...and heartbeats.

23. listopadu 2014 v 16:48 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Minula nás půlnoc. Noc byla sama o sobě studená, ale my jsme byli rozehřátí zevnitř. Skupinka náctiletých na cestě nočním městem...které jsem následně celé pochcal. Asi tak by se dala shrnout naše předmaturitní akce.

Nechtěl jsem jít, ale nakonec to bylo fajn. Znovu jsem si uvědomil, proč takové věci nepraktikuji každý víkend. Nedá se to. Ten stav...Ta mozková činnost.
Je to realita nebo sen? Spím nebo opravdu jdu? Proč běžím, když s chci zastavit? Mám raději spadnout nebo to jednou ubrzdím?
Jak jsem sem trefil?
Obrazy se střídaly. Tma a najednou kus světla. Vidím cizí lidi. Vedle mě. Sedí vedle mě. Líbají se. Proč se nelíbám já? Chci se líbat. Vidím různé tváře. Mužské tváře. A všechny vypadají jako Adam. Adama ani neznám.
Sedíme venku. Já, on a parta lidí. Přidali se další dva. A co děláme. A ty jsi tak chytrý. A tebe mám rád, když tě nesnáším. Ty to víš. Sarkastický tón v tvém hlase, ale já trvám na tom, že to je pravda. Není to pravda. Je mi z tebe zle, ale kdo by to řešil?
Pojď se vyfotit, on se nechce fotit.
Počkej, počkej, to mám jako další z fotek, kde jsem totálně na plech?
Jsem venku a chčiju na rodné město. Hrozně dlouho. Je půl páté.
"Pojď, kotě, lehni si sem. Lehni si. Budeš blit?"
Jak to mám vědět? Svlékám si triko, ulehám do půjčených peřin. Okamžitě je mi teplo. Zmrzlé údy bezvládně leží. Škytám a nemůžu se toho zbavit. Ruším tím dalších x lidí. Všichni jsou nasraní. Já jsem nasraný. Jsem nasraný, protože škytám.
Vidím jen trochu světlo z mobilu a instinktivně zapínám budík. Nevím, na kolik, nevím, proč. Uvědomuju si sebe. Uvědomuju si, že to nemusí být realita, že jsem dost možná někde venku a přes noc někde zmrznu.
Sedím u stolu ob jedno místo vedle něj. Koukáme na fotky, smějeme se, tleskáme. Kouřím. Vdechuju smrťáka přímo do plic. Tak si mě vezmi, když vím, že nemůžeš. Směju se, jsem volný. Dozvídám se neuvěřitelně moc věcí. Bavím se. Nezávazně. Červenám se. Několikátý panák rumu a celý ho plivu ven. Je to nechutný, vletělo mi to do nosu. "Tolika škody!"
Mluvím s Knězem, mluvím s Kostí. Mluvím s Kousancem. Křičím. "Kdo vyhrál toto pokušení s číslem sto sedmdesát tři??"
Všechno. Hudba je všechno. A nemáme tu neteplej klub. Budem venku, prostě jo. Venku je to fajn a pak to zabalíme. Někde jsme se rozdělili. Sedim tam, kde bych si nikdy nesedl. Čekám. Kde jsem ztratil doprovod? Kde jsem byl? Jdu a mluvím nahlas. Mluvím sám pro sebe nahlas, protože mám strach. Je tma, je ráno. Každý člověk je potenciální vrah. Padá na mě paranoia.
"Tohle nemůžu dělat. Už tam budu, ještě kousek a budu tam."
"Bude to dobrý, jsem skoro tam, bude to dobrý."
Nic mě nebolí. Fyzicky. Neuvědomuju si ztrátu. Zavírám oči a poté je otevírám. Kolem se míhají domy. Vidím známou tvář, nevím, jestli je skutečná. Rozhodnu se jí věřit.
"A vystupujeme TAM."
Sedím, jedu, otevírám oči a poté je hned zavírám. Neudržím se při vědomí. Nepamatuju se. Nevím, proč nejsem ve městě. Nevím, proč se o mě nestará. Nevím, proč jedu sám, ale vím, kam jedu. Akorát nevím, proč zrovna tam.
"Nemohli jsme ho nechat takhle..."
Ráno se budím. Všechno je pořád takové vzdálené. Jako za sklem. Je to přede mnou, ale takové tlumené. Bolí mě hlava, ale ne nějak výrazně moc. Nacházím všechny svoje věci. Jím polévku a netuším, kde jsem. Cizí byt, cizí uspořádání. Pět minut hledám záchod, dokud se netrefím. Potkáme se. Po pár hodinách, kdy už nespím a snažím se uvědomovat si opravdovou realitu.
Obrazy nezmizely. Je tma a pak je světlo. Je tma a pak je vidím, jak se líbají. Je tma a sedíme na lavičce, posloucháme techno. Je tma a dávám si prvního prda.

Je tma a on tam není.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama