fit in

17. srpna 2014 v 19:50 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Už zbývají jen dva týdny prázdnin, které budu trávit na pečovatelské službě a potom bude zase škola. Je to zajímavé, přes tohle volno jsem si úplně odvykl. Ani se na ty lidi netěším. Netěším se tam ani na ty lidi, co mám celkem rád. Mám velký problém. Nemám rád valnou většinu mých vrstevníků. Protože ono to je tak nějak vzájemné. Zvykl jsem si přes tyto necelé dva měsíce, že jsem v kontaktu nejvíc se staroušky, kocourem a tak prostě...je to zas jiné. Předchozí prázdniny jsem si vždy říkal, že to školu chce, protože ten den má alespoň nějaký řád. Ale to má, i když chodím do práce, kde mě nikdo neodsuzuje, jsou tam sice taky děcka mého věku, ale tím, že mě neznají, mi nedělají ze života peklo - nemají důvod (ne, že spolužáci by ho měli, že jo). Lidi pořád žijí v domnění, že starší občané jsou plní předsudků vůči dnešní módním (a jiným výstřelkům). Faktem je, že spíš většina "mladší" společnosti se na ostatní lidi dívá skrz prsty. Staří lidé oceňují to, když se s nimi jedná slušně/mile. A je jim úplně jedno, jestli máte zelenou hlavu a propíchanej obličej. Když tam tak ten personál vidím, tak hodně těch mladších pracovníků jsou potetovaní, někdy i o něco starší. To jsem trochu odbočil. Mám z té školy prostě trochu strach. Nechci se vracet do prostředí, kde mě lidé nepřijmou, kde není žádná tolerance, natož láska.

Těchto několik světlých týdnů (až na menší vykolejení, kdy jsem si ublížil, samozřejmě toho hrozně lituju) mi otevřelo oči. A asi se pomalu dostávám za část popírání sebe a už se beru tak, jak jsem se předtím nebral, aniž bych se do toho musel nutit. Když nejsem v práci, trávím čas s manželem. Třeba nic neděláme, jen koukáme na film, procházíme se, pracujeme si na svých věcech, ale jsme spolu. Sedíme v našem obřím křesle. Vedle sebe. Občas prohodíme pár slov. Občas se dotkneme. Tohle mi bohatě stačí...a pak si třeba večer tu naši nevšímavost vynahradíme.
Před třemi lety (ani to není možná tak dlouho) jsem si myslel, jak budu navždycky sám, jak nemám šanci najít si svého prince na bílém koni (nebo princeznu...když holka byla vždy pravděpodobnější, jaký paradox) a podobně. Teď mám svého prince, který mě nutí cítit se výjimečně. Je škoda, že jsem na to přišel až po dvou letech vztahu. Řekl bych, že to byly naše dva nejtěžší roky. Protože já jsem v sobě neměl nic urovnaného a on si také nebyl úplně jistý tím, co všechno se mnou může a nemůže, ale teď je to úplně jinak. Máme ve vztahu konečně stoprocentní upřímnost, co se týče pro nás důležitých věcí (takže si jako neříkáme každou kravinu, to se taky nepočítá).
Pravidelně teď vstává dřív než já, aby se mohl dívat, jak se probouzím a zeptat se, jak se mám. Akorát dnes jsem vstal dřív já (zaspal jsem! a tak jsem z toho pořád trochu rozhozený, protože něco je jinak - špatně - než to mělo být) a probudil ho, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Přešli jsme na režim plánování, takže každý večer si říkáme, co nás další den čeká (pokud je to něco speciálního, ne jen práce) a pak to tak taky je. Takže, já jsem prostě v klidu a vím, co mám očekávat. Možná to je divné a trapné, ale já to teď v této fázi potřebuju. Potřebuju jistotu toho, co bude.
Jeden večer jsme se zas po nějaké době svěřovali (vždy jednou za čas, kdy se nám zdá, že by to šlo, si takto povídáme) a kocourek říkal, že už je domluvený tak, aby po prázdninách neměl tolik práce a že už se takto zahlcovat prací nenechá. Začal spávat stejnou dobu jako já a celkově je tak nějak odpočatější a má lepší náladu, vše zvládá lépe. Až na to, jak na mě jednou vyjel, ale to se stane asi každému. Potřeboval by pořádně zregenerovat. Odjet aspoň na víkend na dovolenou a odpočinout si. To taky asi plánujeme někdy začátkem školního roku, kdy toho ještě nebude až tolik. Uděláme si volný víkend, kdy se vzájemně budeme snažit, abychom se cítili speciálně, protože jsme. Jeden pro druhého. I když on mě dokáže překvapit i během pracovního týdne, když si mě vezme třeba do sprchy nebo se o mě začne úplně starat.
Pořád jsem zamilovaný, pořád je všude kolem láska.

Není nad ten pocit, když víte, že váš psycholog vám čte blog. (Tímto vás zdravím.)


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama