Září 2014

broken

28. září 2014 v 17:30 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dnes jsem si vyzkoušel, jaké je ničení. Destrukce. Bez omezení. V rukou jsem držel tu pálku, napřáhl se...zvuky rozbíjení, tak sladké, tak pomíjivé.
Ten kocour, který nás tam vzal, říkal, že ještě nic takového neviděl. Že prý tam byli kluci jak hora, ale nikdo to tam nevyřídil jako já.
Aneb jak se vypořádat s tolika lety plnými vzteku a sebenenávisti. Jak se vypořádat se všemi nevyřčenými slovy, jak se vypořádat sám se sebou.
Ty věci z mé hlavy nikam neodešly. Pořád tam jsou, pořád mě otravují. Pořád mě nenechají v klidu žít.
Když jsem zlomený, tvořím nejlepší věci. Vždy jsem byl rád zlomený, ale už ne.
Vyrostl jsem, zevšedněl jsem.
A tak mě lámou a já jsem zas malý, zas úplně malé kotě ztracené ve světě velkých koček.
Lidé si své chyby uvědomují až příliš pozdě. Až když se to nedá udělat jinak.
Když jsem zlomený, tak zpívám. A můj hlas se nesl opuštěným sklepem, odrážel se od zlomených věcí, odrážel se od trosek. Tak perfektně poeticky jsem tam zapadl. Mezi to rozbořené, zničené.
Vůbec se necítím líp.

Svist a křupání údů i těl,
v dálce slyšet je vendeta,
pryč mrtvá je tmavá ta krev,
toť způsob jak zabít poeta.

Ale hlavně, že ráno jsem vstával s tím pocitem, že se všechno vrací do pořádku. Že se s tím vypořádám, že se poperu. Ale všichni bohové, ve které nevěřím, jsou proti mně. Všechny události jsou proti mě, všichni lidé.
V podstatě jsem přišel na to, že vztek ve mně bude pořád. Na lidi, protože lidi jsou příšerně tupí. To by nebyl až takový problém, akorát oni to ani nevidí a to je zlé. A moje štěstí závisí na chybových lidech.
Vždy, když už mám takový pocit, že takto by to šlo, že takto bych i žil rád, se objeví někdo, kdo mi to zničí. Kdo mě roztrhá, všechno spálí a mně nezbyde nic jiného, než hromádka šedého popela, ze kterého se poté neúspěšně a neutěšeně snažím stavět zpátky svůj palác.
Ale dnes jsem byl spálen naposledy. Odmítám se pořád snažit pro nic. Odmítám přijímat ten fakt, že u většiny lidí je to tak, že já se může přetrhnout, že se snažím pomoct a to ve všem, a oni nic, oni si myslí, že to mají jako dárek zadarmo.
Celý život jsem se přizpůsoboval. (Jak někdo může říct něco jiného?) Choď do školy, kde se budeš učit věci, které tě nezajímají, oblékej se tak a tak, chovej se tak a tak, pozdrav tak a tak.
A co ze mě vyrostlo? Jsem si sám pro smích. Jsem tak obyčejný...jsem jako všichni. Štěstí, že ne úplně. Štěstí, že si to umím uvědomit.
Už nebudou žádné ústupky. Dal jsem jich dost. Byl jsem tu v nejlepším i nejhorším, jako jediný. Býval jsem tu sám, protože proč bych byl důležitý? Ale to skončí. Teď budou věci podle mě. Protože si to zasloužím. Neříkám, že nikdy neustoupím, samozřejmě ano. Ale nebudu ustupovat věcem, které neschvaluji jen kvůli lidem, kteří jsou příliš omezení a nechápou to. Nepotřebuju tyto lidi. Tito lidé jsou zbytečná zátěž a je mi z nich zle. Lidé, co si neuvědomují, lidé, co nechápou. Lidé, co nejsou speciální...nebo lidé, co nechtějí být speciální nebo si to neuvědomují.
Dal jsem tolik nevyužitých šancí! Ale ucho se už utrhlo. Džbán je moc opotřebovaný a nový, který by byl stejný, už k sehnání není...je pozdě. Příliš pozdě na omluvy, příliš pozdě na všechny přísliby, na všechny změny. Buď ano, nebo ne, jiná možnost tu není. Jinou možnost nechci. Protože když ji budu mít, nepoznám to pouze speciální. Nepoznám to pravé pro mě.
Nesnáším změny! Nepovolím žádné změny, na které nejsem připravený. Co je tak těžkého na tom chápat, že já nejsem jako ostatní, že mně prostě vadí, když je něco jinak, než jak by to být mělo nebo jak to bylo samo o sobě.
Každý den ráno si čistím uši. Každý den ráno si je čistím. A když dojdou vatové tyčinky, tak mi je někdo musí sehnat, i kdyby byly až na druhém konci světa.
A když se řekne, že se v pondělí půjde někam, tak se prostě půjde někam.
A když se řekne napořád, tak to znamená napořád. Ne do doby, kdy se nachomýtne někdo jiný, který se zdá být lepším.
Obyčejní lidé nejsou lepší. Obyčejní lidé jsou nudní. Obyčejní lidé mohou mít neobyčejné zážitky, ale svojí prostotou to úplně uzemní. Nechme obyčejné obyčejným. Neobyčejní s obyčejnými nemohou být. Stejně jako se slonové nebudou pářit s krysami. Prostě to tak nejde, nemá to tak být. Buďto jsi alfa nebo omega. Tak to je a život není pohádka.
Někteří lidé jsou předurčeni. A v tohle věřím. Nebavíme se o změně světa. Je to tak správně.
A někteří lidé jsou předurčeni. Ale zabijí to v sobě. Tak je to špatně.
Od teď už budu hledat jen to výjimečné, jen to, co k něčemu je. A nebudu se zabývat tím, že se někdo svoji výjimečnost snaží zabít. Tak ať ji zabije, najdu si jiného výjimečného.
Tentokrát to budu já, kdo bude odkopávat lidi, kteří se změní nebo okoukají nebo oddělají masku výjimečnosti. Tentokrát to budu já, budu tím, kdo je nad věcí, kdo je nad vším.
Já můžu člověku dát tolik...můžu ho naučit tolik, ale očekávám něco na oplátku. A není to žádná velká oběť, je to taková maličkost. Už jsem našel lidi, se kterými mi to fungovalo, takže vím, že to teoreticky může fungovat s každým, pokud ten dotyčný bude chtít. Život je prostě výměnný obchod a já nikomu nedám krávu za to, že mi dá nic.

Ale abychom odbočili, stal jsem se vegetariánem. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a konečně jsem dostal inspiraci (svoje nejdražší a už pravděpodobně i nejmilovanější) - vegetariánské kotě.
No páni, kdo to kdy viděl, aby kočka nejedla maso...



xxx kotě

put me out like a cigarette

27. září 2014 v 15:51 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Kde jenom začít? Tolik věcí se děje, tolik nežádoucích věcí...mě to trápí, každou chvilku. Když už si myslím, že se to lepší, tak mě zase popadne stav, že to lepší není, že je to pořád stejné a nikdy se to nezmění.
Snažím se postavit svoje kostičky v hlavě tak, jak byly, jenomže sotva se to začne podobat, něco se mnou zatřese a jsou zase rozházené a já můžu začínat znovu a znovu. Je to vyčerpávající. Vyčerpávající natolik, že nic jiného řešit ani nemůžu.
Občas se nenávidím za to, že jsem já. Že je to všechno tak komplikované. Ale v lepších časech je nádherné být já - ty myšlenky, ta tvorba, to, co ze mě vyzařuje.
Chtěl bych vrátit to, jaký jsem byl, když jsem cítil, že patřím všude. Teď nepatřím nikam. Jsem prostě tam, kde jsem a jsem tu sám.

Je to zvláštní, když si člověk uvědomí, že i někteří lidé, které nezná, mu budou chybět. A ona mi vážně chybí...

Mohl bych psát anglicky...někdy jsou slova nebo úryvky textů daleko výstižnější než celý pracně napsaný článek.

Po týdnu jsem mluvil s manželem. Stydím se za to, jak se k němu chovám. Za sebe...nechci být já.
Chci zase zpátky tu otevřenost. Jsem uzavřený, uzavřel jsem se sám a teď nevím, jak ven. Jestli to vůbec ještě někdy půjde. Zasloužím si to štěstí vůbec? Trvalo mi dva roky se otevřít jednomu člověku tak, že už to víc snad ani nešlo a ty dva roky jsou fuč...a byly to ty nejtěžší roky. Představa toho, že to budu muset absolvovat znovu, mě děsí.
Vím, že tu pro mě znovu bude, aby se to všechno obnovilo, jenže bolí vidět to, jak veškerá jeho snaha odešla pryč během pár chvil.
Je neuvěřitelné, jak je všechno pomíjivé.
Je neuvěřitelné, jak rychle se člověk dostane z vrcholu na dno.

Jenže Ikaros letěl příliš blízko slunci, nejsladší Ondrášku...


xxx kotě

drowning lessons

23. září 2014 v 23:28 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Takže na začátek...dnes je úterý. Naprosto nevhodný den k psaní článku. (Ne, že bych věděl, proč. Prostěto nějak cítím. Dnes všechno nějak cítím.) Nemám rád úterý. Nemám rád středu. Mám rád čtvrtek a netuším proč. Den jak den. Den za to nemůže. Okolnosti za to mohou.

A dnes je úterý a já nemůžu létat.

A dnes je úterý a já vzlétl a málem se dotkl slunce.

Mám v hlavě různé obrazy. Obrazy Ikarose, jak vzlétá, jak se řídí srdcem.
Najít, co milujeme, a nechat to,aby nás to zabilo.
Co mě zabije...?
Kdo mě zabije?

Leť, Ikare, leť až za Slunce, až za měsíc, až za vesmír...už můžeš. Jsi volný. A já mám pouta. Pevná pouta. Moje srdce...nemůžu letět bez něj. Moje srdce mi říká, kam létat...

Všude jsou plameny. Já stejně neshořím. Jen budu planout...jsme věčným plamenem. Jsme plamenem, který nelze uhasit.

Tolik lásky. Z lásky živ, z lásky mrtev. Má to tak být.

A napiš o nás. Hlavně o nás. Nesmí být zapomenuto. Dostat se do všech zákoutí duše...Poznat každou zatáčku.

Mám rád kruhy s nekonečným počtem začátků a konců.

A všechno je všelijaké a nijaké.


xxx kotě

Liebster Award

21. září 2014 v 17:36 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Původně jsem vůbec nevěděl, o co jde (takové věci se mi taky stávají často), myslel jsem, že to bude něco jako ty ksichtknihové challenge, kdy se exuje pivko nebo si blbci sypou na hlavu led (to druhé alespoň k něčemu bylo...manžel přispěl, ale led si na hlavu nevysypal...řekl, že není debil a nebude skrz to nemocnej). Ani bych sem nemusel psát, o co jde, protože tu nikdo nečte a posílat dál to nebudu (nemám blogové kamarády, čtu jediný blog a to ten, který mě nominoval...lůzr i v blogovém světě, no jo), ale tak aby to nějak vypadalo...

1) poděkuj blogerovi, který tě nominoval
2) napiš 11 faktů o sobě (napsat jedenáct faktů...jako by to nebylo úplně zbytečné, když celý tento blog je plný faktů o mně)
3) odpověz na 11 otázek, které jsi obdržel od blogera, který tě nominoval
4) nominuj 4 blogery a blabla

1) Takže děkuju Greyouškovi gayouškovi, který má rád psy víc než kočky, že je tak skvělý kamarád a ukázal mi novou blbost, kterou se dá zabít čas. A celkově, že je můj kamarád.
Ne, vážně, mám tě rád a ty to víš a když u sebe píšeš, že tě nikdo rád nemá (nebo něco v tom smyslu), tak bych ti jednu pleskl, protože já to myslím vážně a bolí to.



2) a) Jsem malej. Jako opravdu malej. Mám malinko přes metr sedmdesát na výšku, což na kluka není zrovna moc, vážím zhruba padesát kilo, nohu mám jednačtyřicítku, vlezu se ve škole do našich úzkých skříněk (proto se jim bez dozoru kocoura raději vyhýbám, někdo by mě tam mohl zamknout).

b) Miluju sladký. To asi není zrovna nějaké epesní přiznání, ale pokud nedostanu dostatek cukru, když chci, tak umím být nesnesitelný víc než holka při krámech. A to mi bylo řečeno.

c) Vadí mi pejorativa v knihách. Dodnes netuším, proč. Asi je to tím, že pokud nejsem vyloženě naštvaný, tak se snažím vyjadřovat pouze slušně. (Skoro dočíst moje slavné "...a bude hůř" byl pro mě docela výkon.)

d) Jsem tak 50 na 50. A to v hodně věcech. Třeba jsem umělecky (hahahaha, ale stačí už!) i intelektuálně založený (to se totiž dost často spíš vylučuje), na holky i na kluky, horňák i dolňák...

e) Mám rád módu. Ne, že si teď řeknete "no jo, buzna", o tom to není. Zvlášť když se podíváte na české gaye/bi, tak ti módě zrovna neholdují (ne, růžový šatník se nedá považovat za vrchol vkusu, možná tak vrchol pózy). Rád zkouším nové kombinace a umím ocenit dobře oblečené lidi (a dobře oblékaní lidé umí ocenit mě :)). Rád i jen tak pro zábavu (nebo zabití času) navrhuju šaty.

f) Miluju češtinu i angličtinu. Češtinu asi o docela velký fous víc, ani mi nedochází proč, když tento stát jinak rád nemám.

g) Jsem čajofil. Jeden z mála důvodů, proč mám vůbec rád zimu. Protože se hodně pije teplý, slaďoučký čaj.

h) Když mám vzteklou náladu, tak bych opravdu zabíjel. Vždy mě to někde venku chytne a já si okamžitě představuju, jak bych kterého člověka zabil a mám úplně chuť se sebrat a udělat to. Abych na to jednou nedoplatil...
Jinak jsem mírumilovné kotě.

i) Rád hraju hry. Deskové, počítačové, mezi lidmi.

j) Mám za sebou pár mimotělních zážitků, ale nerad o tom mluvím nebo píšu.

k) Moje nejoblíbenější místo na světě je domov. To může být kterékoliv místo vůbec, ze kterého si uděláme s kocourem naše hnízdečko. Nyní je to byt, kde teď sedím a píšu.



3) 1. Jak bys odpověděl na otázku "Kdo jsi?", aniž bys k odpovědi použil své jméno, nebo "já", či něco podobného?

Kdo jsem? Upřímně, to by mě taky zajímalo. Když to vezmeme fyzicky, tak jsem a) člověk (i když někteří moji spolužáci by vám tvrdili stoprocentně něco jiného) b) muž (+ tentýž dodatek jako u a)). Je mi 18 let, těžko můžu vědět, kdo jsem. Pořád se hledám a v koutku duše doufám, že se časem najdu. Někdo se nenajde nikdy. To je ale riziko podnikání, že jo.
Jinak jsem princezna.

2. Co je to život?

Objektivně si to najděte třeba na wikipedii. Pro mě je život příležitost a pro každého je ta příležitost jiná.

3. Existuje altruismus, nebo je za každým dobrým skutkem skryté sobectví, a proč?

Určitě existuje. Je na to jednoduchý důkaz (tedy pro mě, je na vás, jestli mi budete věřit nebo ne). Mám totiž dny, kdy rád pomáhám lidem. A dělám to jen tak, ne, abych měl dobrý pocit a možnost povyšovat se nad druhé nebo cokoliv.
Na druhou stranu jsem přesvědčený, že altruističtí (existuje takhle vůbec to přídavné jméno?Oo) lidé nejsou. Není člověk, který by byl úplně nesobecký. Maximálně částečně nebo většinově, ne úplně. Člověk má totiž už v jednom ze základních pudů vsugerováno "přežít" a když jde o život, těžko se budu chovat nesobecky...
(Doufám, že jsem to napsal pochopitelně, aby to každý bral tak, jak já.)

4. Kdyby sis směl vybrat jednu osobnost (herec, spisovatel, umělec, zpěvák, skladatel atp.), živou či mrtvou, která by se stala tvým blízkým přítelem, která osobnost by to byla a proč?

Rimbaud. Protože proto. Tenhle floutek by mi ukázal, jak opravdu žít. Akorát mám pocit, že byl tak narcistický a nafoukaný, že bych ho zabil.

5. Popiš svého vysněného partnera. Co nejvíc konkrétně a bez ohledu na to, jak moc je to realistická představa.

Vzhledově by to byl vysoký, štíhlý, hnědovlasý a modrooký kluk. S dlouhýma nohama a velkýma tak akorát žilnatýma rukama. Což taky mám :D. Ti modroocí bruneti jsou prostě můj typ a já za to nemůžu.
Povahově mám rád vtipné, chytré, slušné (tady už se mi to trochu bije s realitou:D), charismatické kocourky. Aby mi rozuměl a bylo mu jedno, že mám chyby. Aby byl tolerantní a měli bychom si o čem povídat. A aby měl dobrý vkus a uměl se obléknout, krásně voněl a byl sexy.
Abychom to trošku vyhodili z reálu, tak by nebylo špatné chodit s nějakým čarodějem třeba. (Tak tu jde vidět, že někdo vyrostl na Harrym Potterovi :D.)

6. Zkus vybrat pět vlastností, které dohromady vystihují jen a právě tebe a nikoho jiného.

Kotěcí, ultrasebevražedný, malý, kocoura(nechci-zmiňovat-jeho-jméno-v-rámci-anonymity)milující, plachý

7. Existuje nějaká drobnost, která ti vždy udělá radost, drží tě při životě, na kterou by ses dokázal spolehnout, kdyby ti už nic jiného nezbylo? A jaká?

Ano, pokud můžu svého obrovského miláčka považovat za drobnost. (Vzhledem k celému světu to drobnost třeba je, ha.)

8. S jakou literární či filmovou postavou se ztotožňuješ? (Pokud s žádnou, tak která ti je nejbližší?)

Nevím. Ztotožnění nehrozí. V knihách se vždy nějaká odchylka najde a nejsem až tak velký filmový fanda, abych vyhledával snímky takové, které by ukazovaly opravdu detailně duši člověka (i kdyby to mělo být jen skrz jeho chování). Asi nejbližší ztotožnění jsem nedávno viděl (po fyzické i duševní stránce) u Harryho v jedné fanfiction (pokud se to dá počítat :D). Hodil bych odkaz, ale jelikož jsem u toho bulel jak malé děcko, tak jsem to smazal a doufám, že na to už nikdy nenarazím.

9. Kdybys byl kniha, co za knihu bys byl?
(To mi připomíná takové to: kdybych byl ovoce, byl bych jahoda, kdybych byl oblečení, byl bych podprsenka :)...)

Byl bych kniha, kterou ještě nikdo nenapsal. A nikdy nikdo nenapíše.

10. Je něco, co bys nikomu nikdy neodpustil? A co?

Ano, je. Neodpouštím lidem, co si cokoliv špatného dovolí na mého kocoura.

11. Co je pravá láska?

Asi jak pro koho. Pro mě je to vztah, který mám se svým kocourem.



4) Nominoval bych kohokoliv, kdo si tohle přečte a vlastní třeba blog, ale je mi to úplně jedno, stejně bych to pak asi nečetl. Jenže, jak jsem psal, i v blogovém světě jsem docela asociál, tak nemám koho nominovat. Hlavně jsem netušil, že by se ke mně mohlo něco takového dostat, protože tento blog mám jen pro mou osobní potřebu se někde vybíjet.

Pac a pusu


xxx kotě

shake it all off

19. září 2014 v 22:54 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Moje pokusy o to, abych zvládl všechno, už jsou pryč, protože vím, že všechno zvládat nemůžu.

A tak jsem nějak přežil už tři týdny ve škole. Je to tam jiné, než to bylo loni. Takové...snesitelnější. Všichni spolužáci si asi uvědomili, že mě budou potřebovat, aby se dostali k maturitě (a také, aby ji udělali), a tak jsou na mě hodní (nebo mě alespoň nechávají žít v míru).

Ne všechno je idylické. Jsou hádky. Hádky takové, kdy jsem po kocourovi házel různými předměty, protože mě naštval natolik, že jsem se úplně přestal ovládat. Ty hádky, kdy jsem se okamžitě sebral s tím, že odcházím, že raději budu spát pod mostem než v našem bytě. Ano, našem.

Mám takové divné stavy. Občas. Kdy se cítím mrtvý. Jako opravdu mrtvý. Že necítím absolutně nic. Jako to bylo v tom mém období plném depresí. Opravdových depresí. Klinických depresí. Jak řekl kocour, je to svinstvo, co se nám občas děje v hlavách. Vždy to trvá jen chvíli. Potom se zázrakem proberu a zaplaví mě emoce. Co si budeme povídat, to v mém případě taky není úplně to nejlepší, protože nejsem schopný to držet na uzdě. Začínám chápat, že tvrdit "miluju tě" pětkrát během tří minut, je asi trochu moc. Ale já emoce vyjadřuji rád, jsem rád, že jsem se to naučil. Nebýval jsem schopný to komukoliv říct nebo třeba napsat. Mým vrcholem bylo "líbíš se mi". Nebo to bylo i to psané "mám tě rád", ale nebylo to...opravdové a upřímné. Dnes už ano. A když to bylo to "líbíš se mi", tak bylo jasné, že to vycházelo z fyzické stránky. "Á, hele, pěknej kluk...moc pěknej kluk...taková desítka, hurá mozku, platonicky se k němu přivaž, aby ses měl čím zaobírat." Nebo to nechápu.

Včera jsme měli moment. Večer jsme šli já, kotě a kocour směrem ze školy. Ani nevím, jak se to stalo, mám naučené, že chytám jednu ruku - a to tu kocourovu (taky po více než dvou letech...), jenže včera jsem chytil dvě. V životě jsem se necítil tak úplný.

Mám za sebou už jeden takový vztah nevztah s mým nejlepším kamarádem (respektive, asi jedním z nejlepších), kdy já jsem byl stále to nejmenší kotě, chvílemi jsme spolu i žili, ale potom odjel a nevypadá to, že by se chtěl vracet. On to vždy, když spolu mluvíme, mění. Pořád tam je to "miluju tě tím naším způsobem, však víš" (ale tajně jsem stále zamilovaný do svého ex, který mě totálně duševně potopil a potom jsem se cítil méněcenným, hehe - asi tak nějak), ale nikdy se to nezmění. Nikdy to nevygraduje do té lásky. Ta láska. TA láska.
Od začátku jsem asi tak nějak tušil, že tenhle kocour bude potřebovat vlastní budoucnost (vlastně jsem si to ale nikdy nepřiznal). Vztah s jedním, ne dvěma. Že se jednoho dne rozloučíme a půjdeme si každý vlastní cestou, protkanou akorát naším "speciálním přátelstvím". Čekal jsem, že to bude později. Stalo se.

S kotětem, se kterým jsme třetí týden, mám pocit, že ke mně patří. K nám patří. K oběma. Hlavně ale vážně ke mně. Je takový, že si před ním nemusím na nic hrát. Je vděčný, že je se mnou, že jsem tu pro něj. A nemám pocit, že by měl být někdy někde jinde. Nebo by se mělo cokoliv měnit na tom, že si váží našeho času. Možná jsou to jen domněnky.
Hrozně mě trápí, že mu nemůžu pomoct. Zvlášť dnes. Od rána trpí silnou migrénou. Den strávil prakticky v tmavé místnosti, ani ne zakrytý, protože deka mu údajně přišla moc těžká a bránila mu dýchat. Nakonec se večer objevil s tím, že mu je o něco líp a že ho mám obejmout. Trochu jsem se bál, že by zase mohl mít pocit, že se nenadechne, ale to, jak mě on zmáčkl, mě těch obav zbavilo.
Kocour je taky migrenik (má to o hodně méně často, ale zřejmě třikrát tak silné) a říkal mi, jaké to je. Tedy v jeho verzi. A já nechápu, jak to takové křehké kotě může přežívat. Když ví, že za dva týdny nebo necelý měsíc to přijde znovu.
Večer ho to přešlo. Večer se šťastně usmál, že je se mnou a potom vyzvracel vodu, kterou vypil.
Kdyby byl způsob, jak to z nich celé najednou vzít a hodit na mě, tak bych to udělal. Nebo kdyby se to dalo vyléčit.
Můj kocour je úžasný. Člověk by si to ani neřekl, ale on zachraňuje zranitelná koťátka. Snaží se jim pomoct, i když ne vždy mu to vyšlo. Vidím to na jeho bývalých vztazích (těch vážnějších, které nebyly jen o sexu) i na nás s kotětem. Nechápu, jak mezi lidmi může dělat takového nepřístupného. Že všechno bere s nadhledem.

A tak jsme se jeden den bavili s kotětem o sexu. Pro něj je to docela neprobádaná oblast, já už nějaké ty zkušenosti mám, hlavně od kocoura, a tak měl plno otázek a já byl rudější než sovětská vlajka (stejně jako kotě). Stejně jsem mu ale odpovídal, pokud možno na všechno. Dostali jsme se pak k tématu, co to vlastně ten sex ve vztahu znamená.
Kotě totiž nemá skoro žádné zkušenosti ani sám se sebou. Řekl mi tedy, že na tom nikdy nic neviděl, že orgasmus přece není až takové terno, když to po pár vteřinách přejde a že mu to ani nestálo za to. Hlavně totiž nevěděl, na co by tak u toho měl myslet, protože zájem (ten fyzický) měl předtím jen o jediného kluka a trvalo to jen malou chvíli.
Pak začal mluvit o tom, jak už to chápe. Že ten sex je taková důležitá věc. Kvůli té intimitě, kvůli tomu odhalení (a tím nemyslel jen tu tělesnou schránku, tím jsem si naprosto jist). Že je to odevzdání se (s čímž naprosto souhlasím) a patří to k lásce.
Patří.

Když jsem je včera večer chytil oba za ruku, byl jsem plný lásky. Pořád jsem.



xxx kotě

Stories

11. září 2014 v 22:16 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Vlastně jeden z mála důvodů, proč lidi svým způsobem akceptuji, je ten, že mám rád jejich příběhy. Je mi jedno, jestli jsou to lidé (na mě) zlí nebo hodní. Líbí se mi ta rozmanitost. Jak v tom, co prožívají, tak v tom, jak subjektivně vše cítí. Někteří mají ty příběhy zajímavější, někteří jsou...nudní, ale co. Pořád je to jiné. Minimálně v detailech.
Nejradši bych ty příběhy znal všechny. Do podrobností, ale to nejde. Tak se alespoň snažím získávat ty, které se týkají mých nejbližších. Celkem se mi to daří.
Nebudu je tu rozepisovat. Možná o tom jednou něco napíšu. Niečo.
A v hlavě mi pořád zní ta jedna věta, kterou mi můj milovaný řekl na začátku našeho vztahu, kdy jsem se mu svěřil, že mám zrovna nějaké období bez inspirace.
"Tak piš o nás."
A já píšu. Sem. To není to dokonalé. To, co by vystihlo všechno, co mezi námi je. To ani nejde. Je to nemožné a nezáleží na tom, jestli to píšu já nebo by to psal nějaký geniální spisovatel či básník.
V našem životě se děje tolik moc. Než jsem ho poznal, mohl bych se úspěšně zařadit do škatulky těch nudných lidí, kteří jednou za x let zažili něco vzrušujícího (ať už dobře nebo špatně) a pak zas nic a nic a akorát o tom mluví pořád dokola, protože o ničem jiném mluvit nemohou. Přitom náš život je docela prostý. Chodíme do školy (kocour i do práce), hodně času strávíme doma, občas si vyrazíme...ale já nepotřebuju každý den zkoušet něco nového (dejme tomu, že ne to stejně nemám nervy). Mně jde o to, co se děje uvnitř nás. Nebo minimálně uvnitř mě.
Přes patnáct let jsem k sobě měl uvázaný kámen, který mě táhl ke dnu. Topil jsem se. Už jako dítě. Ten kámen by můj mozek. A pořád tam je, nikdy nezmizel. Ale on mi dal ta nejsilnější křídla, abych mohl vzlétnout. Kámen, nekámen...já létám. Je to nové a je to krásné. Ani nevím, kdy přesně jsem vzlétl. Jestli na naší první schůzce nebo po nějakém tom měsíci chození. Je to nepodstatné. Důležité je to, co se děje teď. Důležité je, že jsem ve vzduchu. Je důležité, že mi s tím létáním pomáhá, přeci jen ta křídla ještě nejsou úplně vycvičená a občas spadnu na zem, jako kdyby mě někdo sestřelil, a musím se znovu pracně zvedat a vzlétat. Je to obtížné i s jeho pomocí. Ale není to nemožné.
"Napíšu o nás, slibuju."
A on se usmál. Ten úsměv, že je rád, ten úsměv, že "to bude skvělé, i když se to nebude dát číst". Napíšu náš příběh. A napíšu ho od začátku až do konce.
Počkat...do konce vlastně nemůžu.
Náš konec totiž nebude.
Nikdy.
Smrt není konec.


xxx kotě

moments

7. září 2014 v 22:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy v životě jsem nevycházel s lidmi, ať už z důvodu toho, že oni se mnou vyjít nechtěli nebo jsem se jim vyhýbal já. Já totiž, opakuji, lidi v lásce zrovna nemám (tak obecně, ale musí se to na druhou stranu brát i kus od kusu).
Ale poznal jsem člověka, který si mě hned první den omotal kolem prstu. Znám hodně zajímavých lidí. Zvláště pak poznávám zajímavé lidi poslední dva roky, kdy jsem šťastně zadaný. Setkávám se s lidmi chytrými, s lidmi talentovanými...takže se v jejich společnosti cítím docela dobře. Je to fajn změna oproti cvičeným opicím ze školy, které se mi snaží ze života dělat pouze peklo (i když letos je to o dost lepší, prozatím).
Tenhle jeden človíček, říkám mu kotě (mimo jiné), protože je malý (a taky mladší), je naprosto unikátní. Můj kocour je geniální (bohužel jen v některých oblastech). A tenhle kotě je geniální více všestranně, takže je zase ale nepoužitelný v životě. A nikdy mě nikdo tolik nefascinoval z hlediska duševního.
A tak, když s námi teď nějakou dobu bude žít, se pokouším mu ukázat svět z pohledu "normálního" člověka. Třeba mu ukázat vztah. A taky ten pocit, když ho má někdo rád. A vysvětlovat mu všechny ty všední neteoretické věci, které jsem se kdysi pracně (a sám) učil já. Vlastně je to taková verze kotě (já) 2.0. Takže v určitých směrech horší.
Taky jsem býval takový, jako je on teď. Nevěřil jsem tomu, že bych mohl mít vztah takový reálný, fyzický, se vším všudy. Spíš taková ta metafyzika a blabla. Ono je to hrozně krásné, ale občas tomu něco chybí. Ideální je tak něco mezi. Nebo je ideální udržovat vztahů víc. O což se tak nějak snažím já. (Akorát mi to moc nevychází, protože je v tom vždy chyba - ostatně vždy, když budou někde lidi, budou chyby. Lidi jsou prostě hrozně závadoví.)
Opravdu si rozumíme. Já a kotě. Nemáme totiž žádný problém v komunikaci. Řekli jsme si, že budeme upřímní a konkrétní, abychom se chápali. Tak jsme upřímní a konkrétní a je nám dobře. A když nám to nepřijde tak důležité, tak jsme trochu nekonkrétní a zatím nám všechno dochází stejně.
Máme momenty.
Ty momenty, které chápeme jen my dva. Což je pozoruhodné. Známe se od úterý. (Myslím...?) A mně přijde, že se známe celý život. I když se o něm stále dozvídám nové věci. O jeho předchozím životě. Ten jeho stávající se snažím udělat lepší. Chovám se k němu dobře. Je jediný důvod, že jsem to teď tento týden ještě nezkusil zabalit, protože všechno ostatní na světě mě sere. Manžel pracuje a skoro se nevidíme, "kamarádi",...On mě udržel při životě. Ta myšlenka, že se o něj musím postarat, protože je tak ztracený, jako jsem býval já.
Snažím se zastavit svůj mozek. Vždycky, když zvážním, tak se mi mozek rozjede naplno a já ho nestíhám. Nestíhám žádné vyjadřování. Nesnáším, když můj mozek vědomě pracuje víc než na 80 procent.

Pokračování příště, musím vypnout.


xxx kotě