Stories

11. září 2014 v 22:16 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Vlastně jeden z mála důvodů, proč lidi svým způsobem akceptuji, je ten, že mám rád jejich příběhy. Je mi jedno, jestli jsou to lidé (na mě) zlí nebo hodní. Líbí se mi ta rozmanitost. Jak v tom, co prožívají, tak v tom, jak subjektivně vše cítí. Někteří mají ty příběhy zajímavější, někteří jsou...nudní, ale co. Pořád je to jiné. Minimálně v detailech.
Nejradši bych ty příběhy znal všechny. Do podrobností, ale to nejde. Tak se alespoň snažím získávat ty, které se týkají mých nejbližších. Celkem se mi to daří.
Nebudu je tu rozepisovat. Možná o tom jednou něco napíšu. Niečo.
A v hlavě mi pořád zní ta jedna věta, kterou mi můj milovaný řekl na začátku našeho vztahu, kdy jsem se mu svěřil, že mám zrovna nějaké období bez inspirace.
"Tak piš o nás."
A já píšu. Sem. To není to dokonalé. To, co by vystihlo všechno, co mezi námi je. To ani nejde. Je to nemožné a nezáleží na tom, jestli to píšu já nebo by to psal nějaký geniální spisovatel či básník.
V našem životě se děje tolik moc. Než jsem ho poznal, mohl bych se úspěšně zařadit do škatulky těch nudných lidí, kteří jednou za x let zažili něco vzrušujícího (ať už dobře nebo špatně) a pak zas nic a nic a akorát o tom mluví pořád dokola, protože o ničem jiném mluvit nemohou. Přitom náš život je docela prostý. Chodíme do školy (kocour i do práce), hodně času strávíme doma, občas si vyrazíme...ale já nepotřebuju každý den zkoušet něco nového (dejme tomu, že ne to stejně nemám nervy). Mně jde o to, co se děje uvnitř nás. Nebo minimálně uvnitř mě.
Přes patnáct let jsem k sobě měl uvázaný kámen, který mě táhl ke dnu. Topil jsem se. Už jako dítě. Ten kámen by můj mozek. A pořád tam je, nikdy nezmizel. Ale on mi dal ta nejsilnější křídla, abych mohl vzlétnout. Kámen, nekámen...já létám. Je to nové a je to krásné. Ani nevím, kdy přesně jsem vzlétl. Jestli na naší první schůzce nebo po nějakém tom měsíci chození. Je to nepodstatné. Důležité je to, co se děje teď. Důležité je, že jsem ve vzduchu. Je důležité, že mi s tím létáním pomáhá, přeci jen ta křídla ještě nejsou úplně vycvičená a občas spadnu na zem, jako kdyby mě někdo sestřelil, a musím se znovu pracně zvedat a vzlétat. Je to obtížné i s jeho pomocí. Ale není to nemožné.
"Napíšu o nás, slibuju."
A on se usmál. Ten úsměv, že je rád, ten úsměv, že "to bude skvělé, i když se to nebude dát číst". Napíšu náš příběh. A napíšu ho od začátku až do konce.
Počkat...do konce vlastně nemůžu.
Náš konec totiž nebude.
Nikdy.
Smrt není konec.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama