...and we realized.

14. listopadu 2014 v 10:11 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
"Každej život je jak papír. Pomačkat ho, roztrhat, prostě nějak zničit, je hrozně jednoduchý. Ale zkus ho pak zpátky vyhladit. Jo, jde to, ale je to daleko náročnější, trvá to dlouho. A teď si uvědom, že ty jseš ten papír. Jseš potrhanej, pomačkanej a já tě mám opravit. Na roztrhanej papír platí jediný. Musíš ho rozvláknit a znova vytvořit," odkašlal, roztrhl papír, co jsem měl být já a pokračoval: "Jedinej způsob, jak tě dát do kupy, je, že tě prostě dostanu zpátky. A všechno prožiješ znova. Někdo tě vychová, někdo se o tebe postará. Stejně to nebude stoprocentní. Na rozdíl od papírů těžko vyženeš vzpomínky a to, co máš v hlavě. Papíry hlavu nemaj. Až se to povede, nebudeš aspoň roztrhanej. Budeš jenom trochu pomačkanej, ale hlavně živej. Schopnej žít tak skoro normálně."

V noci jsem volal s kocourem. Dlouho. Prostě jsme si povídali o tom, co se u nás děje, jak se máme a co budeme dělat.
"Už jsem na tebe nachystaný."
"Vrr, tak to se těším. Už budeme spolu, lásko, zítra...nebo teda dneska přijedu."
Tak dneska přijede. Nevím kdy, je to jedno. Důležité je, že bude se mnou. Nebudeme řešit důležité věci. Prostě budeme jen my. Je zajímavé, jak se mi všechny problémy zdají malicherné...Proč se trápit tím, co mám v hlavě, když tu není se mnou? To mě trápí. Ostatní je mi jedno. Neodmaturuju? No a, ať už je tady!

Ráno jsem probudil kotě a donutil ho se mnou cvičit. Pustil jsem nějakou hudbu a nakonec to skončilo tak, že jsme tančili...well, nebyl to tanec, bylo to spíš blbnutí do rytmu. Ale svým způsobem...mělo to kouzlo. Spousta věcí má kouzlo.
"Pojď ke mně. Netrefíme se možná do rytmu."
"A čemu to vadí? Jsme tady jen my," usmál se mým způsobem (Proto se kocourovi pleteme a oba nás má za mě. Opravdu v něm jsem vidět já, už to taky vidím.) a chytli jsme se. Nakonec to asi nebylo tak zlé. To ledové srdce roztálo a možná si uvědomilo, že tyto maličkosti, absolutně iracionální a zbytečné, jsou taky důležité. Ne tím, že by něco extra znamenaly, spíš tím, že jsou krásné. Na světě je příšerně moc ošklivých věcí, tak je dobré je vyrovnávat těmi malými a sladkými.
Cítili jsme hudbu. Když to zvládl on, zvládne to každý. Jen potřebuje někoho, kdo ho za tím povede.
Naše prsty se na zlomek sekundy oddělily a poté se dotkly. Našly se.

"Asi cítím lásku. Nebo je to něco podobně blbého a nepraktického. Jen se mi nelíbí, že ji dáváš tak nárazově najevo. Proto se stalo to, co se stalo. Jsi zahleděný jen do sebe a do toho, aby bylo tobě dobře. Dnes ráno mi s tebou bylo dobře, vím, že to cítíš správně, ale uvědom si, že pokud mi něco ukážeš, budeš mi to muset dopřávat častěji než jednou za čas."

Pokud bych mohl, dal bych každému, koho miluju, jedno svoje srdce.
Dal jsem.
Nehodlám se přizpůsobovat většině. Jsem svůj. Jsem přirozený. A ačkoli se to nezdá, když mi je neutrálně, jsem tím taky lehký.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Komentáře

1 Ravelin Ravelin | Web | 16. listopadu 2014 v 22:30 | Reagovat

Láska, alebo niečo podobne blbé a nepraktické :D túto hlášku si zapamätám :)

(z tvojho písania je cítiť ako krásne čisto pocity prežívaš. či už dobré alebo zlé, neignoruješ ich a nepotláčaš.. to je v dnešnom svete už naozaj zriedkavosťou :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama