Desire

26. října 2014 v 10:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Dávám se dohromady. Neříkám, že to jde najednou nebo že už je to hotové, ale rozhodně zaznamenávám pokrok. To je důležité. Nemusí to být lepší, ale musí to být jiné. Bude to jiné. Lepší. Snad. Zatím se to tak rýsuje.

Byli jsme v Praze. Já se zamiloval. Ono vlastně to Česko mi až tak nevadí, to jen ti lidé...ti lidé tady. V Brně. Brno je zkažené. Praha taky, ale Praha je nádherná. Hlavně večer.

Kdybych bydlel v Praze, byl bych denně večer venku. To se nemůže okoukat. Celý středeční večer jsme byli venku. Chodili jsme tam...jediné, co tomu chybělo k dokonalosti, byl můj milovaný kocour. (A stoprocentně fungující nohy.)
Tak jsem se snažil zachytit ten pohled na Hradčany alespoň fotografií, ale neuspěl jsem. Ty fotky nikdy nejsou tak dokonalé...Uložil jsem ten pohled do hlavy a doufám, že nezmizí, dokud se tam nepodívám znovu. (Snad brzy...snad.)


(Mobil kvalita...a pršelo, skoro pořád pršelo. A nebyl tam, abychom se schovali pod jeden nedostatečně velký deštník.)

Love killed an artist.

Měl jsem spousty času na přemýšlení. Tak nějak průběžně. I když ono se mnoho nemění od mého prvotního názoru. Jsou věci, které neschvaluji. Nikdy je schvalovat nebudu.

A někam utekla vášeň. Tedy, ne nám...Tak celkově. Když jsem byl menší, všichni věřili na to, že tam někde ta veliká láska je, že budou spolu a spolu, nic je nerozdělí, bude to na celý život a bude to TO. TO pravé.
Pořád jsme děti, ale už větší. Kolik lidí věří na TO? Na tu velkou lásku? Já.
Vztahy kolem mě jsou...zvláštní. Lidé jsou spolu jen proto, aby nebyli sami. S tím, že lepší třeba neseženou. Přitom to není TA láska. Všechno je uspěchané. V patnácti je největší problém být sám. Panictví/panenství je veliké břemeno. Je to jako nemoc, každý se toho chce zbavit co nejdříve. Proč?
Neříkám, že lidé nemají zkoušet...je blbost, aby si každý našel životní lásku úplně mladý, je blbost, aby ta láska přišla hned první. Ale taky je blbost jít do vztahu jen tak. Bez ničeho. Bez těch pořádných citů. Bez opravdové lásky...i ta se může pokazit, když to není souzeno. Stává se to, svět není pohádka.
Nesouhlasím s tím. A trápí mě to. Ne u všech, vlastně kdybych neměl těch pár svých kamarádů, asi by mi to bylo úplně jedno. Ale mám je, takže není. A nerad se dívám na to, jak dělají chyby.
Jestli jsou na světě stvoření kterým jsem naprosto oddaný, tak je to můj kocour a kamarádi. Ti praví, takové to zdravé jádro, které je obklopeno tím zkaženým, nahnilým...a chrání mě to před tím.
Proč všichni nechtějí čekat na tu pravou lásku? Nebo jinak...proč všichni nechtějí čekat aspoň na nějakou opravdovou lásku? Nebo ještě jinak...proč všichni nechtějí čekat alespoň na nějakou lásku, aby do vztahu nemuseli jít s tím, že se třeba jednou pořádně zamilují? (Zamilování je první, první!! - Jeden vykřičník je málo. - A oni to nechápou. Nikdo to nechápe. Je to přirozený řád. Narození - život - smrt. Zamilování - láska - rozchod/smrt. I když zamilování se může potom opakovat i v lásce...ale stále tam musí být i to první zamilování, které vůbec vede v lásku. For fuck's sake, vždyť je to tak jednoduché.)

A teď, teď se nemůžu dočkat toho, jak zase pojedeme do Prahy. My dva. Vždycky my dva. Nebo my tři. Já zas budu přemýšlet o lásce, stane se ze mě to, co se ze mě děje vždy, když jsem tak plný dojmů a všechno bude správně. Tak, jak má být. Jen láska. Takové ty malé nesmysly.

Protože všichni jednou umřeme. A oni všichni, co v to nevěří, umřou bez lásky. Jaký má tohle smysl?

(Jop, jsem nasraný. Jop, mám důvod. Ta změna času. To si jako den řekne: "Seru na to, dneska budu mít pětadvacet hodin?" Tak já na to taky seru. A budu nasranej.)


xxx ko(š)tě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama