Listopad 2014

Untitled I.

29. listopadu 2014 v 22:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Už vím, co jsem,
a budu šťasten
do konce dnů,
do dne po tobě.
Středobodem vesmíru,
na konci světa a dál
bůh si se mnou hrál
a pohořel.
Anděl, co má svůj úděl
září v očistci na zemi
a v noci šedé je nicota
pohlcená v ní čistota.


A změna od čistoty je...

...and we are too loud, love.

28. listopadu 2014 v 18:20 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Kotě s námi vydržel necelé tři měsíce. Potom šel ve středu do školy a už se nevrátil. Takže v domácnosti zbyli dva kocouři, jak to má být. Tak je to přece normální. Vztah je pro dva, ne pro tři. Musím to pochopit.

Jsme prostě moc hlasití, lásko. Není to tu pro něj. Ne každý zvládne být v takovém vztahu a takové domácnosti. Chápeš to? Zvládneš to?

Kocoura přešla "budeme jenom my dva spolu a s nikým jiným" věc a zítra jede do Ostravy na koncert. Asi mu došlo, že být jen my dva spolu, bavit se jen spolu...to by byla prostě sebevražda. Zvlášť je to blbost, když mi sám říkal, jak se musím víc začlenit mezi ostatní, že mi potom bude líp. No, ještě jsem to pořádně nezkusil a ani mě to nijak neláká.
Po stužkovacím večírku se vše uklidnilo. Je to jako předtím. Žádné nové velké sympatie, přátelství, nic. Stále stejně zahořklá třída. Stále stejné názory. Stejní lidé. Svým způsobem mě to uklidňuje. Asi bych jen tak nepřijal fakt, že mě najednou má pár lidí rádo. Byla by to až příliš velká změna. Na druhou stranu by bylo fajn cítit se v tom "kolektivu" lépe. Vše má své pro a proti, (bohužel).
Vím, že jsem na té akci neudělal nic extrémně špatného. S nikým jsem se nevyspal ani nic tak, jen jsme si prostě popili, pokouřili, pohulili. To mladí lidé mají dělat. Respektive, to mladí lidé zkrátka dělají. A pokud jsem se chtěl začlenit, tohle byla ideální příležitost. Okusit to, co mladí mají. Nejsem to já. Přemýšlím, že začnu žít drug free. Protože to jsou jediné prostředky, kvůli nimž se cítím špinavě a musím dlouho čekat, než ty pocity opadnou a nastane jakési očištění. (Ani stokrát vyprané bílé tričko v Arielu nemůže zůstat čistě bílé. Ani čistě bílá křídla nezůstala bílá. Trochu zešedla.)

Tak se mi zdá o Ikarovi a houpačkách. O tom, že jsem na houpačkách s lidmi, se kterými bych tam být asi neměl. Nebo měl, ale někdy dřív, ne až teď. Houpáme se vysoko, tak vysoko, že při skoku bychom se mohli zabít. Jenže já vím, že to je sen. Jenže mi nejde dostat ty lidi pryč. Prostě tam patří. V nejvyšším bodě se pouštím houpačky a letím, letím lehce, cítím, jak mě samotný vzduch nese. Vede mě. A on skáče za mnou. Podle všeho musí zemřít, ale klouže jako já. Jen ne tak lehce. A přece, je tam co zachránit. Usedám na zem. Všechno to vidím před sebou. Všechno to cítím.
Teď zůstává otázkou, jestli má cenu se vůbec snažit.


xxx kotě

...and heartbeats.

23. listopadu 2014 v 16:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Minula nás půlnoc. Noc byla sama o sobě studená, ale my jsme byli rozehřátí zevnitř. Skupinka náctiletých na cestě nočním městem...které jsem následně celé pochcal. Asi tak by se dala shrnout naše předmaturitní akce.

Nechtěl jsem jít, ale nakonec to bylo fajn. Znovu jsem si uvědomil, proč takové věci nepraktikuji každý víkend. Nedá se to. Ten stav...Ta mozková činnost.
Je to realita nebo sen? Spím nebo opravdu jdu? Proč běžím, když s chci zastavit? Mám raději spadnout nebo to jednou ubrzdím?
Jak jsem sem trefil?
Obrazy se střídaly. Tma a najednou kus světla. Vidím cizí lidi. Vedle mě. Sedí vedle mě. Líbají se. Proč se nelíbám já? Chci se líbat. Vidím různé tváře. Mužské tváře. A všechny vypadají jako Adam. Adama ani neznám.
Sedíme venku. Já, on a parta lidí. Přidali se další dva. A co děláme. A ty jsi tak chytrý. A tebe mám rád, když tě nesnáším. Ty to víš. Sarkastický tón v tvém hlase, ale já trvám na tom, že to je pravda. Není to pravda. Je mi z tebe zle, ale kdo by to řešil?
Pojď se vyfotit, on se nechce fotit.
Počkej, počkej, to mám jako další z fotek, kde jsem totálně na plech?
Jsem venku a chčiju na rodné město. Hrozně dlouho. Je půl páté.
"Pojď, kotě, lehni si sem. Lehni si. Budeš blit?"
Jak to mám vědět? Svlékám si triko, ulehám do půjčených peřin. Okamžitě je mi teplo. Zmrzlé údy bezvládně leží. Škytám a nemůžu se toho zbavit. Ruším tím dalších x lidí. Všichni jsou nasraní. Já jsem nasraný. Jsem nasraný, protože škytám.
Vidím jen trochu světlo z mobilu a instinktivně zapínám budík. Nevím, na kolik, nevím, proč. Uvědomuju si sebe. Uvědomuju si, že to nemusí být realita, že jsem dost možná někde venku a přes noc někde zmrznu.
Sedím u stolu ob jedno místo vedle něj. Koukáme na fotky, smějeme se, tleskáme. Kouřím. Vdechuju smrťáka přímo do plic. Tak si mě vezmi, když vím, že nemůžeš. Směju se, jsem volný. Dozvídám se neuvěřitelně moc věcí. Bavím se. Nezávazně. Červenám se. Několikátý panák rumu a celý ho plivu ven. Je to nechutný, vletělo mi to do nosu. "Tolika škody!"
Mluvím s Knězem, mluvím s Kostí. Mluvím s Kousancem. Křičím. "Kdo vyhrál toto pokušení s číslem sto sedmdesát tři??"
Všechno. Hudba je všechno. A nemáme tu neteplej klub. Budem venku, prostě jo. Venku je to fajn a pak to zabalíme. Někde jsme se rozdělili. Sedim tam, kde bych si nikdy nesedl. Čekám. Kde jsem ztratil doprovod? Kde jsem byl? Jdu a mluvím nahlas. Mluvím sám pro sebe nahlas, protože mám strach. Je tma, je ráno. Každý člověk je potenciální vrah. Padá na mě paranoia.
"Tohle nemůžu dělat. Už tam budu, ještě kousek a budu tam."
"Bude to dobrý, jsem skoro tam, bude to dobrý."
Nic mě nebolí. Fyzicky. Neuvědomuju si ztrátu. Zavírám oči a poté je otevírám. Kolem se míhají domy. Vidím známou tvář, nevím, jestli je skutečná. Rozhodnu se jí věřit.
"A vystupujeme TAM."
Sedím, jedu, otevírám oči a poté je hned zavírám. Neudržím se při vědomí. Nepamatuju se. Nevím, proč nejsem ve městě. Nevím, proč se o mě nestará. Nevím, proč jedu sám, ale vím, kam jedu. Akorát nevím, proč zrovna tam.
"Nemohli jsme ho nechat takhle..."
Ráno se budím. Všechno je pořád takové vzdálené. Jako za sklem. Je to přede mnou, ale takové tlumené. Bolí mě hlava, ale ne nějak výrazně moc. Nacházím všechny svoje věci. Jím polévku a netuším, kde jsem. Cizí byt, cizí uspořádání. Pět minut hledám záchod, dokud se netrefím. Potkáme se. Po pár hodinách, kdy už nespím a snažím se uvědomovat si opravdovou realitu.
Obrazy nezmizely. Je tma a pak je světlo. Je tma a pak je vidím, jak se líbají. Je tma a sedíme na lavičce, posloucháme techno. Je tma a dávám si prvního prda.

Je tma a on tam není.


xxx kotě

...and three tomcats in the house.

16. listopadu 2014 v 23:32 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Soužití ve třech v jednom bytě je občas docela na prd. Jdu do pracovny, tam se válí kocour, jdu do ložnice, tam se válí v knihách kotě, tak musím do obýváku, když chci být sám a...obývák mi není zrovna moc sympatický. Takže vykopnu kotě, ať se tam jde učit on. Ložnice patří tomu, kdo tu byl dřív. (Navíc, uklízet po třech kocourech...nic moc.)

Vyrazili jsme dopoledne na nákupy. Zjistil jsem, že letošní zimní móda v ČR stojí za pendrek a že prostě chci baloňák od Burberry za čtyřicet litrů...a taky bych prosil jednorožce, když už budou ty Vánoce. Všude hromady lidí. Nákupní centra zavalená lidmi všech věků. Já nemám rád lidi. Všichni do mě strkají, nemůžeme jít vedle sebe pomalu ani dva, natož všichni tři. Zkoušel jsem si miliardu různých kabátů, nad kterými bych asi v jiném rozpoložení slintal, ale dnes nebyla nálada. Prostě jsem se oblékl celý černě a dlabal na vše.

"Potřebuješ zimní boty... a ty potřebuješ zimní boty i kabát."

Pořád doufám, že letos bude pěkná zima, ale bez sněhu. Že bude taková štiplavá, která očišťuje, ale nebudu mít zadrbané kalhoty od pseudosněhových sraček. Jak má pak člověk asi udržet eleganci?

Všichni stresují s vánočními dárky. Já netuším, co dám svému kocourovi...ani k dvacetinám v únoru. A co teprv kotěti, to už vůbec ne. Pro kotě to budu první Vánoce, které bude trávit s někým, komu na něm opravdu záleží.

Kocour: "Letos budou chudý Vánoce, šetříme na opravu bydlení."
Já v duchu: "Tak očekávám ostrov."

Příjezd kocoura zpět domů neproběhl úplně tak, jak jsem si to představoval. Nastaly komplikace...a hádejme, kdo za to asi může. Ale všechno se začíná snad pomalu vracet do "normálu".

"Uděláme něco zvláštního."
Tak jo, proč ne?

Už snad týden nám tu každou chvíli běží Tomáškův seznam post-rockových skladeb a ještě jsem nezaslechl jedinou poznámku typu "ať už ty sračky konečně vypne". Na té hudbě je kouzelné nejspíš to, že když se u poslechu člověk něčemu opravdu věnuje, tak ji přestane pořádně vnímat. Je to spíš taková kulisa, aby tu nebylo to pohřební ticho, které mě deptá.

A taky jsme poslouchali Lanu. Nevím, proč to tak bylo. Prostě se to najednou zjevilo. Přitom mi ta žena není ani trochu sympatická a její žánr je mi docela cizí. Hádám, že do některé hudby se musí prostě dospět. (A teď nemám na mysli dospívání stylem dětství a dospělost...)

"The song is sex!"
Uvědomění, že už věci nebudou tak, jako dřív, trochu bolí. Ani tak ne mě, spíš kocoura. Odreagování je super věc, ale nesmí se přehánět. Nemám rád uměle navozené stavy, kdy nad sebou nemám kontrolu. Proto alkoholu hodně, ale jen do té doby, než ztratím vědomí...ne, sranda.

Trošku jsem si přehrával Thinking out loud a už jen čekám na vhodnou příležitost. Brzy se mi naskytne, jsem si úplně jistý.



xxx kotě

...and we realized.

14. listopadu 2014 v 10:11 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
"Každej život je jak papír. Pomačkat ho, roztrhat, prostě nějak zničit, je hrozně jednoduchý. Ale zkus ho pak zpátky vyhladit. Jo, jde to, ale je to daleko náročnější, trvá to dlouho. A teď si uvědom, že ty jseš ten papír. Jseš potrhanej, pomačkanej a já tě mám opravit. Na roztrhanej papír platí jediný. Musíš ho rozvláknit a znova vytvořit," odkašlal, roztrhl papír, co jsem měl být já a pokračoval: "Jedinej způsob, jak tě dát do kupy, je, že tě prostě dostanu zpátky. A všechno prožiješ znova. Někdo tě vychová, někdo se o tebe postará. Stejně to nebude stoprocentní. Na rozdíl od papírů těžko vyženeš vzpomínky a to, co máš v hlavě. Papíry hlavu nemaj. Až se to povede, nebudeš aspoň roztrhanej. Budeš jenom trochu pomačkanej, ale hlavně živej. Schopnej žít tak skoro normálně."

V noci jsem volal s kocourem. Dlouho. Prostě jsme si povídali o tom, co se u nás děje, jak se máme a co budeme dělat.
"Už jsem na tebe nachystaný."
"Vrr, tak to se těším. Už budeme spolu, lásko, zítra...nebo teda dneska přijedu."
Tak dneska přijede. Nevím kdy, je to jedno. Důležité je, že bude se mnou. Nebudeme řešit důležité věci. Prostě budeme jen my. Je zajímavé, jak se mi všechny problémy zdají malicherné...Proč se trápit tím, co mám v hlavě, když tu není se mnou? To mě trápí. Ostatní je mi jedno. Neodmaturuju? No a, ať už je tady!

Ráno jsem probudil kotě a donutil ho se mnou cvičit. Pustil jsem nějakou hudbu a nakonec to skončilo tak, že jsme tančili...well, nebyl to tanec, bylo to spíš blbnutí do rytmu. Ale svým způsobem...mělo to kouzlo. Spousta věcí má kouzlo.
"Pojď ke mně. Netrefíme se možná do rytmu."
"A čemu to vadí? Jsme tady jen my," usmál se mým způsobem (Proto se kocourovi pleteme a oba nás má za mě. Opravdu v něm jsem vidět já, už to taky vidím.) a chytli jsme se. Nakonec to asi nebylo tak zlé. To ledové srdce roztálo a možná si uvědomilo, že tyto maličkosti, absolutně iracionální a zbytečné, jsou taky důležité. Ne tím, že by něco extra znamenaly, spíš tím, že jsou krásné. Na světě je příšerně moc ošklivých věcí, tak je dobré je vyrovnávat těmi malými a sladkými.
Cítili jsme hudbu. Když to zvládl on, zvládne to každý. Jen potřebuje někoho, kdo ho za tím povede.
Naše prsty se na zlomek sekundy oddělily a poté se dotkly. Našly se.

"Asi cítím lásku. Nebo je to něco podobně blbého a nepraktického. Jen se mi nelíbí, že ji dáváš tak nárazově najevo. Proto se stalo to, co se stalo. Jsi zahleděný jen do sebe a do toho, aby bylo tobě dobře. Dnes ráno mi s tebou bylo dobře, vím, že to cítíš správně, ale uvědom si, že pokud mi něco ukážeš, budeš mi to muset dopřávat častěji než jednou za čas."

Pokud bych mohl, dal bych každému, koho miluju, jedno svoje srdce.
Dal jsem.
Nehodlám se přizpůsobovat většině. Jsem svůj. Jsem přirozený. A ačkoli se to nezdá, když mi je neutrálně, jsem tím taky lehký.


xxx kotě

...and feed me.

12. listopadu 2014 v 9:24 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Když kocour není doma, koťata mají pré.
Když kocour není doma, dny se táhnou jako žvýkačky přilepené k botě...nebo lépe, k riflím.

Tak jsem si říkal, že když budu mít dopoledne chvíli času, budu dělat užitečné věci. Do nichž se psaní na blog nepočítá, ale co. Já nikdy nic nedodržím, tak nevím, proč bych měl začínat dnes.
Jako třeba to, že omezím sacharidy a mouku. (Ne, že bych teď sežral dva kousky čokolády.)
Měl bych cvičit. Moje tělo mi zase vysílá signály, že takto to asi opravdu nepůjde. Takže k učení na maturitu (hahaha, všichni milujeme matiku) bych měl zařadit i nějaké cvičení s posilováním. Přeci jen pokud se chci uzdravit, musím uzdravovat tělo i duši. Nebo se s tím tělem, pro začátek, musím alespoň nějak smířit. Fajn, to je taky moc vysoký level, tak musím přijmout fakt, že tohle je moje tělo, ne žádné jiné.
A měl bych víc pít. Akorát na to taky zapomínám, pak se naliju, až když mě bolí hlava hodně...trochu jak velbloud. Nasadil jsem si očistu citrónovou vodou (a pak samozřejmě i obyčejnou). Asi se pár dní budu čistit a pak začnu cvičit. To je celkem fajn nápad.
A ani nevím, jak s masem. Nejíst ho je sice fajn, naučil jsem se na sóju, ale nemyslím, že by se dostavil nějaký pozitivní účinek. Ani na něj nemám nějak extra chuť, ale...při mém nedávném jídelníčku tam bylo dost masa a cítil jsem se dobře. Když jsem ho držel. Takže si asi dnes dopřeju pár deka kvalitní kuřecí nebo krůtí šunky.

Kocourek bude mít radost, že se o sebe chci starat. A já mu rád dělám radost.


xxx ko(š)tě (srsly, look at my hair)

...and suddenly we got naked.

10. listopadu 2014 v 22:09 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Ty pocity. Ta vášeň, touha. To nesmírné teplo. Leží a já ležím taky. Vznášíme se. Někdy mezi očistcem a rájem. Víme, že se to nehodí, ale je to nezbytné. Mluvíme. O životě. O našem životě. O tom, kterým směrem se ubíráme, o tom, jestli má vůbec něco cenu. A neshodneme se. Skepse zaslepuje můj úsudek, možná taky trochu únava a stres z následující reality. Nechtěné reality. Jeho slova bolí a zároveň hladí na duši. Má pravdu, našeptává mi velmi slabounký hlásek, který nemůžu ignorovat. Je tam, je v mojí hlavě a nemůže se dostat pryč. Jako nic, z toho, jež se dostalo do této pasti. A pak je tam ten silný hlas. Dělá mě jedinečným. Nesouhlasí. Snaží se překřičet všechno na světě. Taky má pravdu...ale ne takovou, která by se mi líbila. Snažím se mu zacpat ústa. Jenže ona žádná nejsou.
Ležím a nohy mám zdvižené do vzduchu. Cítím svaly. Po dlouhé době si uvědomuji i něco jiného, než je moje duchovno. (Aniž bych měl sex nebo podobné.) Uvědomuji si tělo. Je tak podobné všem ostatním, ale je výjimečné. Je moje. Znám ho. Žádné jiné na světě není stejné. Všechny ty údy, které ztrácejí v šeru tvar. Prostě tam jen trčí jako nevzhledné pahýly. Stejně, jako moje existence trčí ve světě.
Zase se mi zdává o Ikarovi. Oddaluje to ono uvědomění, které nechci. Nechci se vidět jako tělo. Chci se vidět jako duši. Tak, jak se vidím teď. Každý pohled do zrcadla je snesitelnější, když se dívám na něco, co jsem opravdu já. Když se nemusím dívat na tu poškozenou, skomírající schránku. Vidím, jak se směju, i když moje rty se nepohnou. Moje oči zůstávají bez života. Jejich barva, ta není moje.
Myslím, že jsem nedávno svoji opravdovou schránku potkal. Tu bych miloval. Nikdy bych jí nepokřivil jediný vlásek. Hýčkal bych ji.
Nic není perfektní. Kromě toho, že s ním můžu být přesně tím, kým jsem. Že se nemusím přetvařovat. On to vidí...ale miluje i moji schránku. Miloval by jakoukoliv...
...and suddenly we got undressed.
Co to znamená být nahý, pane učiteli? Vidíte to úplně špatně.
Kurážná duše, úplně otevřená, obalená stydlivou schránkou.
Potlačme nutkání být člověkem a buďme dokonalými bytostmi. Byli jsme.
A v náruči tiché skladby, obklopeni šedou a ohněm. Na cestě do ráje. Na cestě, která je daleko důležitější a zajímavější než samotný cíl.
...and suddenly we got undressed.
A najednou jsem vůbec nebyl já, (já, jako moje schránka). Bylo to tu zas. Mé tělo se probralo, až jakmile mi popleskal tvář a ptal se, jestli jsem v pořádku. Jestli jsem zpátky.
A pak jsem cítil i tělo. Lidsky. Usmíval jsem se, i rty se pohnuly a zkroutily do toho, čemu se říká úsměv. Okolo očí se mi vytvořilo několik vrásek. Špičky prstů cítily rozžhavené tělo. Setkaly se s dalšími. Některé věci k sobě prostě patří.


xxx kotě

let it inside

6. listopadu 2014 v 21:45 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak občas sedím nebo ležím a nechám se unášet hudbou. Všude je klid, cítím v sobě mír, takovou vnitřní pohodu. A najednou takový bůůům. Miliony hlasů přes sebe. Nemůžu je zastavit. A každý si jede do svoje.
Tohle není rebarbora, tohle je diverzita. Tohle není diverzita, tohle je chaos.

Snažíme se s kocourem přijmout sami sebe. Abychom byli upřímní oba sami k sobě a hlavně taky k tomu druhému...i když to někdy vyvolává drobné neshody.
Takže otevřeně mluvíme o všem. Žádné zjemňování, žádné metafory.
"Nelíbí se mi, že sereš na školu."
"Nelíbí se mi, že sereš na mě."
"Nelíbí se mi, že nechceš chodit ven."
"Nelíbí se mi, že začínáš být takový, jaký jsi býval."
Moje deprese mě pořád ovládá. Ten pocit zalehnout, relaxovat, poslouchat hudbu, spát...Idea se rozplynula ve vteřině, kdy kocour řekl, že bych měl jít na náš stužkovací večírek.
Proč?
Občas mu ráno řeknu, že zůstanu doma, že se necítím na to, abych vůbec vylezl z postele. A on mi na to jednou řekl, že jestli nepůjdu do školy, tak se můžu sbalit a odstěhovat. Asi radši školu, než být bezdomovcem.
A pak je zase chvíli líp. Že i vstanu docela rád s tím, že se bude něco dít, že jsem rád, že se něco bude dít. Ale těch dnů je málo...a ubývají.

Proč prostě nemůžu být pořád dítě?
Čím jsem starší, tím uzavřenější mysl mám, i když se proti tomu snažím bojovat ze všech sil. Asi je to z části i tím, že se snažím žít co nejvíc "normálně". Podléhat všem těm pravidlům...nebo se je aspoň snažit chápat. Pro člověka, který pomalu dekádu let vyrůstal bez pořádné autority...nic moc.
Konvence.

Asi bych měl kocourovi říct, že zas slyším ty hlasy.

Pořád je něco špatně. Něco se změní, pohne, stačí nepatrný výkyv...nebo třeba úplně otočení.
Kocour říkal, že bych měl už opravdu přijmout svoji sexualitu a necítit se pořád blbě, že jsem "něco mezi". Že to není nic špatného a nijak mě to nelimituje. Že jsem si našel lásku a můžu vést úplně normální romantický vztah. Že přece i heteráci mají občas chutě na jiné holky, než ty vlastní, a přece nepodvedou, když jim na té jejich záleží.
Přijmout frekvenci potřeby. Přestat řešit, že je to jinak, než to mají ostatní. Že prý jsem prostě originál. Jsem individuální osobnost. Proto si mě prý vybral.
Konečně si přestal lhát...Bylo vtipné to pozorovat. Tedy když už jsem přišel na to, že to v něm umím vycítit. Vycítím v něm spoustu věcí. Pak se objeví něco nového...a pokud se to opakuje, naučím se to cítit. Kocour říká, že jsem takový jeho malý andílek. Umím ho uklidnit i pouhou přítomností. To je tak nějak...sladké.

Asi bych měl kocourovi říct, že to možná není až tak dobré. Že je to zase občas o hodně horší.

Mizí ze mě veškerá pražská nálada...to nadšení. Opadává to jako podzimní listí. Že by mě poprvé v životě přepadla ta slavná podzimní přešlost? Spíš ne. Ale stejně bych pořád rád seděl na Vyšehradě, poslouchal hudbu a pozoroval noční Prahu. S ním.


xxx kotě

sing it sing it sing it sing it

2. listopadu 2014 v 19:44 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že je mi osmnáct a letos maturuju. Necítím se dospěle (tak devadesát procent času), necítím se připravený na to, abych se sám poslal do světa (resp. do jiné školy). Maturita má být zkouškou dospělosti. A od kdy určuje moji dospělost to, že vypočítám rovnici?

Máme tu listopad a mě začíná přepadat taková ta psycho nálada, že během pár měsíců mě to čeká, já nemám přečtených svých dvacet knih, v matice plavu, moje angličtina se horší a ze zbytku? Pfffr...připadne mi, že poslední čtyři roky jsem se válel, jedl, chodil na záchod, měl sex s přítelem a povídal si s blízkými. Nic víc. A to jsem si říkal, že škola má být k tomu, abych se něco naučil tam a ne sám doma. Asi trochu omyl. Proč tam teda, sakra, furt chodím?

A k tomu všemu tu máme moje uzdravování. Zdá se to zase lepší. Žiju si svoje splývající dny. Před týdnem bylo září. A nikdo mi neříkejte, že ne. The time is fucked up.

Hrozně mi chybí ty neskutečně dlouhé víkendové dny, kdy jsem jenom ležel v posteli, psal, poslouchal písničky...o nic se nestaral. Jen nějak přežíval, nežil. Byl jsem jenom já, nebyli lidi, o které jsem se bál, nebyl nikdo. Já v mojí společensky nepropustné bublině. Já, několik kilometrů nic a pak ostatní.

Tolik moc emocí. A já jsem jenom trochu vysoko. "Vysoko". A zítra budu zas přehnaně nízko. Tak to v mém životě chodí. Že jsem si ještě nezvykl. A posloucháme (a zpívám) Lanu. Proč? Like...kdo má rád ženské hlasy? Já ne. Ale tohle je tak utahané a když je člověk trochu sjetý, tak tomu asi rozumí a má z toho hroznou schízu. Nebo teda kotě.
Takové malé soukromé představení. Protože všichni jsme herci. A já mám strach odevzdat svoje psaní panu učiteli, protože mi zas ukáže, že to stojí za dvě hovna. Chybí mi paňčelka kost. té bych povídky psal klidně pořád. Ona nás moc chtěla. Tenhle nás nechce, akorát nás potápí. Protože jsme hloupí. Protože je nám jenom osmnáct a musíme být hloupí, že neznáme tolik cizích slov jako on. Že on používá cizí slova v předmětu "Český jazyk a literatura" už je úplně cajkovní.

Ach jo. Tolik moc věcí mě sere.
"To je všechno, protože neumíš ventilovat vztek, kotě, nic víc v tom není."
Tak už umím a co se změnilo. Hovno.
"Všechno, co řeknete nebo napíšete může být použito proti vám."
Velký bratr tě vidí, Velký bratr tě slyší, Velký bratr cítí, že ti smrdí nohy.

Jeden den zas půjdeme do ateliéru. A už mám úplně úžasný námět. Art is the weapon.

Life isn't that hard. Prostě to ze sebe všechno vykřičet a vyzpívat a nic nezbude. Jen já. Čistota a nic víc. Přimíchat se do víru barev. Byl bych třeba fialová. Fialová je boží.
A nebo do tónů hudby. Mám tak hrozně dobré nápady.

Let's do this shit.


xxx ko(š)tě