Threads

12. října 2014 v 11:04 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Nerad píšu ráno nebo obecně před dvanáctou dopolední. Už tak nějak z principu, jsem celý čerstvý, neuspořádaný, ani nevím, co chci sdělit světu (mým třem čtenářům? cca). Je toho ve mně moc. Dlouho jsem nepsal...vlastně vůbec. Nemám na to myšlenky. Snažil jsem se. Ale pořád tam někde ve schovaném zákoutí mého mozku do mě něco rýpe. Pořád.
Asi láska nebo co.
Přijde mi, že každá věc, každý vztah v mém životě momentálně visí na tenké nitce. Postupně se trhají a odpadávají a já se snažím je udržet, ale všechno to táhne proti mně. Ony ty věci se chtějí osvobodit a já je nemůžu pustit, nechci je pustit, protože je miluju, protože jsem na ně zvyklý, protože jsem s nimi byl spokojený.
Poslední hodiny (nebo možná dny? těžko říci) se snažím zevnitř analyzovat sám sebe a dejme tomu, že to nějak jde. Dochází mi věci, které bych si před rokem nebyl ochotný ani připustit. No a dnes jsem s nimi naprosto smířený. Jsem to já. Nikdy nikdo jiný nebudu. Jsem plný lásky a vadí mi, když mi ji někdo hodí na hlavu s tím, že ji nechce. Láska není pár úchylně vypadajících ponožek. Láska je největší dárek, jaký člověk může dostat. Nemám rád lidi, co si neumí vážit lásky.
Miluji svého neuvěřitelně tolerantního manžela. Svěřil jsem mu tak trochu svoje trápení a on to vzal dobře. Že prý to zvládneme vyřešit a možná se něco časem změní samo od sebe. Chtěl bych mu říct všechno, zároveň nechci nikomu říkat nic.
Mám divné sny. Divné, ale krásné, o milion procent hezčí, než je moje současná realita. Chtěl bych si prostě lehnout do postele, zahřát se a nechat si zdát ty nereálné a abstraktní sny s hlubokým podtextem. Chtěl bych zas letět. Každý den o tom speciálním snu přemýšlím, ale ještě se nevrátil. Asi mi není souzeno létat. Asi mi není souzeno se s ním znovu potkat. Třeba zemřel a je už naživu.
Co dělat, abych se cítil živý? Bolest nezabírá. Cítím ji, ale stejně jsem umřel a jsem mrtvý. Možná bych měl navštívit psychologa. (Zdavíčko.) Jenže to se vylučuje s tím, že nikomu nechci nic říkat.
Některé věci možná mají zůstat nevyřčeny, mají zůstat tajemstvím.
Moje tajemství tahají za nitky. Miliardy tenounkých vláken přichycených o moji kůži. Čekají jen na chvíli, kdy povolím a budou mě moci roztrhat. Chtěl bych povolit. Ulevit si. Vypnout. Ne furt jen běhat po bojišti a snažit se vyhrát válku, kdy jsou to čtyři proti milionu.
Zavřít oči, snít, neprobouzet se, ale žít. Pokud se tomu tedy dá říkat život.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama