...and we are too loud, love.

28. listopadu 2014 v 18:20 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Kotě s námi vydržel necelé tři měsíce. Potom šel ve středu do školy a už se nevrátil. Takže v domácnosti zbyli dva kocouři, jak to má být. Tak je to přece normální. Vztah je pro dva, ne pro tři. Musím to pochopit.

Jsme prostě moc hlasití, lásko. Není to tu pro něj. Ne každý zvládne být v takovém vztahu a takové domácnosti. Chápeš to? Zvládneš to?

Kocoura přešla "budeme jenom my dva spolu a s nikým jiným" věc a zítra jede do Ostravy na koncert. Asi mu došlo, že být jen my dva spolu, bavit se jen spolu...to by byla prostě sebevražda. Zvlášť je to blbost, když mi sám říkal, jak se musím víc začlenit mezi ostatní, že mi potom bude líp. No, ještě jsem to pořádně nezkusil a ani mě to nijak neláká.
Po stužkovacím večírku se vše uklidnilo. Je to jako předtím. Žádné nové velké sympatie, přátelství, nic. Stále stejně zahořklá třída. Stále stejné názory. Stejní lidé. Svým způsobem mě to uklidňuje. Asi bych jen tak nepřijal fakt, že mě najednou má pár lidí rádo. Byla by to až příliš velká změna. Na druhou stranu by bylo fajn cítit se v tom "kolektivu" lépe. Vše má své pro a proti, (bohužel).
Vím, že jsem na té akci neudělal nic extrémně špatného. S nikým jsem se nevyspal ani nic tak, jen jsme si prostě popili, pokouřili, pohulili. To mladí lidé mají dělat. Respektive, to mladí lidé zkrátka dělají. A pokud jsem se chtěl začlenit, tohle byla ideální příležitost. Okusit to, co mladí mají. Nejsem to já. Přemýšlím, že začnu žít drug free. Protože to jsou jediné prostředky, kvůli nimž se cítím špinavě a musím dlouho čekat, než ty pocity opadnou a nastane jakési očištění. (Ani stokrát vyprané bílé tričko v Arielu nemůže zůstat čistě bílé. Ani čistě bílá křídla nezůstala bílá. Trochu zešedla.)

Tak se mi zdá o Ikarovi a houpačkách. O tom, že jsem na houpačkách s lidmi, se kterými bych tam být asi neměl. Nebo měl, ale někdy dřív, ne až teď. Houpáme se vysoko, tak vysoko, že při skoku bychom se mohli zabít. Jenže já vím, že to je sen. Jenže mi nejde dostat ty lidi pryč. Prostě tam patří. V nejvyšším bodě se pouštím houpačky a letím, letím lehce, cítím, jak mě samotný vzduch nese. Vede mě. A on skáče za mnou. Podle všeho musí zemřít, ale klouže jako já. Jen ne tak lehce. A přece, je tam co zachránit. Usedám na zem. Všechno to vidím před sebou. Všechno to cítím.
Teď zůstává otázkou, jestli má cenu se vůbec snažit.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama