Srpen 2014

seven thousand miles for love

30. srpna 2014 v 23:45 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
...a když se věci začínaly vyvíjet zase dobře, oznámil princ princezně, že nebude skoro doma, protože musí hodně pracovat, aby měli na fajn dovolenou, kterou plánují a vše, co potřebují, však ta rekonstrukce královské koupelny není zadarmo a co teprv další úpravy a náklady spojené se stěhováním, útrata za auto a podobné.
"Když já potřebuju jenom tebe, princi," odporovala princezna, ovšem zbytečně. Princ je zvyklý na svůj celoživotní standard typu "mám všechno, co chci a potřebuji". A tak se smutná princezna zabořila do polštáře a chvíli bylo ticho.
"Kdybych mohl, pohnul bych pro tebe nebem. Ale život není pohádka," pošeptal princezně do ucha princ a přitulil se k ní.
"Já vím," přikývla princezna a obrátila se zpátky k němu. Byla si vědoma toho, že princ svoji práci bude dělat, protože ji miluje, že bude pořád takový, jaký je. Na tom přece není nic špatného. Lidé se nemění a u něj to je jenom dobře. Nikdo po nikom nemůže chtít, aby se vzdával věcí, které miluje.
Princezna si uvědomila, že by měla dospět. Jenže ona to nikdy nechtěla. Měla by vědět, že se brzy s princem zase uvidí, že budou spolu. Ona nemůže. Nevidí to. Co když se stane něco špatně? Co když to byl poslední pozdrav? Co když...je to všechno jenom sen? Kde je realita?
Princ odešel do práce. Princezna, sedíc sama v opuštěném pokoji, nechala rozeznít hudbu a jen čekala. Za jak dlouho se vrátí?
Princezna se nudila. Snažila se dělat všechno možné, ale nic není správně, když její princ není po boku. Nic nemá řád. Všude je chaos, i když se vše zdá naprosto stejné jako vždy. Má totiž problém v hlavě. Jediné myšlenky, které se jí honí hlavou jsou ty, které se týkají jejího milovaného prince. Přečte kus povídky..."a jak by to asi bylo, kdyby to bylo o nás?" - proletí jí hlavou. Umyje nádobí..."zajímalo by mě, jestli mu ta snídaně ode mě chutnala.". Kouká na seriál..."na to jsme se přeci měli dívat spolu!"
Princezna přemýšlí a na chvíli usíná.

Když se vzbudí, je v realitě. Není princezna. Je obyčejný osmnáctiletý kluk. Leží v posteli, objímá polštář svého milovaného a cítí z něj ještě jeho parfém. Koukne se okolo. Je v jejich ložnici. Není to hrad, je to obyčejný byt plný neobyčejných zážitků. Koukne se na mobil, kolik je hodin a vidí, že má zprávu, která je od něj.
"Hrozně mi chybíš, doufám, že jsi hodný a vše je ok."
Tak odepíše. Že je hodný, ale vše je špatně. Že mu moc chybí a nemůže bez něj být. Že být bez něj je jako být bez vody. Že se musí vrátit.
Načež mu přijde odpověď, že se vrátí, ale ne hned, až za pár hodin. Že si to přeci vysvětlili.
Přijme příchozí hovor. Slyší ho. Okamžitě mu říká, že ho miluje. A že ho naučil létat. Že poletí spolu. Říká všechno, co ho napadne, jen aby ještě mohl slyšet jeho hlas, aby nezavěsil. Když ho slyší, vše se zdá zase lepší. A tak mu milovaný slíbí, že přijde dřív, protože to bez něj nemůže vydržet.
Čeká. Miláček nikde. Hodinu, dvě, pět...ozve se telefon a omluvy. Že už ale vážně půjde. Že je unavený a že musí být spolu. Že ho nikdy nenechá odejít.
Zaslechne klíče v zámku.
Svět je krásný.
Místnost najednou nevypadá tak opuštěně.
Svět není černobílý.
Je šťastný.
Opravdu šťastný.
Jako je teď až neuvěřitelně často.
Všechno díky lásce.
Z lásky je živý a z lásky zemře.



kotě

The great dream

24. srpna 2014 v 21:17 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Ono to vypadá, že mám čas jen takto o víkendech, ale to není pravda. Jen přes týden mám docela vypnutý mozek a nemůžu psát články, protože by nedávaly smysl. V tu neděli se přeci jen trochu snažím a docela to jde.

Je neuvěřitelné, že za týden a kousíček půjdu do školy. Pořád se mi nechce. Říkám si ale, že to nějak přežiju.

A vlastně, proč vůbec píšu? Tento víkend byl poměrně náročný. Ne, že bych se nějak přetrhl prací, včera jsem měl ráno akorát jízdu a potom jsem přežíval v bolestech a v deset v noci jel do nemocnice, protože to prostě nešlo a dnes, dnes jsme byli na procházce a potom odpočívali. To jsme jen leželi a koukali na seriál a potom jsme hráli hru.

Včerejšek byl celkově zajímavější. V noci na sobotu se mi zdál úžasný sen. On dějově o ničem moc nebyl. Byl jsem tam já (moje hezčí verze teda), můj kamarád a potom jeho přítel, kterého nějak zvlášť neznám (také jeho hezčí verze). Můj kocour tam vůbec nebyl. Byli jsme na nějaké zřícenině, byla tam spousta vody a strmých svahů (a skal). A kamarád zmizel, takže jsme zbyli já a ten jeho kluk. Byl jakýsi kouzelný. Jak ho v realitě moc nemusím, tak ve snu byl opravdu úžasný. Měl krásný úsměv, cítil jsem se s ním úplně dobře. Cítil jsem se s ním úplně volný. Nebál jsem se těch výšek a skal, jenom jsem ho následoval. A bylo hrozně krásné, jak byl šťastný a jak jsem se já konečně cítil volný a on taky. Jako bychom mohli létat. A taky jsme skoro létali. Asi jsme ještě úplně nevěděli, jak na to, ale on už na to přicházel a kdybych se neprobudil, zřejmě by na to asi i přišel.

Takže, bylo úplně jasné, že jsme byli oba po smrti. Protože jsme byli oba krásnější, než reálně jsme. Proto on byl šťastný. Já toho kluka neznám. Nikdy jsem se s ním nebavil, znám ho jenom z vyprávění a ještě ne nějak moc. Ale mám pocit, že on na světě není šťastný. Že ho tu sice něco drží, ale kdyby toho nebylo, byl by rád mrtvý, aby mohl být volný a šťastný. Tak trochu jako já. Vůbec se mi nelíbí, že jsme si takto podobní (jsme? jo, jsme, já to totiž nějak cítím), protože já to nechci. Nelíbí se mi, že bych byl jako on. I když, jsem si zase (díky tomu pocitu) tak nějak jistý, že on je úplně dobrý člověk, někde tam hluboko. Že je tam čistý a mohl by být šťastný stejně, jako byl v tom mém snu. Dalo by to ale hodně práce.

Ne všichni lidé mají na to, aby se pokusili vytáhnout na povrch tu svoji čistotu. Lidi obecně se nemění, pokud opravdu nemusí. A to stejně není změna, je to jen takový převlek.

Co se mi ale líbilo na tom snu, bylo to, že jsem se probudil vyrovnaný. Já se každý den probouzím se starostmi, co se bude dít, co máme v plánu. Nebo jsem zmatený, že nevím, co je za den. Ale včera ne. Včera jsem se vzbudil a ležel. Bylo mi dobře. Skoro nikdy mi nebývá takto dobře. Já jsem totiž tak celkově hodně ve stresu, i když nemám závažné důvody. To prostě jen ten nevyzpytatelný život, kdy musím předem přemýšlet nad tím, co se podělá a mít alternativní plány. Snažíme se pořád plány dodržovat na sto procent, ale někdy to nevyjde. A potom, až to půjde, přestaneme plánovat, ale kocourek říkal, že to zrovna brzy nebude. Jeho úsudku já věřím. Taky se necítím na náhlé změny. Aspoň ale tentokrát už víme, co a jak dělat a nedělat. Občas mě hrozně mrzí, jak je to se mnou těžké, ale potom mi kocour řekne, že to stojí všechno za to a že se tím nemám trápit. Tak se snažím se netrápit (což mi nejde) a přežívat co nejvíc v klidu (a to mi taky nejde).

Takže...se ozvu zas někdy, až mi to bude myslet. Čeká mě další náročný týden, kdy budu mít nějaká vyřizování a jízdy a nevím, co všechno ještě. Vyloženě klid, no.



xxx kotě

fit in

17. srpna 2014 v 19:50 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Už zbývají jen dva týdny prázdnin, které budu trávit na pečovatelské službě a potom bude zase škola. Je to zajímavé, přes tohle volno jsem si úplně odvykl. Ani se na ty lidi netěším. Netěším se tam ani na ty lidi, co mám celkem rád. Mám velký problém. Nemám rád valnou většinu mých vrstevníků. Protože ono to je tak nějak vzájemné. Zvykl jsem si přes tyto necelé dva měsíce, že jsem v kontaktu nejvíc se staroušky, kocourem a tak prostě...je to zas jiné. Předchozí prázdniny jsem si vždy říkal, že to školu chce, protože ten den má alespoň nějaký řád. Ale to má, i když chodím do práce, kde mě nikdo neodsuzuje, jsou tam sice taky děcka mého věku, ale tím, že mě neznají, mi nedělají ze života peklo - nemají důvod (ne, že spolužáci by ho měli, že jo). Lidi pořád žijí v domnění, že starší občané jsou plní předsudků vůči dnešní módním (a jiným výstřelkům). Faktem je, že spíš většina "mladší" společnosti se na ostatní lidi dívá skrz prsty. Staří lidé oceňují to, když se s nimi jedná slušně/mile. A je jim úplně jedno, jestli máte zelenou hlavu a propíchanej obličej. Když tam tak ten personál vidím, tak hodně těch mladších pracovníků jsou potetovaní, někdy i o něco starší. To jsem trochu odbočil. Mám z té školy prostě trochu strach. Nechci se vracet do prostředí, kde mě lidé nepřijmou, kde není žádná tolerance, natož láska.

Těchto několik světlých týdnů (až na menší vykolejení, kdy jsem si ublížil, samozřejmě toho hrozně lituju) mi otevřelo oči. A asi se pomalu dostávám za část popírání sebe a už se beru tak, jak jsem se předtím nebral, aniž bych se do toho musel nutit. Když nejsem v práci, trávím čas s manželem. Třeba nic neděláme, jen koukáme na film, procházíme se, pracujeme si na svých věcech, ale jsme spolu. Sedíme v našem obřím křesle. Vedle sebe. Občas prohodíme pár slov. Občas se dotkneme. Tohle mi bohatě stačí...a pak si třeba večer tu naši nevšímavost vynahradíme.
Před třemi lety (ani to není možná tak dlouho) jsem si myslel, jak budu navždycky sám, jak nemám šanci najít si svého prince na bílém koni (nebo princeznu...když holka byla vždy pravděpodobnější, jaký paradox) a podobně. Teď mám svého prince, který mě nutí cítit se výjimečně. Je škoda, že jsem na to přišel až po dvou letech vztahu. Řekl bych, že to byly naše dva nejtěžší roky. Protože já jsem v sobě neměl nic urovnaného a on si také nebyl úplně jistý tím, co všechno se mnou může a nemůže, ale teď je to úplně jinak. Máme ve vztahu konečně stoprocentní upřímnost, co se týče pro nás důležitých věcí (takže si jako neříkáme každou kravinu, to se taky nepočítá).
Pravidelně teď vstává dřív než já, aby se mohl dívat, jak se probouzím a zeptat se, jak se mám. Akorát dnes jsem vstal dřív já (zaspal jsem! a tak jsem z toho pořád trochu rozhozený, protože něco je jinak - špatně - než to mělo být) a probudil ho, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Přešli jsme na režim plánování, takže každý večer si říkáme, co nás další den čeká (pokud je to něco speciálního, ne jen práce) a pak to tak taky je. Takže, já jsem prostě v klidu a vím, co mám očekávat. Možná to je divné a trapné, ale já to teď v této fázi potřebuju. Potřebuju jistotu toho, co bude.
Jeden večer jsme se zas po nějaké době svěřovali (vždy jednou za čas, kdy se nám zdá, že by to šlo, si takto povídáme) a kocourek říkal, že už je domluvený tak, aby po prázdninách neměl tolik práce a že už se takto zahlcovat prací nenechá. Začal spávat stejnou dobu jako já a celkově je tak nějak odpočatější a má lepší náladu, vše zvládá lépe. Až na to, jak na mě jednou vyjel, ale to se stane asi každému. Potřeboval by pořádně zregenerovat. Odjet aspoň na víkend na dovolenou a odpočinout si. To taky asi plánujeme někdy začátkem školního roku, kdy toho ještě nebude až tolik. Uděláme si volný víkend, kdy se vzájemně budeme snažit, abychom se cítili speciálně, protože jsme. Jeden pro druhého. I když on mě dokáže překvapit i během pracovního týdne, když si mě vezme třeba do sprchy nebo se o mě začne úplně starat.
Pořád jsem zamilovaný, pořád je všude kolem láska.

Není nad ten pocit, když víte, že váš psycholog vám čte blog. (Tímto vás zdravím.)


xxx kotě

surprise

8. srpna 2014 v 21:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Mám za sebou první úplný pracovní týden a je to...zvláštní. Přijde mi, jako bych tam pracoval už dlouho. Už vím, komu kupovat jogurty bez cukru, komu sladit čaj, kdo potřebuje doprovodit na záchod, kdo je rozmazlený a kdo je normální. To tak k životu mezi staroušky.

Nějak jsem celý týden neměl chuť psát. Protože vstávám brzy a potom jsem hned odpoledne unavený a jakmile skončím v práci a sednu si, tak je to úplně konečná. I teď se mi zavírají očka. Ale zítra nikam nevstávám, takže je to všechno jedno.

V týdnu mi kocour řekl, že dostanu v pátek nějaké překvapení. Tak jsem byl zvědavý a poté, co mi řekl, že bych se měl těšit, i natěšený. Několikrát jsme spolu mluvili, když jsem byl dnes v práci a on mě napínal. Jakmile jsem skončil, šel jsem ven za ním (každý den mě chodí vyzvedávat), ale nebyl tam sám. Čekalo s ním na mě moje velké kotě. Moje veliké kotě, které pracuje v Anglii, si vzalo volno, abychom se viděli. V úterý odpoledne zase odlétá do Londýna. Takže se uvidíme naposledy v úterý ráno, když budu vstávat do práce, protože po práci ho nemůžu doprovodit na letiště - mám totiž jízdu. Budeme spolu ale celý víkend a v pondělí se chce stavit i k rodičům, tak nevím, jak to bude, ale každopádně já musím do práce. Ptal jsem se ho, kdy se uvidíme potom znovu a on řekl, že neví, ale že se vždycky vrátí ke mně. Je opravdu to nejsladší kotě na světě. Tím svým způsobem...tím svým způsobem se milujeme.
Hodně jsem mu povídal o tom, co je u mě nového a on je rád, že se mi daří dobře a říkal, že vypadám dobře a že by to tak mělo zůstat. Že zase kvetu, ale tentokrát ještě jinak a líp.

Je fakt úžasné tu sedět s oběma po boku. Chci to tak napořád.


xxx kotě

I want you to fly with me

3. srpna 2014 v 0:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Zítra je ten den, kdy půjdu k psychologovi. Někdy odpoledne tam půjdeme s kocourem a uvidíme, co mi psycholog řekne na můj velký pokrok.

Poté, co jsem byl ke konci června hospitalizován v jedné z místních nemocnic, si kocour už myslel, že se to nikdy nezmění, že pořád budu stagnovat na tom místě, kde jsem byl. Dokonce i psycholog mu prý říkal, že si nemá dělat velké naděje na to, že by se to někdy zlepšilo. Že to možné je, ale u mě se to nedá odhadnout. A najednou to lepší je.

Celkově mi volný červenec dost prospěl. Kocour mi dává hodně času a volnosti k tomu, abych si všechno v sobě mohl urovnávat, hodně mě toho učí (když se taky hodně ptám) a podporuje mě. Taky zkoušíme dechová cvičení pro případy nečekaných úzkostí, když nebude zrovna se mnou (když bude jeden z nás v práci třeba). A takové podobné věci.

Od včerejška pracuji. Pomáhám starým (a dost často už i senilním) lidem, což je práce, která mě na jednu stranu dost děsí, ale na druhou stranu mi i pomáhá.
Děsí mě proto, že nejsem typ člověka, který by uměl s takovými lidmi zacházet a navíc si dost dobře uvědomuji, že jednou možná budu také v takovém stavu a že čas je sice relativní, ale také se nedá zastavit. A pomáhá mi v tom, že se cítím potřebný, a jak jsem již psal, pomoc lidem je prostě něco pro mě. Kdybych na tom stejném oddělení mohl strávit celý měsíc, vůbec bych si nestěžoval. I když samozřejmě budu rád, až budu 29. srpna odcházet a půjdu do školy, protože interakce s vrstevníky je pro mě pravděpodobně lepší (ačkoli nám to zrovna ukázkově neklape). Taky to nebude ideální, protože budu hodně ve stresu, ale to snad nějak zvládnu.

A když všechno půjde dobře, tak si s kocourem dopřejeme aspoň nějakou dovolenou, někde daleko, kde budeme jen já a on. Ne, že bychom potřebovali být ještě víc sami dva, ale on je přepracovaný a já jsem...je toho na mě moc s tím, co všechno si musím ujasňovat. Oba potřebujeme udržovat duševní pohodu. Zvlášť asi já, když se snažím uzdravit (začali jsme o mých stavech mluvit jako o nemoci, která se dá vyléčit a právě o to se taky snažíme). Občas pořád trochu ulítávám. Ale je to o hodně moc lepší. Všechno je lepší.

Dnes jsme třeba s kocourem mluvili o tom, že je potřeba se milovat (o tom jsme nemluvili poprvé). S tím máme oba dva problémy. Takže jsme snížili laťku na úroveň akceptování se, což nám docela jde. Pro mě je to dokonalý kompromis, protože je možné, že milování sám sebe nebudu nikdy úplně schopen. Já jsem tedy rád, že jsem já, už protože tohle alespoň znám a umím se v tom celkem orientovat.
Už taky chápu, že některé špatné věci, co se mi staly, jsem si nezasloužil. Že to bylo prostě moc špatně, že jsem si za to nemohl a v žádném případě jsem to neměl přijímat.

Všiml jsem si na kocourovi jedné drobnosti. On o nás dvou nemluví jako o "něm a mně", ale jako o "nás", čili "my budeme *whatever*", "chystáme se *whatever*". Je hrozně krásné vědět, že se mnou počítá. Že ví, že k sobě patříme, ať se děje cokoliv. Taky pochopil, že pokud chce co nejvíc pomoci mně, tak musí pomoci i sobě, takže jdeme k psychologovi oba (a taky z toho důvodu, že se necítím ještě na to, abych s ním byl sám).
Jsme na nás hrozně pyšní.


kotě