se hádali už předtím. Jednou za čas. Když někdo z nás něco provedl. Nebo jsme se postupně vytočili z nějaké maličkosti. Ale netrvalo to tak dlouho a nebylo to tak brzy po sobě. Teď je to pořád. A já to nemám kam ventilovat. Protože nikdo nemá čas. Ono chvíli funguje to zazdít a zabavit se jinak. Jenže ono se to hromadí. Pak to vybuchne. Já vybuchnu. Jsem mina. Stačí lehké došlápnutí a já vybuchnu. A někoho to roztrhá. Proč to musí trhat jeho? On si to nezaslouží...nikdo si to nezaslouží.

Tohle nebyl konec článku. Ale poslední odstavec jsem vymazal, protože...nechci, aby si mohl prakticky každý přečíst to, z čeho mám největší strach. Vím, že sem sotva někdo vleze, ale i tak.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama