moments

7. září 2014 v 22:01 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy v životě jsem nevycházel s lidmi, ať už z důvodu toho, že oni se mnou vyjít nechtěli nebo jsem se jim vyhýbal já. Já totiž, opakuji, lidi v lásce zrovna nemám (tak obecně, ale musí se to na druhou stranu brát i kus od kusu).
Ale poznal jsem člověka, který si mě hned první den omotal kolem prstu. Znám hodně zajímavých lidí. Zvláště pak poznávám zajímavé lidi poslední dva roky, kdy jsem šťastně zadaný. Setkávám se s lidmi chytrými, s lidmi talentovanými...takže se v jejich společnosti cítím docela dobře. Je to fajn změna oproti cvičeným opicím ze školy, které se mi snaží ze života dělat pouze peklo (i když letos je to o dost lepší, prozatím).
Tenhle jeden človíček, říkám mu kotě (mimo jiné), protože je malý (a taky mladší), je naprosto unikátní. Můj kocour je geniální (bohužel jen v některých oblastech). A tenhle kotě je geniální více všestranně, takže je zase ale nepoužitelný v životě. A nikdy mě nikdo tolik nefascinoval z hlediska duševního.
A tak, když s námi teď nějakou dobu bude žít, se pokouším mu ukázat svět z pohledu "normálního" člověka. Třeba mu ukázat vztah. A taky ten pocit, když ho má někdo rád. A vysvětlovat mu všechny ty všední neteoretické věci, které jsem se kdysi pracně (a sám) učil já. Vlastně je to taková verze kotě (já) 2.0. Takže v určitých směrech horší.
Taky jsem býval takový, jako je on teď. Nevěřil jsem tomu, že bych mohl mít vztah takový reálný, fyzický, se vším všudy. Spíš taková ta metafyzika a blabla. Ono je to hrozně krásné, ale občas tomu něco chybí. Ideální je tak něco mezi. Nebo je ideální udržovat vztahů víc. O což se tak nějak snažím já. (Akorát mi to moc nevychází, protože je v tom vždy chyba - ostatně vždy, když budou někde lidi, budou chyby. Lidi jsou prostě hrozně závadoví.)
Opravdu si rozumíme. Já a kotě. Nemáme totiž žádný problém v komunikaci. Řekli jsme si, že budeme upřímní a konkrétní, abychom se chápali. Tak jsme upřímní a konkrétní a je nám dobře. A když nám to nepřijde tak důležité, tak jsme trochu nekonkrétní a zatím nám všechno dochází stejně.
Máme momenty.
Ty momenty, které chápeme jen my dva. Což je pozoruhodné. Známe se od úterý. (Myslím...?) A mně přijde, že se známe celý život. I když se o něm stále dozvídám nové věci. O jeho předchozím životě. Ten jeho stávající se snažím udělat lepší. Chovám se k němu dobře. Je jediný důvod, že jsem to teď tento týden ještě nezkusil zabalit, protože všechno ostatní na světě mě sere. Manžel pracuje a skoro se nevidíme, "kamarádi",...On mě udržel při životě. Ta myšlenka, že se o něj musím postarat, protože je tak ztracený, jako jsem býval já.
Snažím se zastavit svůj mozek. Vždycky, když zvážním, tak se mi mozek rozjede naplno a já ho nestíhám. Nestíhám žádné vyjadřování. Nesnáším, když můj mozek vědomě pracuje víc než na 80 procent.

Pokračování příště, musím vypnout.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama