let it inside

6. listopadu 2014 v 21:45 | Arthurovo kotě |  Kočičí život
Tak občas sedím nebo ležím a nechám se unášet hudbou. Všude je klid, cítím v sobě mír, takovou vnitřní pohodu. A najednou takový bůůům. Miliony hlasů přes sebe. Nemůžu je zastavit. A každý si jede do svoje.
Tohle není rebarbora, tohle je diverzita. Tohle není diverzita, tohle je chaos.

Snažíme se s kocourem přijmout sami sebe. Abychom byli upřímní oba sami k sobě a hlavně taky k tomu druhému...i když to někdy vyvolává drobné neshody.
Takže otevřeně mluvíme o všem. Žádné zjemňování, žádné metafory.
"Nelíbí se mi, že sereš na školu."
"Nelíbí se mi, že sereš na mě."
"Nelíbí se mi, že nechceš chodit ven."
"Nelíbí se mi, že začínáš být takový, jaký jsi býval."
Moje deprese mě pořád ovládá. Ten pocit zalehnout, relaxovat, poslouchat hudbu, spát...Idea se rozplynula ve vteřině, kdy kocour řekl, že bych měl jít na náš stužkovací večírek.
Proč?
Občas mu ráno řeknu, že zůstanu doma, že se necítím na to, abych vůbec vylezl z postele. A on mi na to jednou řekl, že jestli nepůjdu do školy, tak se můžu sbalit a odstěhovat. Asi radši školu, než být bezdomovcem.
A pak je zase chvíli líp. Že i vstanu docela rád s tím, že se bude něco dít, že jsem rád, že se něco bude dít. Ale těch dnů je málo...a ubývají.

Proč prostě nemůžu být pořád dítě?
Čím jsem starší, tím uzavřenější mysl mám, i když se proti tomu snažím bojovat ze všech sil. Asi je to z části i tím, že se snažím žít co nejvíc "normálně". Podléhat všem těm pravidlům...nebo se je aspoň snažit chápat. Pro člověka, který pomalu dekádu let vyrůstal bez pořádné autority...nic moc.
Konvence.

Asi bych měl kocourovi říct, že zas slyším ty hlasy.

Pořád je něco špatně. Něco se změní, pohne, stačí nepatrný výkyv...nebo třeba úplně otočení.
Kocour říkal, že bych měl už opravdu přijmout svoji sexualitu a necítit se pořád blbě, že jsem "něco mezi". Že to není nic špatného a nijak mě to nelimituje. Že jsem si našel lásku a můžu vést úplně normální romantický vztah. Že přece i heteráci mají občas chutě na jiné holky, než ty vlastní, a přece nepodvedou, když jim na té jejich záleží.
Přijmout frekvenci potřeby. Přestat řešit, že je to jinak, než to mají ostatní. Že prý jsem prostě originál. Jsem individuální osobnost. Proto si mě prý vybral.
Konečně si přestal lhát...Bylo vtipné to pozorovat. Tedy když už jsem přišel na to, že to v něm umím vycítit. Vycítím v něm spoustu věcí. Pak se objeví něco nového...a pokud se to opakuje, naučím se to cítit. Kocour říká, že jsem takový jeho malý andílek. Umím ho uklidnit i pouhou přítomností. To je tak nějak...sladké.

Asi bych měl kocourovi říct, že to možná není až tak dobré. Že je to zase občas o hodně horší.

Mizí ze mě veškerá pražská nálada...to nadšení. Opadává to jako podzimní listí. Že by mě poprvé v životě přepadla ta slavná podzimní přešlost? Spíš ne. Ale stejně bych pořád rád seděl na Vyšehradě, poslouchal hudbu a pozoroval noční Prahu. S ním.


xxx kotě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čičí...?

mňau?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama