broken

28. září 2014 v 17:30 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dnes jsem si vyzkoušel, jaké je ničení. Destrukce. Bez omezení. V rukou jsem držel tu pálku, napřáhl se...zvuky rozbíjení, tak sladké, tak pomíjivé.
Ten kocour, který nás tam vzal, říkal, že ještě nic takového neviděl. Že prý tam byli kluci jak hora, ale nikdo to tam nevyřídil jako já.
Aneb jak se vypořádat s tolika lety plnými vzteku a sebenenávisti. Jak se vypořádat se všemi nevyřčenými slovy, jak se vypořádat sám se sebou.
Ty věci z mé hlavy nikam neodešly. Pořád tam jsou, pořád mě otravují. Pořád mě nenechají v klidu žít.
Když jsem zlomený, tvořím nejlepší věci. Vždy jsem byl rád zlomený, ale už ne.
Vyrostl jsem, zevšedněl jsem.
A tak mě lámou a já jsem zas malý, zas úplně malé kotě ztracené ve světě velkých koček.
Lidé si své chyby uvědomují až příliš pozdě. Až když se to nedá udělat jinak.
Když jsem zlomený, tak zpívám. A můj hlas se nesl opuštěným sklepem, odrážel se od zlomených věcí, odrážel se od trosek. Tak perfektně poeticky jsem tam zapadl. Mezi to rozbořené, zničené.
Vůbec se necítím líp.

Svist a křupání údů i těl,
v dálce slyšet je vendeta,
pryč mrtvá je tmavá ta krev,
toť způsob jak zabít poeta.

Ale hlavně, že ráno jsem vstával s tím pocitem, že se všechno vrací do pořádku. Že se s tím vypořádám, že se poperu. Ale všichni bohové, ve které nevěřím, jsou proti mně. Všechny události jsou proti mě, všichni lidé.
V podstatě jsem přišel na to, že vztek ve mně bude pořád. Na lidi, protože lidi jsou příšerně tupí. To by nebyl až takový problém, akorát oni to ani nevidí a to je zlé. A moje štěstí závisí na chybových lidech.
Vždy, když už mám takový pocit, že takto by to šlo, že takto bych i žil rád, se objeví někdo, kdo mi to zničí. Kdo mě roztrhá, všechno spálí a mně nezbyde nic jiného, než hromádka šedého popela, ze kterého se poté neúspěšně a neutěšeně snažím stavět zpátky svůj palác.
Ale dnes jsem byl spálen naposledy. Odmítám se pořád snažit pro nic. Odmítám přijímat ten fakt, že u většiny lidí je to tak, že já se může přetrhnout, že se snažím pomoct a to ve všem, a oni nic, oni si myslí, že to mají jako dárek zadarmo.
Celý život jsem se přizpůsoboval. (Jak někdo může říct něco jiného?) Choď do školy, kde se budeš učit věci, které tě nezajímají, oblékej se tak a tak, chovej se tak a tak, pozdrav tak a tak.
A co ze mě vyrostlo? Jsem si sám pro smích. Jsem tak obyčejný...jsem jako všichni. Štěstí, že ne úplně. Štěstí, že si to umím uvědomit.
Už nebudou žádné ústupky. Dal jsem jich dost. Byl jsem tu v nejlepším i nejhorším, jako jediný. Býval jsem tu sám, protože proč bych byl důležitý? Ale to skončí. Teď budou věci podle mě. Protože si to zasloužím. Neříkám, že nikdy neustoupím, samozřejmě ano. Ale nebudu ustupovat věcem, které neschvaluji jen kvůli lidem, kteří jsou příliš omezení a nechápou to. Nepotřebuju tyto lidi. Tito lidé jsou zbytečná zátěž a je mi z nich zle. Lidé, co si neuvědomují, lidé, co nechápou. Lidé, co nejsou speciální...nebo lidé, co nechtějí být speciální nebo si to neuvědomují.
Dal jsem tolik nevyužitých šancí! Ale ucho se už utrhlo. Džbán je moc opotřebovaný a nový, který by byl stejný, už k sehnání není...je pozdě. Příliš pozdě na omluvy, příliš pozdě na všechny přísliby, na všechny změny. Buď ano, nebo ne, jiná možnost tu není. Jinou možnost nechci. Protože když ji budu mít, nepoznám to pouze speciální. Nepoznám to pravé pro mě.
Nesnáším změny! Nepovolím žádné změny, na které nejsem připravený. Co je tak těžkého na tom chápat, že já nejsem jako ostatní, že mně prostě vadí, když je něco jinak, než jak by to být mělo nebo jak to bylo samo o sobě.
Každý den ráno si čistím uši. Každý den ráno si je čistím. A když dojdou vatové tyčinky, tak mi je někdo musí sehnat, i kdyby byly až na druhém konci světa.
A když se řekne, že se v pondělí půjde někam, tak se prostě půjde někam.
A když se řekne napořád, tak to znamená napořád. Ne do doby, kdy se nachomýtne někdo jiný, který se zdá být lepším.
Obyčejní lidé nejsou lepší. Obyčejní lidé jsou nudní. Obyčejní lidé mohou mít neobyčejné zážitky, ale svojí prostotou to úplně uzemní. Nechme obyčejné obyčejným. Neobyčejní s obyčejnými nemohou být. Stejně jako se slonové nebudou pářit s krysami. Prostě to tak nejde, nemá to tak být. Buďto jsi alfa nebo omega. Tak to je a život není pohádka.
Někteří lidé jsou předurčeni. A v tohle věřím. Nebavíme se o změně světa. Je to tak správně.
A někteří lidé jsou předurčeni. Ale zabijí to v sobě. Tak je to špatně.
Od teď už budu hledat jen to výjimečné, jen to, co k něčemu je. A nebudu se zabývat tím, že se někdo svoji výjimečnost snaží zabít. Tak ať ji zabije, najdu si jiného výjimečného.
Tentokrát to budu já, kdo bude odkopávat lidi, kteří se změní nebo okoukají nebo oddělají masku výjimečnosti. Tentokrát to budu já, budu tím, kdo je nad věcí, kdo je nad vším.
Já můžu člověku dát tolik...můžu ho naučit tolik, ale očekávám něco na oplátku. A není to žádná velká oběť, je to taková maličkost. Už jsem našel lidi, se kterými mi to fungovalo, takže vím, že to teoreticky může fungovat s každým, pokud ten dotyčný bude chtít. Život je prostě výměnný obchod a já nikomu nedám krávu za to, že mi dá nic.

Ale abychom odbočili, stal jsem se vegetariánem. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a konečně jsem dostal inspiraci (svoje nejdražší a už pravděpodobně i nejmilovanější) - vegetariánské kotě.
No páni, kdo to kdy viděl, aby kočka nejedla maso...



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama