...and suddenly we got naked.

10. listopadu 2014 v 22:09 | Arthurovo kotě |  Kočičí myšlenky a názory
Ty pocity. Ta vášeň, touha. To nesmírné teplo. Leží a já ležím taky. Vznášíme se. Někdy mezi očistcem a rájem. Víme, že se to nehodí, ale je to nezbytné. Mluvíme. O životě. O našem životě. O tom, kterým směrem se ubíráme, o tom, jestli má vůbec něco cenu. A neshodneme se. Skepse zaslepuje můj úsudek, možná taky trochu únava a stres z následující reality. Nechtěné reality. Jeho slova bolí a zároveň hladí na duši. Má pravdu, našeptává mi velmi slabounký hlásek, který nemůžu ignorovat. Je tam, je v mojí hlavě a nemůže se dostat pryč. Jako nic, z toho, jež se dostalo do této pasti. A pak je tam ten silný hlas. Dělá mě jedinečným. Nesouhlasí. Snaží se překřičet všechno na světě. Taky má pravdu...ale ne takovou, která by se mi líbila. Snažím se mu zacpat ústa. Jenže ona žádná nejsou.
Ležím a nohy mám zdvižené do vzduchu. Cítím svaly. Po dlouhé době si uvědomuji i něco jiného, než je moje duchovno. (Aniž bych měl sex nebo podobné.) Uvědomuji si tělo. Je tak podobné všem ostatním, ale je výjimečné. Je moje. Znám ho. Žádné jiné na světě není stejné. Všechny ty údy, které ztrácejí v šeru tvar. Prostě tam jen trčí jako nevzhledné pahýly. Stejně, jako moje existence trčí ve světě.
Zase se mi zdává o Ikarovi. Oddaluje to ono uvědomění, které nechci. Nechci se vidět jako tělo. Chci se vidět jako duši. Tak, jak se vidím teď. Každý pohled do zrcadla je snesitelnější, když se dívám na něco, co jsem opravdu já. Když se nemusím dívat na tu poškozenou, skomírající schránku. Vidím, jak se směju, i když moje rty se nepohnou. Moje oči zůstávají bez života. Jejich barva, ta není moje.
Myslím, že jsem nedávno svoji opravdovou schránku potkal. Tu bych miloval. Nikdy bych jí nepokřivil jediný vlásek. Hýčkal bych ji.
Nic není perfektní. Kromě toho, že s ním můžu být přesně tím, kým jsem. Že se nemusím přetvařovat. On to vidí...ale miluje i moji schránku. Miloval by jakoukoliv...
...and suddenly we got undressed.
Co to znamená být nahý, pane učiteli? Vidíte to úplně špatně.
Kurážná duše, úplně otevřená, obalená stydlivou schránkou.
Potlačme nutkání být člověkem a buďme dokonalými bytostmi. Byli jsme.
A v náruči tiché skladby, obklopeni šedou a ohněm. Na cestě do ráje. Na cestě, která je daleko důležitější a zajímavější než samotný cíl.
...and suddenly we got undressed.
A najednou jsem vůbec nebyl já, (já, jako moje schránka). Bylo to tu zas. Mé tělo se probralo, až jakmile mi popleskal tvář a ptal se, jestli jsem v pořádku. Jestli jsem zpátky.
A pak jsem cítil i tělo. Lidsky. Usmíval jsem se, i rty se pohnuly a zkroutily do toho, čemu se říká úsměv. Okolo očí se mi vytvořilo několik vrásek. Špičky prstů cítily rozžhavené tělo. Setkaly se s dalšími. Některé věci k sobě prostě patří.


xxx kotě
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Komentáře

1 fgthz fgthz | 9. září 2015 v 19:26 | Reagovat

Nejsi holka v klučičím těle? Je to moc hezky napsaný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama