Říjen 2014

Desire

26. října 2014 v 10:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dávám se dohromady. Neříkám, že to jde najednou nebo že už je to hotové, ale rozhodně zaznamenávám pokrok. To je důležité. Nemusí to být lepší, ale musí to být jiné. Bude to jiné. Lepší. Snad. Zatím se to tak rýsuje.

Byli jsme v Praze. Já se zamiloval. Ono vlastně to Česko mi až tak nevadí, to jen ti lidé...ti lidé tady. V Brně. Brno je zkažené. Praha taky, ale Praha je nádherná. Hlavně večer.

Kdybych bydlel v Praze, byl bych denně večer venku. To se nemůže okoukat. Celý středeční večer jsme byli venku. Chodili jsme tam...jediné, co tomu chybělo k dokonalosti, byl můj milovaný kocour. (A stoprocentně fungující nohy.)
Tak jsem se snažil zachytit ten pohled na Hradčany alespoň fotografií, ale neuspěl jsem. Ty fotky nikdy nejsou tak dokonalé...Uložil jsem ten pohled do hlavy a doufám, že nezmizí, dokud se tam nepodívám znovu. (Snad brzy...snad.)


(Mobil kvalita...a pršelo, skoro pořád pršelo. A nebyl tam, abychom se schovali pod jeden nedostatečně velký deštník.)

Love killed an artist.

Měl jsem spousty času na přemýšlení. Tak nějak průběžně. I když ono se mnoho nemění od mého prvotního názoru. Jsou věci, které neschvaluji. Nikdy je schvalovat nebudu.

A někam utekla vášeň. Tedy, ne nám...Tak celkově. Když jsem byl menší, všichni věřili na to, že tam někde ta veliká láska je, že budou spolu a spolu, nic je nerozdělí, bude to na celý život a bude to TO. TO pravé.
Pořád jsme děti, ale už větší. Kolik lidí věří na TO? Na tu velkou lásku? Já.
Vztahy kolem mě jsou...zvláštní. Lidé jsou spolu jen proto, aby nebyli sami. S tím, že lepší třeba neseženou. Přitom to není TA láska. Všechno je uspěchané. V patnácti je největší problém být sám. Panictví/panenství je veliké břemeno. Je to jako nemoc, každý se toho chce zbavit co nejdříve. Proč?
Neříkám, že lidé nemají zkoušet...je blbost, aby si každý našel životní lásku úplně mladý, je blbost, aby ta láska přišla hned první. Ale taky je blbost jít do vztahu jen tak. Bez ničeho. Bez těch pořádných citů. Bez opravdové lásky...i ta se může pokazit, když to není souzeno. Stává se to, svět není pohádka.
Nesouhlasím s tím. A trápí mě to. Ne u všech, vlastně kdybych neměl těch pár svých kamarádů, asi by mi to bylo úplně jedno. Ale mám je, takže není. A nerad se dívám na to, jak dělají chyby.
Jestli jsou na světě stvoření kterým jsem naprosto oddaný, tak je to můj kocour a kamarádi. Ti praví, takové to zdravé jádro, které je obklopeno tím zkaženým, nahnilým...a chrání mě to před tím.
Proč všichni nechtějí čekat na tu pravou lásku? Nebo jinak...proč všichni nechtějí čekat aspoň na nějakou opravdovou lásku? Nebo ještě jinak...proč všichni nechtějí čekat alespoň na nějakou lásku, aby do vztahu nemuseli jít s tím, že se třeba jednou pořádně zamilují? (Zamilování je první, první!! - Jeden vykřičník je málo. - A oni to nechápou. Nikdo to nechápe. Je to přirozený řád. Narození - život - smrt. Zamilování - láska - rozchod/smrt. I když zamilování se může potom opakovat i v lásce...ale stále tam musí být i to první zamilování, které vůbec vede v lásku. For fuck's sake, vždyť je to tak jednoduché.)

A teď, teď se nemůžu dočkat toho, jak zase pojedeme do Prahy. My dva. Vždycky my dva. Nebo my tři. Já zas budu přemýšlet o lásce, stane se ze mě to, co se ze mě děje vždy, když jsem tak plný dojmů a všechno bude správně. Tak, jak má být. Jen láska. Takové ty malé nesmysly.

Protože všichni jednou umřeme. A oni všichni, co v to nevěří, umřou bez lásky. Jaký má tohle smysl?

(Jop, jsem nasraný. Jop, mám důvod. Ta změna času. To si jako den řekne: "Seru na to, dneska budu mít pětadvacet hodin?" Tak já na to taky seru. A budu nasranej.)


xxx ko(š)tě

Relationshits

16. října 2014 v 9:47 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy se trhají. Stále a stále a já je chytám, svazuji zpět...kdy mi ale přestanou stačit dvě ruce?

Už zase porušuji svoji tradici večerního psaní, no po dnešní noci jsem se probudil plný emocí a musím to ze sebe dostat. Jak jinak než článkem. Jak jinak, když se můj mozek opět rozhodl nemluvit. Někdo by mu už měl dát přes tu jeho imaginární mozkovou hubu.

Tak jsem se dozvěděl, že jsem kamarád na baterky (ne tak úplně přímo, ale někdy to prostě vyplyne z kontextu). Proč taky ne? V dnešní době je fakt nemyslitelné, že se kamarádi starají. Že mohou mít o někoho strach. A z toho je člověk kamarád na baterky, protože se jeden den nezeptal, jak se ten druhý má. Jsem ztracen a to úplně. Lidé jsou příliš nepředvídatelní a to mě občas nebaví.

Pro člověka, který se učil, jak vůbec u někoho poznat náladu, je hrozně složité vnímat ty malé ukazatele toho, že se něco děje. Že je něco jinak a že to bude dobře/špatně. U mě to musí jít dost často tak, že zasloužím praštit židlí po hlavě a zařvat do ucha: "Je to blbý, tak se podle toho chovej, vole!". Jsou to niterné náznaky, maličkosti...Jako když člověk přehlédne snítko prachu, vdechne ho a kýchne. Nedokážu pozorovat všechna snítka prachu, protože tomu vůbec nerozumím a vycházím z toho, co jsem se naučil a co jsem stihl vypozorovat za poslední cca dva nebo tři roky, co se vůbec zajímám o tuto stránku člověka.

Snažím se přijít na to, jak bych mohl být šťastný, když lidi, které miluju, šťastní nejsou. V noci, to můj mozek ještě nestávkoval, jsem se zeptal manžela, jak můžu být šťastný a nedostal jsem odpověď. Asi ani nebyla natolik potřeba. Jenže mně to vadí, nedostávat odpovědi, zvláště pak mě to vytáčí u důležitých věcí. (A teď si můžeme definovat, co je obecně důležité, haha.)

V poslední době je tolik moc špatných věci v mém životě. I když se to někdy netýká mě, ale blízkých...Neumím to dostat z hlavy. Neumím si říct: "Je to jeho/její problém, netýká se to tebe."
Proto mi asi kdysi bylo líp bez lidí. Určitě bych neunesl tady tu starost o ostatní, ale dnes jsem tu. Mám několik lidí, na kterých mi záleží (a ono je to tak špatně, tak špatně!), kterým nejsem schopný přát ani kousnutí od komára, jsem rád, když se se mnou podělí o svá trápení, rád se jim snažím pomáhat nebo je aspoň podpořit. Nejsem si jistý, jestli jsou rádi oni. Proč mi každý nemůže říct: "nepotřebuju tě/nechci tě/chci tě/potřebuju tě". Proč všichni musí chodit kolem horké kaše? Já vím, snaží se situaci zjemnit. Ale nebylo by lepší mě do té kaše rovnou hodit, než mě nechat hloubat nad pitomými náznaky, u kterých si nejsem jistý? Pak je vše akorát horší.
Chci pomáhat lidem, svým lidem. A bohužel to neumím ovládat.

Vztahy jsou tak hrozně složité. Zároveň hrozně jednoduché. Miluju nebo nemiluju X má to cenu nebo to cenu nemá. A tak se rozhodnu, že to cenu má, protože miluju, to je jednoduché (nebo miluju, ale nemá to cenu, protože jsme příliš odlišní a nemůže to fungovat, atp.). Další věc je vyjít spolu. Upřímnost, důvěra, poznání, tolerance, kompromisy...to už jsou ty věci složitější. Ačkoliv jsem zastánce lásky a tak všeho, nemůžu tvrdit, že všechny ty body přichází jen s tím, že miluju. Miluju, to je část náhlá, impulzivní, kdy to v mozku docvakne během vteřiny (nebavíme se tu o zamilování, to je zas věc jiná). Vybudování pilířů vztahu je část progresivní. Trvalo mi skoro dva roky otevřít si manžela. A to my máme takový speciální vztah už kvůli tomu, jaký jsem já. Jak to asi může jít lidem, kteří to hrají přesně tak, jak to zrovna jde, říkají si lži i kvůli maličkostem, ani nevěří na sto (většinou ani na sedmdesát) procent tomu, že to je to pravé...?

Jsem zklamaný. Ze světa, z mých lidí, sám ze sebe. Je čas se odklonit jinam, tudy cesta nepovede.


xxx kotě

Threads

12. října 2014 v 11:04 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nerad píšu ráno nebo obecně před dvanáctou dopolední. Už tak nějak z principu, jsem celý čerstvý, neuspořádaný, ani nevím, co chci sdělit světu (mým třem čtenářům? cca). Je toho ve mně moc. Dlouho jsem nepsal...vlastně vůbec. Nemám na to myšlenky. Snažil jsem se. Ale pořád tam někde ve schovaném zákoutí mého mozku do mě něco rýpe. Pořád.
Asi láska nebo co.
Přijde mi, že každá věc, každý vztah v mém životě momentálně visí na tenké nitce. Postupně se trhají a odpadávají a já se snažím je udržet, ale všechno to táhne proti mně. Ony ty věci se chtějí osvobodit a já je nemůžu pustit, nechci je pustit, protože je miluju, protože jsem na ně zvyklý, protože jsem s nimi byl spokojený.
Poslední hodiny (nebo možná dny? těžko říci) se snažím zevnitř analyzovat sám sebe a dejme tomu, že to nějak jde. Dochází mi věci, které bych si před rokem nebyl ochotný ani připustit. No a dnes jsem s nimi naprosto smířený. Jsem to já. Nikdy nikdo jiný nebudu. Jsem plný lásky a vadí mi, když mi ji někdo hodí na hlavu s tím, že ji nechce. Láska není pár úchylně vypadajících ponožek. Láska je největší dárek, jaký člověk může dostat. Nemám rád lidi, co si neumí vážit lásky.
Miluji svého neuvěřitelně tolerantního manžela. Svěřil jsem mu tak trochu svoje trápení a on to vzal dobře. Že prý to zvládneme vyřešit a možná se něco časem změní samo od sebe. Chtěl bych mu říct všechno, zároveň nechci nikomu říkat nic.
Mám divné sny. Divné, ale krásné, o milion procent hezčí, než je moje současná realita. Chtěl bych si prostě lehnout do postele, zahřát se a nechat si zdát ty nereálné a abstraktní sny s hlubokým podtextem. Chtěl bych zas letět. Každý den o tom speciálním snu přemýšlím, ale ještě se nevrátil. Asi mi není souzeno létat. Asi mi není souzeno se s ním znovu potkat. Třeba zemřel a je už naživu.
Co dělat, abych se cítil živý? Bolest nezabírá. Cítím ji, ale stejně jsem umřel a jsem mrtvý. Možná bych měl navštívit psychologa. (Zdavíčko.) Jenže to se vylučuje s tím, že nikomu nechci nic říkat.
Některé věci možná mají zůstat nevyřčeny, mají zůstat tajemstvím.
Moje tajemství tahají za nitky. Miliardy tenounkých vláken přichycených o moji kůži. Čekají jen na chvíli, kdy povolím a budou mě moci roztrhat. Chtěl bych povolit. Ulevit si. Vypnout. Ne furt jen běhat po bojišti a snažit se vyhrát válku, kdy jsou to čtyři proti milionu.
Zavřít oči, snít, neprobouzet se, ale žít. Pokud se tomu tedy dá říkat život.


xxx kotě

Lying is the most fun a girl can have...

2. října 2014 v 21:21 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Jsou tady myšlenky, které se mi poslední dny (možná už skoro týdny?) střídají v hlavě a já jsem z nich celý zmatený, protože prostě proto. (Za to by mi pan učitel na češtinu utrhl hlavu, ale to má hošánek blbý.) Jednou obviňuji sebe, jednou jiné. Z čeho? Ze všeho. Zvládnu "ťukat" hlavou o stůl hodinu a říkat si, jak jsem udělal to, že nemůžu být "normální" a z toho vím, že to není jen kvůli mně, ale hlavně kvůli okolí, které mi s tím vůbec nepomáhá. Jako dnes.
"Kotěěěěěě, pojď sem, pojď mi pomoct, já nevím, co to tady po mně chce." (Protože nejsem schopná naučit se základy angličtiny? Protože ve škole nedávám pozor a raději balím všechny kluky, kteří se přiženou do cesty? Protože jsem od přírody blbá? ) Tak jo, já jdu. Pomůžu, poradím, ochotně, snažím se to vysvětlit, proč to tak je, i když neberu učitelský plat (a že bych si to za ty roky už zasloužil). A jak to bude za týden? "Ten kotě, to j takovej...píp...buz-píp zas-píp."
Ne, holky jsou tak strašné. Ale heteráci kluci jo.
Nebo ne, holky jsou daleko horší. Holky to vždycky hrají na dvě strany. Holky v tom umí chodit tak, jak se jim to hodí. Holky jsou prostě holky.
A kluci jsou zas kluci.
Kdybych měl být (jako na vážno) s holkou, tak by musela být jedinečná. Musela by umět ocenit to, že nejsem typ, co by ji hned ošukal (a pokud možno hned po výstřiku zahodil). Taky to, že rád lichotím a neměla by říkat: "ale ty kecáš, vždyť jsem hnusná, tlustá, whatever". A moc rád bych jí dělal radost. A to v jakémkoliv směru. No, asi bych nebyl zrovna nejlepší partie po materiální stránce, ale po citové určitě ano. Prostě to tak nějak cítím. Dokázal bych dívce, že je milovaná.
Jenže osud tomu tak nechtěl. Změnil jsem se. Pořád zastávám to stejné, pořád mi přijde špatné střídat partnery jako ponožky a spát s někým na prvním (nebo i třetím, haha) rande. Ani bych holce nepráskl dveřma před obličejem, i když bych ji neměl rád. V tomhle trochu zaostávám, nehodím se do dnešní doby. Jak manžel řekl: "Jsou to kurvy, stejně jak chlapi, ale jinak, tak ňák hůř. Navíc jak pořád chtějí tu rovnoprávnost, tak by ony měly držet dveře aji nám, ne?"
Můj manžel holky v lásce zrovna nemá a to nejen kvůli tomu, že je gay. Hodně mě to ovlivňuje. Ale nemůžu říct, že když on, tak i já k nim budu mít takovou averzi. Jsem individuální osobnost, jsem sám za sebe. Ne úplně, spíš jen tak v určité míře, ale už si to aspoň uvědomuji.
Vím, že jsem schopný k holce cítit úplně to samé jako ke klukovi. Lidi jsou lidi. A když mě obojí přitahuje, tak proč bych měl dělat nějaké zásadní rozdíly?
Problém je v tom, že manžel má pravdu. Holky jsou kurvy, stejně jako chlapi, ale tak nějak jinak. Tak nějak to od nich víc bolí.
Zranilo mě pár kluků. A to jsem s nimi ani nic třeba neměl, třeba to bylo jen platonické, taková ta dětská zamilovanost spíše i do vzhledu. A zranilo mě podstatně víc holek. A podstatně jinak. Holku jsem předtím ale nikdy nemiloval. To přišlo až tak nějak teď, v trochu pozdějším věku. Předtím to bývalo spíš stylem: "hustý, mám holku. sice se mnou nechce být viděna oficiálně a na veřejnosti, protože jsem totální autsájdr, ale mám holku. sahal jsem na prsa :)." Nebo jsem je miloval, ale spíš tak z principu, nepřišlo to najednou samo. Až na tu jednu...nyní. Nedokážu se nutit do něčeho, co nejde samo... v té pocitové stránce. Buď to přijde nebo ne.
S velkým kotětem jsme vyhořeli. To speciální nám zůstalo. Cítili jsme oba, že se musí pohnout jinam. S malým kotětem mám zatím pocit, že by to jít mohlo, ale po měsíci ví člověk prd. Ono je to třeba silné, ale může to ze dne na den přejít. Uvědomit si tu hnusnou, studenou realitu, že takto to prostě nejde, že nám to "nebylo souzený" (jak sám kotě řekl). Což neznamená, že do citů nejdu naplno...právě je problém v tom, že jdu.
Teď zhruba dva týdny jsou docela peklo kvůli věcem v mé hlavě. Hodně vzpomínám. Čirou náhodou mi na mysl přišla moje bývalá nejlepší kamarádka, kterou jsem měl někdy v osmé a deváté třídě. Byla první člověk, který ve mně neviděl nic špatného a myslela si, že je úplně v pořádku, že já jsem já. Vymazal jsem ji. Jednou mi totiž napsala, bylo to naposledy, jen úplně jednoduchou větu "Ahoj kotě, mám rakovinu." A já se ptal, proč. A jakou. A jestli bude v pořádku. A nikdy jsem se nic nedozvěděl.
Nevím, kdy umřela. Neměl jsem ji vymazávat. Tohle jsem ještě neřekl ani manželovi. Nevím, proč to píšu zrovna sem.
Vzpomněl jsem si na ni, protože ona věřila v anděly a já jsem si začal říkat, jestli to náhodou nemůže být ona, kdo zpomaluje auta natolik, aby mě jen oťukala, kdo mi ředí prášky v těle, kdo mi schovává tepny, abych si je nepřeřízl, kdo mě hází "z okna" na druhou stranu. A nebo táta.
Rozepsal jsem pro ni dopis. Ještě ho určitě někde mám. Ale popište své pocity vůči člověku, který vám udělal život plný pochybností a potom zmizel. Hodní lidé by neměli umírat tak brzy. Taky mě naučila spoustu užitečných věcí, které teď využívám (s vlastními vylepšeními) jako úniky pryč, když je mi fakt zle. To je často...
Září přineslo depresi, takovou obrovskou, která přišla po dvou letech.
Deprese je přece taky žena. Deprese lže.
Život krásnej je, když jsou v něm krásní lidi.
Miluju život. Někde vzadu v mojí hlavě to vím...asi. Když mám dny, že se raduju i z toho, že mám pět prstů na každé ruce. (Zatím. Navíc tím nechci říct, že je to samozřejmost.) Ty dny mi chybí, hrozně moc. Chtěl bych se zase cítit šťastný. Chtěl bych být dítě.
Byl jsem dítě moc krátkou dobu. Nikdo si nezaslouží být dítě jen tak krátko. Dětsví je kouzelné. Čím jsem starší, tím víc na to přicházím. Není dlouho, co jsem byl s tátou v Eldorádu na trampolíně. A teď mám manžela, auto, musím se rozhodovat sám v životě. Nejsem rád dospělý.
Jsem rád, že ho mám. Je schopný mi zastat kteroukoliv pozici.
Manžel říká, že jsem jeho malý bojovník.

Je smutné, že některé věci už prostě musí skončit nebo skončily...Je smutné i to, že končí tento článek. Tolik smutku v krásným světě.


xxx kotě