Relationshits

16. října 2014 v 9:47 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nikdy se trhají. Stále a stále a já je chytám, svazuji zpět...kdy mi ale přestanou stačit dvě ruce?

Už zase porušuji svoji tradici večerního psaní, no po dnešní noci jsem se probudil plný emocí a musím to ze sebe dostat. Jak jinak než článkem. Jak jinak, když se můj mozek opět rozhodl nemluvit. Někdo by mu už měl dát přes tu jeho imaginární mozkovou hubu.

Tak jsem se dozvěděl, že jsem kamarád na baterky (ne tak úplně přímo, ale někdy to prostě vyplyne z kontextu). Proč taky ne? V dnešní době je fakt nemyslitelné, že se kamarádi starají. Že mohou mít o někoho strach. A z toho je člověk kamarád na baterky, protože se jeden den nezeptal, jak se ten druhý má. Jsem ztracen a to úplně. Lidé jsou příliš nepředvídatelní a to mě občas nebaví.

Pro člověka, který se učil, jak vůbec u někoho poznat náladu, je hrozně složité vnímat ty malé ukazatele toho, že se něco děje. Že je něco jinak a že to bude dobře/špatně. U mě to musí jít dost často tak, že zasloužím praštit židlí po hlavě a zařvat do ucha: "Je to blbý, tak se podle toho chovej, vole!". Jsou to niterné náznaky, maličkosti...Jako když člověk přehlédne snítko prachu, vdechne ho a kýchne. Nedokážu pozorovat všechna snítka prachu, protože tomu vůbec nerozumím a vycházím z toho, co jsem se naučil a co jsem stihl vypozorovat za poslední cca dva nebo tři roky, co se vůbec zajímám o tuto stránku člověka.

Snažím se přijít na to, jak bych mohl být šťastný, když lidi, které miluju, šťastní nejsou. V noci, to můj mozek ještě nestávkoval, jsem se zeptal manžela, jak můžu být šťastný a nedostal jsem odpověď. Asi ani nebyla natolik potřeba. Jenže mně to vadí, nedostávat odpovědi, zvláště pak mě to vytáčí u důležitých věcí. (A teď si můžeme definovat, co je obecně důležité, haha.)

V poslední době je tolik moc špatných věci v mém životě. I když se to někdy netýká mě, ale blízkých...Neumím to dostat z hlavy. Neumím si říct: "Je to jeho/její problém, netýká se to tebe."
Proto mi asi kdysi bylo líp bez lidí. Určitě bych neunesl tady tu starost o ostatní, ale dnes jsem tu. Mám několik lidí, na kterých mi záleží (a ono je to tak špatně, tak špatně!), kterým nejsem schopný přát ani kousnutí od komára, jsem rád, když se se mnou podělí o svá trápení, rád se jim snažím pomáhat nebo je aspoň podpořit. Nejsem si jistý, jestli jsou rádi oni. Proč mi každý nemůže říct: "nepotřebuju tě/nechci tě/chci tě/potřebuju tě". Proč všichni musí chodit kolem horké kaše? Já vím, snaží se situaci zjemnit. Ale nebylo by lepší mě do té kaše rovnou hodit, než mě nechat hloubat nad pitomými náznaky, u kterých si nejsem jistý? Pak je vše akorát horší.
Chci pomáhat lidem, svým lidem. A bohužel to neumím ovládat.

Vztahy jsou tak hrozně složité. Zároveň hrozně jednoduché. Miluju nebo nemiluju X má to cenu nebo to cenu nemá. A tak se rozhodnu, že to cenu má, protože miluju, to je jednoduché (nebo miluju, ale nemá to cenu, protože jsme příliš odlišní a nemůže to fungovat, atp.). Další věc je vyjít spolu. Upřímnost, důvěra, poznání, tolerance, kompromisy...to už jsou ty věci složitější. Ačkoliv jsem zastánce lásky a tak všeho, nemůžu tvrdit, že všechny ty body přichází jen s tím, že miluju. Miluju, to je část náhlá, impulzivní, kdy to v mozku docvakne během vteřiny (nebavíme se tu o zamilování, to je zas věc jiná). Vybudování pilířů vztahu je část progresivní. Trvalo mi skoro dva roky otevřít si manžela. A to my máme takový speciální vztah už kvůli tomu, jaký jsem já. Jak to asi může jít lidem, kteří to hrají přesně tak, jak to zrovna jde, říkají si lži i kvůli maličkostem, ani nevěří na sto (většinou ani na sedmdesát) procent tomu, že to je to pravé...?

Jsem zklamaný. Ze světa, z mých lidí, sám ze sebe. Je čas se odklonit jinam, tudy cesta nepovede.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama