I want you to fly with me

3. srpna 2014 v 0:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Zítra je ten den, kdy půjdu k psychologovi. Někdy odpoledne tam půjdeme s kocourem a uvidíme, co mi psycholog řekne na můj velký pokrok.

Poté, co jsem byl ke konci června hospitalizován v jedné z místních nemocnic, si kocour už myslel, že se to nikdy nezmění, že pořád budu stagnovat na tom místě, kde jsem byl. Dokonce i psycholog mu prý říkal, že si nemá dělat velké naděje na to, že by se to někdy zlepšilo. Že to možné je, ale u mě se to nedá odhadnout. A najednou to lepší je.

Celkově mi volný červenec dost prospěl. Kocour mi dává hodně času a volnosti k tomu, abych si všechno v sobě mohl urovnávat, hodně mě toho učí (když se taky hodně ptám) a podporuje mě. Taky zkoušíme dechová cvičení pro případy nečekaných úzkostí, když nebude zrovna se mnou (když bude jeden z nás v práci třeba). A takové podobné věci.

Od včerejška pracuji. Pomáhám starým (a dost často už i senilním) lidem, což je práce, která mě na jednu stranu dost děsí, ale na druhou stranu mi i pomáhá.
Děsí mě proto, že nejsem typ člověka, který by uměl s takovými lidmi zacházet a navíc si dost dobře uvědomuji, že jednou možná budu také v takovém stavu a že čas je sice relativní, ale také se nedá zastavit. A pomáhá mi v tom, že se cítím potřebný, a jak jsem již psal, pomoc lidem je prostě něco pro mě. Kdybych na tom stejném oddělení mohl strávit celý měsíc, vůbec bych si nestěžoval. I když samozřejmě budu rád, až budu 29. srpna odcházet a půjdu do školy, protože interakce s vrstevníky je pro mě pravděpodobně lepší (ačkoli nám to zrovna ukázkově neklape). Taky to nebude ideální, protože budu hodně ve stresu, ale to snad nějak zvládnu.

A když všechno půjde dobře, tak si s kocourem dopřejeme aspoň nějakou dovolenou, někde daleko, kde budeme jen já a on. Ne, že bychom potřebovali být ještě víc sami dva, ale on je přepracovaný a já jsem...je toho na mě moc s tím, co všechno si musím ujasňovat. Oba potřebujeme udržovat duševní pohodu. Zvlášť asi já, když se snažím uzdravit (začali jsme o mých stavech mluvit jako o nemoci, která se dá vyléčit a právě o to se taky snažíme). Občas pořád trochu ulítávám. Ale je to o hodně moc lepší. Všechno je lepší.

Dnes jsme třeba s kocourem mluvili o tom, že je potřeba se milovat (o tom jsme nemluvili poprvé). S tím máme oba dva problémy. Takže jsme snížili laťku na úroveň akceptování se, což nám docela jde. Pro mě je to dokonalý kompromis, protože je možné, že milování sám sebe nebudu nikdy úplně schopen. Já jsem tedy rád, že jsem já, už protože tohle alespoň znám a umím se v tom celkem orientovat.
Už taky chápu, že některé špatné věci, co se mi staly, jsem si nezasloužil. Že to bylo prostě moc špatně, že jsem si za to nemohl a v žádném případě jsem to neměl přijímat.

Všiml jsem si na kocourovi jedné drobnosti. On o nás dvou nemluví jako o "něm a mně", ale jako o "nás", čili "my budeme *whatever*", "chystáme se *whatever*". Je hrozně krásné vědět, že se mnou počítá. Že ví, že k sobě patříme, ať se děje cokoliv. Taky pochopil, že pokud chce co nejvíc pomoci mně, tak musí pomoci i sobě, takže jdeme k psychologovi oba (a taky z toho důvodu, že se necítím ještě na to, abych s ním byl sám).
Jsme na nás hrozně pyšní.


kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama