shake it all off

19. září 2014 v 22:54 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Moje pokusy o to, abych zvládl všechno, už jsou pryč, protože vím, že všechno zvládat nemůžu.

A tak jsem nějak přežil už tři týdny ve škole. Je to tam jiné, než to bylo loni. Takové...snesitelnější. Všichni spolužáci si asi uvědomili, že mě budou potřebovat, aby se dostali k maturitě (a také, aby ji udělali), a tak jsou na mě hodní (nebo mě alespoň nechávají žít v míru).

Ne všechno je idylické. Jsou hádky. Hádky takové, kdy jsem po kocourovi házel různými předměty, protože mě naštval natolik, že jsem se úplně přestal ovládat. Ty hádky, kdy jsem se okamžitě sebral s tím, že odcházím, že raději budu spát pod mostem než v našem bytě. Ano, našem.

Mám takové divné stavy. Občas. Kdy se cítím mrtvý. Jako opravdu mrtvý. Že necítím absolutně nic. Jako to bylo v tom mém období plném depresí. Opravdových depresí. Klinických depresí. Jak řekl kocour, je to svinstvo, co se nám občas děje v hlavách. Vždy to trvá jen chvíli. Potom se zázrakem proberu a zaplaví mě emoce. Co si budeme povídat, to v mém případě taky není úplně to nejlepší, protože nejsem schopný to držet na uzdě. Začínám chápat, že tvrdit "miluju tě" pětkrát během tří minut, je asi trochu moc. Ale já emoce vyjadřuji rád, jsem rád, že jsem se to naučil. Nebýval jsem schopný to komukoliv říct nebo třeba napsat. Mým vrcholem bylo "líbíš se mi". Nebo to bylo i to psané "mám tě rád", ale nebylo to...opravdové a upřímné. Dnes už ano. A když to bylo to "líbíš se mi", tak bylo jasné, že to vycházelo z fyzické stránky. "Á, hele, pěknej kluk...moc pěknej kluk...taková desítka, hurá mozku, platonicky se k němu přivaž, aby ses měl čím zaobírat." Nebo to nechápu.

Včera jsme měli moment. Večer jsme šli já, kotě a kocour směrem ze školy. Ani nevím, jak se to stalo, mám naučené, že chytám jednu ruku - a to tu kocourovu (taky po více než dvou letech...), jenže včera jsem chytil dvě. V životě jsem se necítil tak úplný.

Mám za sebou už jeden takový vztah nevztah s mým nejlepším kamarádem (respektive, asi jedním z nejlepších), kdy já jsem byl stále to nejmenší kotě, chvílemi jsme spolu i žili, ale potom odjel a nevypadá to, že by se chtěl vracet. On to vždy, když spolu mluvíme, mění. Pořád tam je to "miluju tě tím naším způsobem, však víš" (ale tajně jsem stále zamilovaný do svého ex, který mě totálně duševně potopil a potom jsem se cítil méněcenným, hehe - asi tak nějak), ale nikdy se to nezmění. Nikdy to nevygraduje do té lásky. Ta láska. TA láska.
Od začátku jsem asi tak nějak tušil, že tenhle kocour bude potřebovat vlastní budoucnost (vlastně jsem si to ale nikdy nepřiznal). Vztah s jedním, ne dvěma. Že se jednoho dne rozloučíme a půjdeme si každý vlastní cestou, protkanou akorát naším "speciálním přátelstvím". Čekal jsem, že to bude později. Stalo se.

S kotětem, se kterým jsme třetí týden, mám pocit, že ke mně patří. K nám patří. K oběma. Hlavně ale vážně ke mně. Je takový, že si před ním nemusím na nic hrát. Je vděčný, že je se mnou, že jsem tu pro něj. A nemám pocit, že by měl být někdy někde jinde. Nebo by se mělo cokoliv měnit na tom, že si váží našeho času. Možná jsou to jen domněnky.
Hrozně mě trápí, že mu nemůžu pomoct. Zvlášť dnes. Od rána trpí silnou migrénou. Den strávil prakticky v tmavé místnosti, ani ne zakrytý, protože deka mu údajně přišla moc těžká a bránila mu dýchat. Nakonec se večer objevil s tím, že mu je o něco líp a že ho mám obejmout. Trochu jsem se bál, že by zase mohl mít pocit, že se nenadechne, ale to, jak mě on zmáčkl, mě těch obav zbavilo.
Kocour je taky migrenik (má to o hodně méně často, ale zřejmě třikrát tak silné) a říkal mi, jaké to je. Tedy v jeho verzi. A já nechápu, jak to takové křehké kotě může přežívat. Když ví, že za dva týdny nebo necelý měsíc to přijde znovu.
Večer ho to přešlo. Večer se šťastně usmál, že je se mnou a potom vyzvracel vodu, kterou vypil.
Kdyby byl způsob, jak to z nich celé najednou vzít a hodit na mě, tak bych to udělal. Nebo kdyby se to dalo vyléčit.
Můj kocour je úžasný. Člověk by si to ani neřekl, ale on zachraňuje zranitelná koťátka. Snaží se jim pomoct, i když ne vždy mu to vyšlo. Vidím to na jeho bývalých vztazích (těch vážnějších, které nebyly jen o sexu) i na nás s kotětem. Nechápu, jak mezi lidmi může dělat takového nepřístupného. Že všechno bere s nadhledem.

A tak jsme se jeden den bavili s kotětem o sexu. Pro něj je to docela neprobádaná oblast, já už nějaké ty zkušenosti mám, hlavně od kocoura, a tak měl plno otázek a já byl rudější než sovětská vlajka (stejně jako kotě). Stejně jsem mu ale odpovídal, pokud možno na všechno. Dostali jsme se pak k tématu, co to vlastně ten sex ve vztahu znamená.
Kotě totiž nemá skoro žádné zkušenosti ani sám se sebou. Řekl mi tedy, že na tom nikdy nic neviděl, že orgasmus přece není až takové terno, když to po pár vteřinách přejde a že mu to ani nestálo za to. Hlavně totiž nevěděl, na co by tak u toho měl myslet, protože zájem (ten fyzický) měl předtím jen o jediného kluka a trvalo to jen malou chvíli.
Pak začal mluvit o tom, jak už to chápe. Že ten sex je taková důležitá věc. Kvůli té intimitě, kvůli tomu odhalení (a tím nemyslel jen tu tělesnou schránku, tím jsem si naprosto jist). Že je to odevzdání se (s čímž naprosto souhlasím) a patří to k lásce.
Patří.

Když jsem je včera večer chytil oba za ruku, byl jsem plný lásky. Pořád jsem.



xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama