Listopad 2014

Untitled I.

29. listopadu 2014 v 22:31 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Už vím, co jsem,
a budu šťasten
do konce dnů,
do dne po tobě.
Středobodem vesmíru,
na konci světa a dál
bůh si se mnou hrál
a pohořel.
Anděl, co má svůj úděl
září v očistci na zemi
a v noci šedé je nicota
pohlcená v ní čistota.


A změna od čistoty je...

...and heartbeats.

23. listopadu 2014 v 16:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Minula nás půlnoc. Noc byla sama o sobě studená, ale my jsme byli rozehřátí zevnitř. Skupinka náctiletých na cestě nočním městem...které jsem následně celé pochcal. Asi tak by se dala shrnout naše předmaturitní akce.

Nechtěl jsem jít, ale nakonec to bylo fajn. Znovu jsem si uvědomil, proč takové věci nepraktikuji každý víkend. Nedá se to. Ten stav...Ta mozková činnost.
Je to realita nebo sen? Spím nebo opravdu jdu? Proč běžím, když s chci zastavit? Mám raději spadnout nebo to jednou ubrzdím?
Jak jsem sem trefil?
Obrazy se střídaly. Tma a najednou kus světla. Vidím cizí lidi. Vedle mě. Sedí vedle mě. Líbají se. Proč se nelíbám já? Chci se líbat. Vidím různé tváře. Mužské tváře. A všechny vypadají jako Adam. Adama ani neznám.
Sedíme venku. Já, on a parta lidí. Přidali se další dva. A co děláme. A ty jsi tak chytrý. A tebe mám rád, když tě nesnáším. Ty to víš. Sarkastický tón v tvém hlase, ale já trvám na tom, že to je pravda. Není to pravda. Je mi z tebe zle, ale kdo by to řešil?
Pojď se vyfotit, on se nechce fotit.
Počkej, počkej, to mám jako další z fotek, kde jsem totálně na plech?
Jsem venku a chčiju na rodné město. Hrozně dlouho. Je půl páté.
"Pojď, kotě, lehni si sem. Lehni si. Budeš blit?"
Jak to mám vědět? Svlékám si triko, ulehám do půjčených peřin. Okamžitě je mi teplo. Zmrzlé údy bezvládně leží. Škytám a nemůžu se toho zbavit. Ruším tím dalších x lidí. Všichni jsou nasraní. Já jsem nasraný. Jsem nasraný, protože škytám.
Vidím jen trochu světlo z mobilu a instinktivně zapínám budík. Nevím, na kolik, nevím, proč. Uvědomuju si sebe. Uvědomuju si, že to nemusí být realita, že jsem dost možná někde venku a přes noc někde zmrznu.
Sedím u stolu ob jedno místo vedle něj. Koukáme na fotky, smějeme se, tleskáme. Kouřím. Vdechuju smrťáka přímo do plic. Tak si mě vezmi, když vím, že nemůžeš. Směju se, jsem volný. Dozvídám se neuvěřitelně moc věcí. Bavím se. Nezávazně. Červenám se. Několikátý panák rumu a celý ho plivu ven. Je to nechutný, vletělo mi to do nosu. "Tolika škody!"
Mluvím s Knězem, mluvím s Kostí. Mluvím s Kousancem. Křičím. "Kdo vyhrál toto pokušení s číslem sto sedmdesát tři??"
Všechno. Hudba je všechno. A nemáme tu neteplej klub. Budem venku, prostě jo. Venku je to fajn a pak to zabalíme. Někde jsme se rozdělili. Sedim tam, kde bych si nikdy nesedl. Čekám. Kde jsem ztratil doprovod? Kde jsem byl? Jdu a mluvím nahlas. Mluvím sám pro sebe nahlas, protože mám strach. Je tma, je ráno. Každý člověk je potenciální vrah. Padá na mě paranoia.
"Tohle nemůžu dělat. Už tam budu, ještě kousek a budu tam."
"Bude to dobrý, jsem skoro tam, bude to dobrý."
Nic mě nebolí. Fyzicky. Neuvědomuju si ztrátu. Zavírám oči a poté je otevírám. Kolem se míhají domy. Vidím známou tvář, nevím, jestli je skutečná. Rozhodnu se jí věřit.
"A vystupujeme TAM."
Sedím, jedu, otevírám oči a poté je hned zavírám. Neudržím se při vědomí. Nepamatuju se. Nevím, proč nejsem ve městě. Nevím, proč se o mě nestará. Nevím, proč jedu sám, ale vím, kam jedu. Akorát nevím, proč zrovna tam.
"Nemohli jsme ho nechat takhle..."
Ráno se budím. Všechno je pořád takové vzdálené. Jako za sklem. Je to přede mnou, ale takové tlumené. Bolí mě hlava, ale ne nějak výrazně moc. Nacházím všechny svoje věci. Jím polévku a netuším, kde jsem. Cizí byt, cizí uspořádání. Pět minut hledám záchod, dokud se netrefím. Potkáme se. Po pár hodinách, kdy už nespím a snažím se uvědomovat si opravdovou realitu.
Obrazy nezmizely. Je tma a pak je světlo. Je tma a pak je vidím, jak se líbají. Je tma a sedíme na lavičce, posloucháme techno. Je tma a dávám si prvního prda.

Je tma a on tam není.


xxx kotě

...and suddenly we got naked.

10. listopadu 2014 v 22:09 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Ty pocity. Ta vášeň, touha. To nesmírné teplo. Leží a já ležím taky. Vznášíme se. Někdy mezi očistcem a rájem. Víme, že se to nehodí, ale je to nezbytné. Mluvíme. O životě. O našem životě. O tom, kterým směrem se ubíráme, o tom, jestli má vůbec něco cenu. A neshodneme se. Skepse zaslepuje můj úsudek, možná taky trochu únava a stres z následující reality. Nechtěné reality. Jeho slova bolí a zároveň hladí na duši. Má pravdu, našeptává mi velmi slabounký hlásek, který nemůžu ignorovat. Je tam, je v mojí hlavě a nemůže se dostat pryč. Jako nic, z toho, jež se dostalo do této pasti. A pak je tam ten silný hlas. Dělá mě jedinečným. Nesouhlasí. Snaží se překřičet všechno na světě. Taky má pravdu...ale ne takovou, která by se mi líbila. Snažím se mu zacpat ústa. Jenže ona žádná nejsou.
Ležím a nohy mám zdvižené do vzduchu. Cítím svaly. Po dlouhé době si uvědomuji i něco jiného, než je moje duchovno. (Aniž bych měl sex nebo podobné.) Uvědomuji si tělo. Je tak podobné všem ostatním, ale je výjimečné. Je moje. Znám ho. Žádné jiné na světě není stejné. Všechny ty údy, které ztrácejí v šeru tvar. Prostě tam jen trčí jako nevzhledné pahýly. Stejně, jako moje existence trčí ve světě.
Zase se mi zdává o Ikarovi. Oddaluje to ono uvědomění, které nechci. Nechci se vidět jako tělo. Chci se vidět jako duši. Tak, jak se vidím teď. Každý pohled do zrcadla je snesitelnější, když se dívám na něco, co jsem opravdu já. Když se nemusím dívat na tu poškozenou, skomírající schránku. Vidím, jak se směju, i když moje rty se nepohnou. Moje oči zůstávají bez života. Jejich barva, ta není moje.
Myslím, že jsem nedávno svoji opravdovou schránku potkal. Tu bych miloval. Nikdy bych jí nepokřivil jediný vlásek. Hýčkal bych ji.
Nic není perfektní. Kromě toho, že s ním můžu být přesně tím, kým jsem. Že se nemusím přetvařovat. On to vidí...ale miluje i moji schránku. Miloval by jakoukoliv...
...and suddenly we got undressed.
Co to znamená být nahý, pane učiteli? Vidíte to úplně špatně.
Kurážná duše, úplně otevřená, obalená stydlivou schránkou.
Potlačme nutkání být člověkem a buďme dokonalými bytostmi. Byli jsme.
A v náruči tiché skladby, obklopeni šedou a ohněm. Na cestě do ráje. Na cestě, která je daleko důležitější a zajímavější než samotný cíl.
...and suddenly we got undressed.
A najednou jsem vůbec nebyl já, (já, jako moje schránka). Bylo to tu zas. Mé tělo se probralo, až jakmile mi popleskal tvář a ptal se, jestli jsem v pořádku. Jestli jsem zpátky.
A pak jsem cítil i tělo. Lidsky. Usmíval jsem se, i rty se pohnuly a zkroutily do toho, čemu se říká úsměv. Okolo očí se mi vytvořilo několik vrásek. Špičky prstů cítily rozžhavené tělo. Setkaly se s dalšími. Některé věci k sobě prostě patří.


xxx kotě