Therapy

31. července 2014 v 14:24 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dnes jsem od úplného rána nějaký utlumený a zpomalený. Vstal jsem, upravil jsem se, probudil kocoura, vzal si banán, čekal, než se kocour vyhrabe a potom jsme jeli do autoškoly, sedl jsem do auta, jel jsem, dvakrát jsem se málem vyboural, instruktor, který těžce zachraňoval situaci se mě poprvé zeptal, co to jako mělo být, že jsem snad musel vidět to bílý auto, který jelo zleva. Samozřejmě jsem ho viděl. Ale tím zpomalením jsem nezadupl brzdu a upřímně - mně celou jízdu bylo úplně jedno, jestli nás někdo srazí nebo ne. Řídil jsem se podvědomě jen tím, co mi říkal instruktor, takže když řekl "toč", tak jsem jel a točil, aniž bych jakkoliv reagoval na auto, kterému jsem měl dát přednost. A když pak dorážel, co to teda jako fakt mělo znamenat, tak jsem mu řekl, že nevím, protože vážně nevím. Dokonce mě ani nerozhodilo to, že mi nadával, proč se nás jakože snažím zabít, že absolutně ignoruju ostatní auta a kdyby neměl svoje pedálky, tak by bylo dávno po nás. Tyhle jeho připomínky mě obvykle naštvou, takže jsem aspoň víc ve střehu, ale dnes jsem si i poté připadal, jako kdybych byl v nějakém ne zrovna příjemném mikrospánku.
Když jsme potom stavěli u pojišťovny (kromě toho, že jsem poprvé nabral obrubník), tak jsem čekal a uvědomil si, že něco je moc špatně a rozhodl se, že se musím probrat a dávat větší pozor. Jenže ono to nějak nefungovalo na povel. Jak jsme jeli zpátky na nástupní místo, tak jsem myslel jen na to, že už tam budeme a já budu moct vypadnout z auta.
K největšímu překvapení instruktor jízdu zhodnotil, že to šlo, protože jsem jich ještě neměl nějak moc, že mi dělá problémy jen spojka a ty menší incidenty s možností smrti...jinak prý jsem šikovný a jezdím dobře. Další jízdu budu mít až za dlouho, tak se mi to třeba uleží v hlavě a bude to lepší. Nebo taky ne.

Jsem si pěkně uzavřený ve své bublině. Nejen při jízdě, ale pořád ignoruju jakékoliv okolí. A prostě přemýšlím. Nechtěl jsem přemýšlet, ale můj mozek je jaksi zvyklý dělat si to, co sám uzná za vhodné. Takže jsem přestal mluvit s kocourem, kterého to vykolejilo a netuší, co se děje uvnitř mě, i když jsem se mu to snažil vysvětlit. Teď jako každý normální pár sedíme od sebe dva metry a posíláme si textovky, když má jeden z nás potřebu něco sdělit tomu druhému.

Včera mě chytla ta "nikdy-nebudeš-mít-děti" věc, přes kterou se snažím přenést (a řekl bych, že dost úspěšně...většinu času, když si vzpomenu, jen brečím a nesnažím se zabíjet se - opravdové vítězství) a vlastně to teď už ani neřeším. Spíš jsem si díky tomu nějak vzpomněl na to, jak jsem se nedávno bavil s paní, přes kterou mám domluvenou tu brigádu (od zítřka). Jak říkala (ani nevím, jak jsme se k tomu dostali...myslím, že to bylo něco, že viděla nějakého ultra-gaye nebo tak), že proti homosexuálům nic nemá, ale nemohla by se smířit s tím, že roky vychovává kluka a je z něj gay. Přesně. Oni jsou všichni plní tolerance, dokud se to nezačne týkat jich samotných. (Reason 1357867 to hate this republic.)
Zajímalo by mě, jak těžké bylo pro moji mámu přijmout ten fakt, že (")vychovala(") kluka, který si našel kluka. Podle mě to ještě pořád zpracovává. Už jsem smířený s tím, že mě nemá ráda tak, jak by asi z pozice mámy měla, tak ani nevím, proč to vlastně řeším. Asi protože mi to přijde nefér. Já těžko mohl ovlivnit, do koho jsem se zamiloval. Klidně to mohla být holka. Kdyby byla, byl bych s ní. Jenže není.

Někdy je lepší věci nechat být. Moc bych si přál vypnout svůj mozek a všechny emoce, hormony, všechno. Odpočinout si. Tím popíráním svých potřeb se hrozně vyčerpávám. Nejsem zvyklý řešit problémy tak, jak se je snažím řešit teď. Nejsem zvyklý nemyslet si věci, které si o sobě myslím a jsou zahrabané někde pod tím novým pohledem, který teď mám.
Můj kocour to řekl správně. Potřebuju taky pomoct, abych mohl znovu pomáhat druhým, když mám občas tyto tendence. Já pomáhám lidem rád. Rád dávám rady, pokud si myslím, že by mohly fungovat. A už dlouho taky hledám pomoc u druhých ohledně sebe. Ale zatím to asi ještě nefunguje i proto, že ačkoliv jsem si třeba nechal pomoc, tak jsem vždy myslel i na nějaké lidi (a bohužel i na ty, co si to nezaslouží), tím jsem svoji pomoc potlačil a nesoustředil se na ni. Asi je čas být úplně sobecký, ale nevím, jestli to zvládnu...Nejsem zvyklý myslet jen na sebe, natož jen na svoje blaho. Celý život jsem žil v domnění, že si blaho nezasloužím. Kocour mi otevírá mysl. Nejde to rychle, ale zaznamenávám pokroky. To je moc dobře. Potřebuju pokrok. Chápu, že nic nemůže být horší než to, co bylo. To už se nevrátí. Takže když půjdu dopředu, tak možná spadnu, možná ne, ale nikdy to nebude takové špatné, jako to bylo. Trochu mi to dodává odvahu.


Mám sebe, mám svého manžela...a kdo potřebuje psychologa?


kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama